ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.345.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 345/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) S. P., b) I. P., c) JUDr. Z. T., d) JUDr. E. T., e) P. V., f) A. V., g) J. S., a h) J. S., zastoupených advokátem, proti žalované K. V., zastoupené advokátem, o strpění odstranění části kamenné zdi, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 566/93, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. října 2005, č. j. 5 Co 1669/2005-719, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud žalované uložil povinnost strpět odstranění části kamenné zdi, která znemožňuje vjezd a průchod k jejich nemovitostem.
Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2005, č. j. 6 C 566/93-642, výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost „strpět odstranění části kamenné zdi bránící vjezdu a průchodu z místní komunikace kat. č. 1679 k. ú. B., okr. S., a to v její severovýchodní části přiléhající k pozemku č. 1572 k. ú. B., okr. S. v délce 3,5 m a přiléhající k pozemku 1571/2 k. ú. B., okr. S. v délce 1,7 m, a dále strpět odstranění části kamenné zdi vybudované při jižní hranici pozemku č. 1570/9 k. ú. B., okr. S. bránící vjezdu a průchodu z tohoto pozemku, a to v její východní části přiléhající k pozemkům č. 1572 v k. ú. B., okr. S. a končící u pozemků č. 1771/2 v k. ú. B., okr. S., a to v délce 3,5 m“. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu ohledně žalobců c) až h). Výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci a) a b) jsou v tamním katastrálním území vlastníky domu čp. 165 se stavební parcelou č. 99/2 a zahrady tvořené parcelami č. 1571/2 a 1571/3. Tyto nemovitosti získali do vlastnictví 20. 10. 1997 darem od R. J., která je koupila 23. 10. 1963 od E. P.. Žalovaná je vlastnicí domu čp. 294 se stavební parcelou č. 370 a pozemkových parcel č. 1573/12, 1573/20 a 1573/21. V letech 1992 až 1993 na hranici svých pozemků s parcelami žalobců a) a b) postavila kamennou zeď. Tak znemožnila dosud existující „vjezd a průchod“ z obecní cesty na pozemek žalobců a) a b) a na něj navazující pozemky s chatami dalších žalobců. Soud na základě znaleckého posudku konstatoval, že zmíněná zeď je postavena na pozemcích původně vlastněných žalovanou, resp. jejími předchůdci. Současně však konstatoval, že právní předchůdkyně žalobců a) a b) R. J. při koupi svých nemovitostí přehlédla, že část pozemku V. tvořící „vjezd a průchod“ nenáleží k pozemkům, jež kupovala. Považovala ji tedy za svoji, pečovala o ni s tím, že tento „vjezd a průchod“ užívala nejen ona, ale i další lidé, včetně žalobců c) až h). Dokonce JZD B., které pozemky obhospodařovalo, tento „vjezd a průchod“ ponechávalo nezoraný a neobhospodařovaný. Soud konstatoval, že R. J. vlastnické právo pozemku tvořícího předmětný „vjezd a průchod“ vydržela. Žalobci c) až h) však vlastnické právo zmíněného pozemku nevydrželi, neboť jej užívali v domnění, že jde o veřejnou cestu. S odkazem na §126 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) pak soud prvního stupně žalované uložil povinnost „strpět odstranění“ předmětné zdi.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání všech účastníků řízení rozsudkem ze dne 17. října 2005, č. j. 5 Co 1669/2005-719, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v tomto správném znění výroku odstavce I.: Žalovaná je povinna strpět odstranění části kamenné zdi bránící vjezdu a průchodu z místní komunikace parcelní číslo 1679 katastrální území B., a to té části, která se nachází na hranici pozemků parcelní číslo 1571/2 a parcelní číslo 1679, oba katastrální území B., v celé délce 1,7 metrů a dále tu část, která se nachází na hranici pozemků parcelní číslo 1573/21 a parcelní číslo 1679, oba katastrální území B., v délce 3,5 metrů, počítáno od místa, kde se stýkají pozemky parcelní číslo 1679, parcelní číslo 1573/21 a parcelní číslo 1571/2, všechny katastrální území B., a dále strpět odstranění části kamenné zdi bránící vjezdu a průchodu z místní komunikace parcelní číslo 1681/3, katastrální území B., a to tu část, která se nachází na hranici pozemků parcelní číslo 1681/3 a parcelní číslo 1573/20, oba katastrální území B., v délce 3,5 metrů, počítáno od místa, kde se stýkají pozemky parcelní číslo 1681/3, parcelní číslo 1573/20 a parcelní číslo 1573/21, všechny katastrální území B., všechny zapsány v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro J. kraj, katastrální pracoviště S.“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a s právním závěrem soudu prvního stupně. Dokazování doplnil konstatováním obsahu listin (výpis z katastru nemovitostí, kopie katastrální mapy, plánek předložený žalobci) a shledal, že soud prvního stupně správně zjistil okolnosti týkající se dobré víry R. J. o vlastnictví sporného pozemku a jeho držby. Ta mohla být v omluvitelném omylu, že při koupi svého domu s přilehlými pozemky v roce 1963 nabyla do vlastnictví i spornou cestu. Připomenul, že nemovitosti kupovala v době, kdy sousední pozemky užívalo místní JZD, které předmětný pozemek jako ohraničenou a zřetelnou „cestu“ respektovalo. Uzavřel, že kamenná zídka žalované stojí v délce 3,5 metru, resp. 1,7 metru na vydrženém pozemku. Žalobci c) až h), jak uzavřel soud prvního stupně, nebyli k podání žaloby aktivně věcně legitimováni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Namítá, že odvolací soud posoudil nároky žalobců nesprávně, v rozporu se skutkovým zjištěním a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Za základ vzal výpověď původní žalobkyně R. J. učiněnou před soudem prvního stupně, že byla předchozími vlastníky kupovaných nemovitostí ubezpečena, že kupuje dům i s cestou. Nerespektoval tak skutečnost, že jmenovaná svědčila sama ve svůj prospěch a že jediná sama sobě potvrdila dobrou víru. Dovolatelka dále uvádí, že zásah do vlastnického práva v důsledku údajného vydržení vlastnictví části pozemku, který býval v minulosti užíván JZD, tedy socialistickou organizací, když tehdejší vlastník, právní předchůdce žalované, nemohl nikterak ovlivňovat zásahy do vlastnického práva, spočívající ve zřizování cestičky přes jeho pozemek, je zásahem do samé podstaty vlastnického práva. Už také proto, že jediným důkazem dobré víry bylo pouhé prohlášení R. J. v době podání žaloby, že byla ubezpečena prodávajícími v roce 1963, že údajná cesta patří k domu. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 929/2001. Dále tvrdí, že došlo k porušení ústavního principu rovnosti stran, neboť odvolací soud rozhodl o opravě rozsudku soudu prvního stupně na základě úpravy petitu, který právní zástupce žalované obdržel až při odvolacím jednání. Odvolací soud poté rozhodoval na základě pouhého náčrtku, nikoliv objektivního znaleckého posudku, který zástupce žalované obdržel rovněž až při odvolacím jednání. Poté soud uzavřel, že žalovaná postavila část zdi na původním pozemku R. J.; nic takového ze znaleckých posudků ve věci vypracovaných ale nevyplývá, když ty naopak potvrzují, že sporná cesta a tedy i oddělující zeď leží na pozemku žalované. Z výpovědi svědka H., bývalého vlastníka pozemku, naopak vyplývá, že „tam nechával pěšinku asi 80 cm do roku 1957, než jim to sebrali“, a z toho plyne, že ke vzniku cesty došlo až v dobách, kdy o pole „pečovalo“ JZD a kdy R. J., ani nikdo jiný nemohl být v dobré víře, že mu pozemek patří. Dovolatelka nezpochybňuje, že mezi jejím pozemkem a pozemkem žalobců a) a b) vedla mez a na ní byla pěšinka, po níž se mohlo procházet. Skutečnost, že v letech socialistického hospodaření bylo zvykem, že mez byla svévolně rozšiřována na úkor pole do šíře cesty, nemůže znamenat, že žalobcům takto utvořená cesta patří. Dovolatelka nad rámec uvedeného uzavírá, že výrok v bodě I. je neurčitý a nevykonatelný. Soud totiž ukládá žalované strpět odstranění zdi, ale neuvádí, kdo má toto právo vykonat, a neukládá jí ani strpět průjezd a průchod přes její pozemek. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Pokud je řešení konkrétní právní otázky spojeno s posuzováním jedinečného skutkového základu, nečiní to rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 203).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1848/98, Soudní rozhledy 2000, č. 7). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. 22 Cdo 417/98, Soudní rozhledy 2001, č. 8). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1068).
V dané věci rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se vydržení vlastnického práva, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud dovolatelka namítá, že soudy učinily skutkové zjištění týkající se vnitřního přesvědčení R. J. jen na základě jejího prohlášení, pak je třeba uvést, že i kdyby šlo o pochybení soudu, mohlo by založit jen dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ, který v tomto řízení nelze uplatnit. Další vady vytýkané dovolatelkou by mohly založit jen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, který by bylo možno uplatnit jen v případě přípustného dovolání. Neobstojí ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, neboť tam se jednalo o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným a) a b) v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu