ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2338.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2338/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně C. B. zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. H., a 2) Z. H., zastoupeným advokátem, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 180/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2005, č. j. 42 Co 413/2005-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich právního zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2005, č. j. 11 C 180/2002-69, zamítl žalobu, „aby soud zrušil, a to za náhradu 5.000,- Kč, věcné břemeno, jak bylo zřízeno kupní smlouvou ze dne 30. 10. 1904 uzavřenou mezi manžely J. a M. G. jako prodávajícími a manžely F. a T. H. jako kupujícími, podle které v bodě 7) smlouvy prodávající pro sebe a své právní nástupce ve vlastnictví nemovitosti č. 66 vložka 90 ve V., poskytli kupujícím a jejich právním nástupcům ve vlastnictví předmětu koupě služebnost práva stezky, průhonu dobytka a vozové cesty k a od jejich koupené stodoly přes nádvorní část zbytkové stavební parcely č. 32 tj. parc. č. 32/1 ve V.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že ve prospěch nemovitosti ve vlastnictví žalovaných byla v kupní smlouvě uzavřené 30. 10. 1904 zřízena shora specifikovaná služebnost. Parcelu č. 32/1 žalovaní i jejich právní předchůdci užívali jako cestu pro pěší, pro osobní i nákladní auta do konce května 1992, kdy žalobkyně uvedený pozemek přehradila na hranici s parcelou č. 1469/1 a v horní části hraničící s pozemkem žalovaných č. 32/2 vybudovala tyčkový plot bez stavebního povolení. Přestože rozsudkem Okresního soudu v Opavě č. j. 9 C 109/98-66 bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zdržet se zásahu do výkonu práva věcného břemene žalovaných, překážku neodstranila a žalovaní byli nuceni tento stav řešit nouzově. Soud dále uvedl, jak se výkon věcného břemene postupně měnil v souvislosti s vývojem dopravy i staveb, k nimž byl věcným břemenem zajišťován přístup. Konstatoval, že žalobkyně neprokázala hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných a uzavřel, že zrušení věcného břemene by bylo nepřiměřenou tvrdostí vůči žalovaným, kteří mají vchod do svého rodinného domku orientován směrem na parcely č. 32/2 a č. 32/1, neboť by pro ně bylo problematické dostávat se ke svým nemovitostem přes tzv. záhumenní cestu, popř. přes pozemek dalšího vlastníka.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. října 2005, č. j. 42 Co 413/2005-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, která shledal dostačujícími a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Shrnul, že v řízení nebylo prokázáno, že by změnou poměrů od roku 1904 vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných ve smyslu §151p odst. 3 věta prvá občanského zákoníku („ObčZ“), když neuznal námitky žalobkyně, že vchod do domu žalovaných byl „přilepen“ k hlavní části domu a že žalovaní mohou přecházet na obecní komunikaci přes svůj pozemek č. 62/1.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Připomíná, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací svoje rozhodnutí odůvodnily tím, že posuzovaná služebnost, zřízená právními předchůdci, změnila svůj obsah tak, že věcné břemeno dnes zahrnuje mimo jiné i právo průjezdu nákladními a osobními vozidly. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že se obsah věcného břemene změnil, neuvedl však, na základě jaké skutečnosti. Dovolatelka je přesvědčena, že změna věcného břemene je možná jen tehdy, dojde-li k zániku původního věcného břemene a poté je zřízeno nové věcné břemeno; nelze tedy zaměňovat obsah a předmět služebnosti či věcného břemene. V daném případě byla předmětem služebnosti stodola, nyní by touto věcí měl být rodinný dům, přičemž účel užívání těchto věcí je zcela odlišný. Závěr učiněný soudy obou stupňů o změně předmětu služebnosti je proto nesprávný. K dnešnímu dni ostatně není věcné břemeno tohoto typu v katastru nemovitostí knihováno. K tomu připomíná stanovisko pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005 ve věci majetku zabaveného státem před rokem 1948, které, ač s posuzovanou věcí zdánlivě nesouvisí, lze je mít na zřeteli proto, že posuzované věcné břemeno vzniklo v roce 1904. Namítá, že v souvislosti s deformací práva věcného břemene v dřívější době včetně zpochybnění důležitosti katastrálních zápisů, je znevýhodněna; nemůže zcela vyhovět požadavkům na prokázání skutečností nastalých před více než půlstoletím. Neúměrně ji zatěžuje současná konstrukce břemene tvrzení a důkazního břemene právě v souvislosti s obsahem práva služebnosti knihovaného v roce 1904, přičemž je zřejmé, že obsah tehdejšího věcného břemene, vztahujícího se ke stodole a chlévu, a dnešního, soudy konstatovaného, vztahujícího se k nově postavenému rodinnému domku, je zcela odlišný a nesrovnatelný. Změna poměrů je podstatná z hlediska: l) správnosti právního závěru o existenci věcného břemen vůbec, 2) z hlediska správnosti závěru o splnění podmínek pro zrušení věcného břemene. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání polemizují s argumentací dovolatelky, odkazují na průběh dokazování před soudem prvního stupně, připomínají nutnost vyhodnocení obsahu věcného břemene z hlediska technického rozvoje a uzavírají, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by bylo věcné břemeno v hrubém nepoměru k právům vlastníka. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. B.).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Rozhodnutí vynesená v dané věci se neodchylují od judikatury dovolacího soudu a ani jinak nelze dovodit, že by napadené rozhodnutí bylo po právní stránce zásadním.
Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění (§151p odst. 3 ObčZ). Otázkou, jak je třeba posuzovat změnu poměrů, se dovolací soud opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99, publikovaném pod č. C 70 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. B., se uvádí: „Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci. Především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů. Právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů. Jako změna poměrů nemůže být posuzována ta osobní situace, se kterou nový vlastník zatížené věci nahrazoval vlastníka předchozího“. „Soud může rozhodnout o omezení nebo zrušení věcného břemene, ovšem vždy za přiměřenou náhradu“ (R 110/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho, že v době zřízení služebnosti doprava automobily nemohla být předvídána, neplyne nepřípustnost výkonu služebnosti motorovými vozidly. (rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. 5. 1939, sp. zn. Rv I 311/39, v ASPI interní číslo 6715 Jud). Podstatně větší zatížení služebného pozemku, které by mohlo vést k závěru o změně poměrů, nebylo tvrzeno ani prokázáno.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, publikovaného pod č. C 575 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, se konstatuje, že zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní příklad. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. Proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou. O takový případ v dané věci nešlo; úvaha odvolacího soudu o nemožnosti podřadit zjištěný skutkový stav pod §151p odst. 3 ObčZ pak ani nemůže mít význam pro rozhodování soudů i v jiných řízeních. Proto z tohoto hlediska přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ nelze dovodit. Relevantní právní otázku, která by z napadeného rozhodnutí činila rozhodnutí zásadní, pak dovolatelka nevymezila. Pokud poukazuje na skutečnost, že soud se zmínil o změně obsahu věcného břemene, je třeba uvést, že šlo jen o nepřesnou formulaci; tím, že vozová cesta je nyní užívána i k průjezdu motorovými vozidly, nedošlo ke změně obsahu věcného břemene (tím je i nadále právo „vozové cesty“), ale došlo ke změně způsobu jeho výkonu, který se nadále odehrává v rámci původně sjednaného obsahu (k přípustnosti takové změny viz shora citované a nadále použitelné, starší rozhodnutí československého Nejvyššího soudu).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že úspěšným žalovaným vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §17 odst. 2, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 1 350,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 1 500,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, jsou žalovaní oprávněni podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu