ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.709.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 709/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Ing. H. Š., zastoupené advokátem, proti žalované Ing. M. Z., o určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 764/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 6 Co 2311/2005-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je oprávněnou z věcného břemene chůze a jízdy po pozemkové parcele ve vlastnictví žalované, protože jiný přístup na svoji zahradu z veřejné komunikace nemá. Právo jízdy a chůze přes tento pozemek vydrželi již její právní předchůdci, kteří k tomuto účelu pozemek užívali. Žalovaná, která koupila sporný pozemek od obce, odmítá žalobkyni příjezd na její zahradu umožnit.
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. července 2005, č. j. 4 C 764/2004-44, zamítl žalobu „se žádostí, aby soud určil, že vlastník pozemku – parcely č. 448/1 v k. ú. Z. je oprávněn z věcného břemene chůze a jízdy přes pozemek – parcelu č. 450/26 v k. ú. Z., o obsahu chůze a jízdy jakýmikoliv vozidly po pozemku č. 450/26 v k. ú. Z., po výměře pozemku 527 m² a v hranicích – východní o délce 18 m, jižní o délce 45 m, západní o délce 10 m a severní o délce 48 m“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že pozemek č. 450/26 koupila žalovaná v roce 2000 od obce Z., aniž by byl zatížen jakýmkoliv věcným břemenem. Sousední zahradu, to je pozemek č. 448/1, nabyla do vlastnictví žalobkyně v roce 1990. Žalobkyně a její právní předchůdci přecházeli přes pozemek č. 450, nyní č. 450/26 na svoji zahradu s vědomím, že jde o obecní pastvinu nacházející se ve vlastnictví obce, později ve správně národního výboru, na níž nebyla zřízena cesta. Soud s odkazem na právní úpravu platnou v rozhodné době shrnul, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo průchodu a průjezdu přes zmíněný pozemek náleží. Navíc není možné, aby se žalobkyně domáhala vydržení věcného břemene chůze a jízdy všemi směry přes celou zmíněnou pozemkovou parcelu, neboť takto určené věcné břemeno by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 6 Co 2311/2005-61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že žalobkyně, resp. její právní předchůdci, odvodili nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni vydržením z pouhého mnohaletého užívání obecního pozemku, aniž by byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim toto právo náleží. Zdůraznil, že podmínkou vydržení práva je oprávněná držba a pro její vznik je nezbytný předpoklad existence právně způsobilého titulu, uchopení držby a způsobilého předmětu držby, kteréžto předpoklady nebyly naplněny. K dalším námitkám žalobkyně uplatněným v odvolání, včetně tvrzení, že smlouva uzavřená mezi žalovanou a obcí Z. ohledně předmětného pozemku je neplatná a neúčinná, odkázal na §119a odst. 1 OSŘ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Uvádí, že se podáním žaloby snažila získat nezbytnou cestu ke svému pozemku. Tím, že byla zbavena možnosti příchodu a příjezdu ke svému pozemku, došlo k porušení zásady nedotknutelnosti vlastnictví, které je tak „vyprázdněno“ a nadále jí bude přítěží, protože bez příjezdové cesty nebude moci svůj pozemek ani prodat. Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci pokládá postup odvolacího soudu, neakceptujícího provedení důkazu spisem státního notářství z něhož by byl zřejmý nikoliv jen ústní, ale písemný souhlas obce s přístupem právních předchůdců žalobkyně do sítě veřejných cest v obci. Dále má výhrady k odkazu odvolacího soudu na §119a odst. 1 OSŘ. Posouzení vydržení věcného břemene, jak je provedly soudu obou stupňů, a to i z hlediska, jak bylo specifikováno v žalobě, považuje za nesprávné. Její žaloba nemohla být chápána jinak, než že chce dosáhnout právního stavu, který byl před tím, než ji dva subjekty soukromoprávního ujednání vlastnického práva zbavily. Za nesprávný považuje právní názor soudu, že její přesvědčení o právu na nezbytnou cestu vychází z omylu a že její užívání části obecního pastviště je právně pochybné. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci z žalobního návrhu i z žalobních tvrzení nepochybně vyplývá, že žalobkyně se nedomáhala zřízení věcného břemene (§151o odst. 3 ObčZ), ale žádala o určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, které měla ona nebo její předchůdci nabýt vydržením. To opírala o dlouhodobé užívání, relevantní právní důvod pro vznik věcného břemene, o který by mohla opřít jeho držbu, neprokázala a netvrdila. Soudy obou stupňů věc posoudily po právní stránce v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 551, se uvádí, že jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001). Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právo odpovídající věcnému břemeni.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu