ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2054.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2054/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Č. n. b., o zaplacení částky 4.956.889,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 185/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2005, č. j. 13 Co 540/2004-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Č. n. b. (dále „Č.”), která nevykonávala dostatečnou správní kontrolu nad dodržováním devizových předpisů společnostmi M. I., s. r. o. (dále „MI”), a M. C. L. (dále „MCL”) a v důsledku této nečinnosti vznikla žalobci škoda ve výši částky, kterou svěřil společnosti MI (celkem 121.311,- USD, tj. 4.956.889,- Kč) za účelem zhodnocení na devizovém trhu, avšak tyto devizové hodnoty nebyly žalobci vráceny a dne 9. 5. 2000 společnost MI ukončila svoji činnost.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. října 2004, č. j. 18 C 185/2002-30, žalobu na zaplacení částky 4.956.889,- Kč s 10 % úrokem od 29. 11. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost MI byla zapsána do obchodního rejstříku dne 3. 2. 1999 s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb a pronájem movitých věcí. Na základě inzerátů uveřejňovaných společností MI v novinách, týkajících se obchodování na devizovém trhu, žalobce dne 26. 11. 1999 podepsal anglicky psaný text smlouvy o poskytování služeb při obchodování s devizami, který byl zpracován společností MCL se sídlem na B. P. o.; vyjma podpisu žalobce se na uvedené smlouvě žádný jiný podpis nenalézá. Ve dnech 26. 11. 1999 a 10. 12. 1999 žalobce složil ve prospěch společnosti MCL dvakrát částku 40.000,- USD a dne 31. 3. 2000 poukázal na její účet částku 41.311,- USD. Odbor měnové politiky Č. dal 25. 6. 1999 podnět odboru nestandardních činností Č. k provedení devizové kontroly společnosti MI, jenž byl odůvodněn obsahem dvou inzerátů v novinách dne 23. 6. 1999. Pověření k provedení kontroly dodržování devizových předpisů společností MI vydala Č. dne 3. 3. 2000 s termínem kontroly od 14. 3. do 30. 9. 2000. Toto pověření bylo společnosti MI doručeno dne 9. 3. 2000. Ještě před provedením kontroly MI ukončila svoji činnost a i přes spolupráci s policií nebyly předloženy žádné doklady a nepodařilo se prokázat, že by MI prováděla obchody s devizovými hodnotami. Společnost nezhodnotila vklad žalobce ani ho nevrátila. Dne 22. 11. 2000 bylo podáno trestní oznámení na jednatele společnosti MI. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že plné uplatnění bankovního dohledu nad MI ze strany Č. by bylo možné, pouze pokud by MI požádala o vydání devizové licence, což se nestalo. Č. tedy nemohla plně realizovat bankovní dohled podle §44 odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., ve znění účinném v letech 1999 – 2000, a měla pouze omezené možnosti, podle §22 zákona č. 219/1995 Sb. vyslovit zákaz činnosti nebo uložit MI pokutu, avšak nelze dovodit, že by tyto prostředky mohly vzniku škody na straně žalobce zabránit. První podezření na nelegální činnost MI pojala Č. v červnu 1999, kontrolu této společnosti zařadila v souladu s plánem kontrol na první pololetí roku 2000, což byl postup v souladu se zákonem, neboť lhůta k provedení kontroly nebyla zákonem stanovena. Tento postup nelze kvalifikovat jako nesprávný a není v příčinné souvislosti s tím, že žalobce nerozumně investoval. Žalobce se za nezřetelných podmínek rozhodl pro velmi rizikovou formu investování a jeho chybné rozhodnutí nelze klást k tíži žalované.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, č. j. 13 Co 540/2004-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Možnosti Č. byly v rozhodné době pouze omezené, mohla uložit pokutu či zakázat činnost, což jsou prostředky, které nemohou vést k zabránění vzniku škody. Č. kontrolu společnosti MI provedla, nelze jí tedy vytýkat, že by zůstala nečinná. Vztah mezi žalobcem a společností MI byl vztahem ryze soukromoprávním a stát není v obecné rovině garantem náhrady všech majetkových ztrát občanů z jejich finančních transakcí, byť uskutečněných na základě podvodného jednání jiných osob. Žalobce si počínal neobezřetně, pokud složil na účet zahraniční společnosti vysokou peněžní částku. Žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno odvozovat odpovědnost státu za majetkovou újmu žalobce podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., nevyšly najevo.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v otázce odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Uvádí, že Č., která na základě zachycených inzerátů dostala podnět k zahájení devizové kontroly MI, nejpozději ode dne 25. 6. 1999 věděla, že společnosti MI a MCL a fyzické osoby za ně jednající porušují devizový zákon, přesto nařídila kontrolu dodržování devizových předpisů až na březen 2000, tedy na dobu dávno potom, co žalobce přišel o své úspory. Dovozuje, že bylo v možnostech Č. nařídit kontrolu i mimo plán devizových kontrol a pokud by ji nařídila dříve, žalobce by nepřišel o své úspory; naplnila znaky nesprávného úředního postupu tím, že nezahájila kontrolu společnosti MI včas a nezabránila tak vzniku škody na straně žalobce. Důvody, proč Č. nemohla kontrolu nařídit na druhé pololetí roku 1999, nemohou být podle jeho názoru omluvou. Namítá, že společnost MCL rovněž podléhala dozorové činnosti Č., neboť, i když má sídlo mimo území republiky, působila v ČR prostřednictvím své údajné pobočky - společnosti MI, jejíž zaměstnanci vystupovali současně jako makléři společnosti MCL. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání v dané věci se řídí podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu, jejíž řešení má vliv nejen na rozhodnutí konkrétní věci, ale i na rozhodovací činnost soudů vůbec.
Rozhodnutí odvolacího shodně se soudem prvního stupně vychází ze závěru, že postup Č. při kontrole činnosti MI není v příčinné souvislosti s majetkovou újmou žalobce a že nenaplňuje ani znaky nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. nesplňuje rozhodnutí odvolacího soudu už z toho důvodu, že ve skutkově obdobných věcech již dovolací soud tyto otázky řešil (srov. např. usnesení NS ČR ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2523/2004, usnesení NS ČR ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1395/2004, usnesení NS ČR ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1963/2004).
Pokud dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi postupem Č. při plánování kontroly společnosti MI a mezi vznikem škody a namítá, že pokud by kontrola byla zahájena předtím, než on svěřil MI finanční prostředky, společnost MI by ukončila svou činnost a tím by mu škoda nevznikla, je třeba především uvést, že otázka existence příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či právně kvalifikovaná okolnost (v případě odpovědnosti objektivní) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Jde tedy o otázku skutkových zjištění, jejichž zpochybnění není způsobilým dovolacím důvodem podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Právní posouzení otázky příčiny a následku spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována. K tomu lze uvést, že postup Č. nebyl příčinou majetkové újmy žalobce, spočívající ve ztrátě finanční hotovosti, kterou mu společnost MI, s níž měl určitá ujednání (byť písemná smlouva prokázána nebyla), nevrátila, a nemohl být ani příčinou toho, že žalobce této společnosti své prostředky svěřil.
Jestliže pak namítá, že pokud by Č. zahájila kontrolu v dřívějším termínu, k jeho škodě by nedošlo, předkládá tak vlastní, ničím nepodloženou verzi skutkového stavu, a námitky proti zjištěnému skutkovému stavu nejsou námitkou proti právnímu posouzení, nýbrž se jedná o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ani další dovolací námitky žalobce nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
Ke vzniku odpovědnosti státu musí být splněny základní předpoklady – vznik škody, nesprávný úřední postup orgánu státu a příčinná souvislost mezi nimi. Za situace, že není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. – a to existence příčinné souvislosti, nemůže mít zásadní právní význam pro rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ani otázka správnosti či nesprávnosti postupu Č. ve vztahu ke společnosti MI. Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení této právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, neboť jeho postavení vůči druhé straně sporu by v každém případě zůstalo nezměněno.
Dovolatel uvádí, že dovolání podává též z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by uvedl, o jaké vady řízení se má jednat. Ovšem uplatnění tohoto dovolacího důvodu přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. V dané věci však dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není.
Jelikož dovolání žalobce neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Marta Škárová , v. r.
předsedkyně senátu