ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1458.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1458/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce a/ J. H., zastoupeného advokátem, b/ G. H., a c/ Ing. H. B., proti žalovanému JUDr. P. L., o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 358/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2005, č. j. 51 Co 359/2004-94, takto:
I. Dovolání žalobce a/ se odmítá.
II. Žalobce a/ a žalovaný nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 4. 2004, č. j. 6 C 358/2000-73, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 500.000,- Kč s úrokem z prodlení, a žalovanému uložil povinnost zaplatit druhé a třetí žalobkyni společně a nerozdílně částku 500.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 14. 2. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené jednáním žalovaného, který za dnes již zemřelé právní předchůdce žalobců JUDr. V. H. a Ing. J. H. udělil souhlas s demolicí objektu jejich cihelny, aniž k tomu byl oprávněn. Soud zjistil, že žalovaný byl pravomocně uznán vinným, že jako advokát v rozporu s dohodou o správě majetku uzavřenou s klienty JUDr. V. H. a Ing. J. H. a proti vůli Ing. J. H. uzavřel s obecním úřadem dohodu, že obec V. provede demolici objektu cihelny, a poté, co v říjnu 1992 vypověděl plnou moc, jménem Ing. J. H. udělil souhlas s demolicí a v důsledku jeho jednání demolice cihelny byla v dubnu 1994 provedena, čímž způsobil poškozenému Ing. J. H., resp. jeho právním nástupkyním škodu. Soud, vázán ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. trestním rozsudkem a na základě zjištění, že obě žalobkyně jsou dědičkami Ing. J. H., shledal důvodným nárok obou žalobkyň, které se s nárokem na náhradu škody připojily k trestnímu řízení. Oproti tomu dovodil, že žalobce jako dědic po svém otci JUDr. V. H., který zemřel, není ve sporu o náhradu škody aktivně věcně legitimován. Jak soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 18 D 314/2003, dědictví po zůstaviteli JUDr. V. H., zemřelém, bylo potvrzeno jeho synům, tj. žalobci a PhDr. V. H., a dovodil, že s ohledem na nerozlučné společenství dědiců by měli vystupovat oba v tomto řízení. Dospěl proto k závěru, že žalobci aktivní legitimace z titulu dědění nesvědčí. Dále dovodil, že na základě darovací smlouvy mezi žalobcem a jeho otcem z roku 1995 nárok na odškodnění na něho nepřešel, neboť ve smlouvě je výslovně uvedeno, že její součástí není nevyřešená náhrada škody způsobená znehodnocením nemovitostí, a ani postupní prohlášení ze dne 10. 2. 1998 o postoupení nároků JUDr. V. H. ze škody vzešlé škodním jednáním JUDr. P. L. na žalobce, není důkazem o převodu nároku, neboť nebyl přeložen originál, podpis JUDr. V. H. byl zpochybněn a nebyla uvedena výše pohledávky, což vede k závěru o neurčitosti tohoto právního úkonu. Na základě zjištění, že JUDr. V. H. s demolicí cihelny souhlasil, souhlas vždy uděloval ústně a ani k trestnímu řízení proti žalovanému se nepřipojil, soud dovodil, že chybí jeden ze základních předpokladů pro přiznání náhrady škody podle §420 obč. zák., a to protiprávní jednání škůdce ve vztahu k poškozenému.
K odvolání žalobce a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2005, č. j. 51 Co 359/2004-94, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k žalobci a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení mezi nimi potvrdil. Ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu k oběma žalobkyním rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry, že žalobce neprokázal darování ani postoupení pohledávky, a vzhledem k tomu, že předmětem dědického řízení nebyla pohledávka zůstavitele vůči žalovanému, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99 uzavřel, že aktivní legitimace svědčí všem dědicům, kteří v řízení o právech a povinnostech vůči jiným osobám mají postavení nerozlučných společníků, a nepodá-li některý z nich žalobu, musí být žaloba ostatních dědiců pro nedostatek věcné aktivní legitimace zamítnuta.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce a/ dovolání, jež odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), který řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Namítá, že oba soudy oddělily jeho nárok od nároku dalších dvou žalobkyň, ačkoliv skutkový a důkazní základ žaloby je u všech žalobců zcela shodný. Nesouhlasí s názorem obou soudů, že k podání žaloby není aktivně legitimován, a uvádí, že bylo prokázáno, že se stal dědicem veškerého majetku i pohledávek po svém otci a k přechodu tak došlo ex lege v rámci dědického řízení. Pokud jde o postupní prohlášení ze dne 10. 2. 1998, uvádí, že jeho originál by měl být založen v trestním spise Okresního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 1 T 195/96. Žalobce je přesvědčen, že o celém nároku proti žalovanému mělo být rozhodnuto stejně, neboť ani při rozhodování o vině žalovaného v trestním řízení k takovému rozdělení nedošlo a soud je trestním rozhodnutím vázán. Nesouhlasí s názorem o nerozlučném společenství dědiců v řízení a poukazuje na Nálezy Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, sp. zn. III. ÚS 258/03 a sp. zn. Pl. ÚS 33/97 o tom, že soud není vázán doslovným zněním zákonného ustanovení a smí se od něj odchýlit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a v tomto rozsahu věc vrátil k novému projednání soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dané věci přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy jde-li o právní otázku, jejíž řešení se v soudní praxi neustálilo nebo která dosud dovolacím soudem nebyla řešena, popř. která je v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu řešena v rozporu s hmotným právem.
V daném případě je dovolání podáno pro otázku aktivní legitimace žalobce.
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně je založeno na závěru, že nebyla-li pohledávka zůstavitele vypořádána v dědickém řízení, mají dědici ve sporu s jinými osobami ohledně této pohledávky, patřící do dědictví, postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), a žalobce, který není jediným dědicem po zůstaviteli, není aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody proti žalovanému.
Škoda, spočívající v hodnotě demolovaného objektu cihelny, vznikla ještě za života otce žalobce JUDr. V. H. a jeho nárok na náhradu škody přešel po jeho smrti na jeho právní nástupce – oba syny, kteří jsou dědici a kteří až do vypořádání dědictví se považují za vlastníky celého majetku zůstavitele. V řízení, v němž uplatňují nároky z dosud nevypořádaného majetku zůstavitele, mají postavení tzv. nerozlučných společníků ( §91 odst. 2 o. s. ř.).
Otázka aktivní legitimace jednoho z více dědiců k uplatnění pohledávky, jež nebyla přihlášena a vypořádána v rámci dědického řízení, je soudy řešena jednotně, byla opakovaně řešena dovolacím soudem a právní názor, jaký zaujaly soudy obou stupňů, je plně v souladu s publikovanou judikaturou i s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, roč. 1974, pod č. 24, roč. 2002, pod č. 49, roč. 1974, dále rozsudek NS ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 6/2000 pod č. 67, rozsudek NS ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, rozsudek ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005).
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá z hlediska otázky aktivní legitimace žalobce zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v tomto řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu