ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.647.2006.2
sp. zn. 22 Cdo 647/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu V., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 210/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 20 Co 232/2005-201, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč k rukám JUDr. J. P.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. února 2005, č. j. 8 C 210/2003-151, zamítl žalobu „o určení, že žalobkyně je vlastníkem dílu „a“ o výměře 30 m², odděleného od stavební parcely č. 191/1 v obci a k. ú. V., vymezeného geometrickým plánem č., vyhotoveným J. S., schváleným Katastrálním úřadem S. k., Katastrálním pracovištěm B. dne 10. 6. 2004 pod č. j. 910/04“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 39 se stavební parcelou č. 186 v tamním katastrálním území. Tyto nemovitosti jí, resp. jejím právním předchůdcům (dále jen „žalobkyně“), vydal žalovaný podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, na základě dohody uzavřené 10. 1. 1991, registrované 22. 5. 1991. V době po přechodu vlastnictví nemovitostí na stát byl pozemek č. 186 zastavěn po obvodu drobnými stavbami, byl zvětšen o část pozemku státu č. 191/1 (dále „sporný pozemek“) a od ostatních pozemků oddělen kamennou zdí. Nemovitosti byly žalobkyni vydány ve zmíněné zvětšené výměře a žalobkyně je užívala včetně sporného pozemku. Soud uzavřel, že žalobkyně vlastnické právo ke spornému pozemku nevydržela, neboť byla jeho oprávněnou držitelkou nejdéle do 23. 2. 2000. V té době žalobkyně podala stavebnímu úřadu žádost o povolení stavby garáže a ze zastavovacího plánu jí muselo být podle tvaru pozemku zřejmé, že jí sporný pozemek nepatří. Při běžné opatrnosti, kterou s ohledem na okolnosti a povahu případu lze požadovat, musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o vlastnictví sporného pozemku. Po 23. 2. 2000 mohla být o svém vlastnictví subjektivně přesvědčena, nikoliv ale se zřetelem ke všem objektivním okolnostem.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 20 Co 232/2005-201, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí shora uvedené pozemkové parcely a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně a po provedení dalších důkazů konstatoval, že žalovaný vydal žalobkyni nemovitosti v rozsahu zvětšeném o sporný pozemek, aniž ji upozornil, že část pozemku – sporný pozemek – vydána není a zůstává v jeho vlastnictví. Shledal, že vydržecí lhůta žalobkyně počala běžet od data registrace dohody o vydání nemovitostí, to je od 22. 5. 1991. Ze stavební dokumentace ke stavbě garáže pak dovodil, že žalobkyně nemusela při vynaložení obvyklé opatrnosti zjistit, že užívá částečně i cizí pozemek, a nemohla tak ztratit dobrou víru, že užívá jen svůj pozemek. S odkazem na §134 odst. 1, 3 občanského zákoníku („ObčZ“) uzavřel, že žalobkyně vlastnické právo sporného pozemku vydržela.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 OSŘ. Připomíná, že dohoda o vydání věci byla registrována 22. 5. 1991 a tím dnem započal běh lhůty k vydržení vlastnictví. Dále poukazuje na datum 23. 2. 2000, kdy žalobkyně podala žádost o povolení stavby garáže, a na to, že součástí této žádosti byl i zastavovací plán zachycující tvar pozemku č. 186 v jejím vlastnictví. Na snímku katastrální mapy z roku 2000 je tvar pozemku evidentní a žádné stavby, jak tvrdí odvolací soud, zde zakresleny nejsou. Dovolatel nesouhlasí s argumentací soudu prokazovanou výpovědí manžela žalobkyně a projektanta, že věci okolo stavebního povolení na garáž obstarával manžel žalobkyně a ona písemnosti jen podepisovala. To vše dokazuje nedostatek objektivní dobré víry. Za nepravdivé považuje i zjištění odvolacího soudu ohledně hranic pozemku č. 186 se sporným pozemkem a jejich zastavění a za chybnou považuje i interpretaci katastrální mapy soudem, kterou nesprávně identifikoval se skutečným stavem. Uzavřel, že odvolací soud vyšel ze zjištění, která nemají oporu ve spise, a pochybil, když v otázce vydržecí lhůty nevzal v úvahu, že již v únoru 2000 měla žalobkyně možnost seznámit se se skutečným stavem a hranicemi svého pozemku. Sama vypověděla, že tak učinila z neopatrnosti. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně polemizuje s argumentací obsaženou v dovolání, plně souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud odvolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a v §241a odst. 3 OSŘ, že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 ObčZ). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 ObčZ).
Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, případně nenabyl jinak, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1848/98, Soudní rozhledy 2000, č. 7). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. 22 Cdo 417/98, Soudní rozhledy 2001, č. 8). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1068).
V dané věci rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se vydržení vlastnického práva, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud se otázkou objektivně dané dobré víry žalobkyně podrobně zabýval, vyhodnotil obsah stavební dokumentace a provedl i ohledání na místě samém; dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla pozbýt dobrou víru, i když měla možnost se seznámit se stavební dokumentací, neboť snímek z pozemkové mapy ani zastavovací plán neodpovídají skutečnosti. Nelze přehlédnout ani to, že v pochybnostech se má zato, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 ObčZ). Úvahy odvolacího soudu uvedené shora rozhodně nejsou nepřiměřené a dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) tak není dán.
Dovolatel též namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud však důkazy, na základě kterých skutková zjištění učinil, také provedl; dovolatel ovšem zpochybňuje jejich interpretaci, čili zpochybňuje hodnocení důkazů soudem. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3685). Navíc dovolatel tvrdí takový rozpor zjištění odvolacího soudu se skutečností na místě samém, který by bylo možno doložit jen dalším dokazováním, které je však v dovolacím řízení v zásadě nepřípustné (viz §243a odst. 2 OSŘ). V daném případě nelze dovodit, že by hodnocení důkazů odvolacím soudem bylo zjevně nepřiměřené; proto ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ není dán.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení, uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení učiněný podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ odpovídá skutečnosti, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyně má právo na náhradu nákladů, jež jí vznikly a představují odměnu advokáta za právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb. 5 000,-Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a čl. II. vyhlášky č. 247/2006 Sb., celkem 5 075,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. března 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu