ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.735.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 735/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně L. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. P. S., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 7 C 257/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. března 2006, č. j. 7 C 257/2004-53, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2006, č. j. 23 Co 407/2006-83, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 21. března 2006, č. j. 7 C 257/2004-53, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2006, č. j. 23 Co 407/2006-83, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 21. 3. 2006, č. j. 7 C 257/2004-53, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 170.536,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 6. 5. 2004 do zaplacení, co do částky 219.600,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 6. 5. 2004 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 3 % z částky 390.136,- Kč od 1. 5. 2004 do 5. 5. 2004 a úroku z prodlení ve výši 1 % z částky 170.536,- Kč od 6. 5. 2004 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud na základě skutkových zjištění, že žalobkyně dne 27. 12. 2002 v důsledku napadení psem žalovaného utrpěla zranění, dovodil, že žalovaný porušil povinnost vykonávat potřebný dozor nad chovaným zvířetem (§415 obč. zák.), a proto odpovídá za způsobenou škodu na zdraví poškozené podle §420 obč. zák. Charakter zranění zjistil soud ze znaleckého posudku předloženého žalobkyní (zpracovaného MUDr. J. B.) a tímto posudkem provedl důkaz listinou. Při určování výše odškodnění bolesti i ztížení společenského uplatnění vycházel soud ze základního bodového ohodnocení (397 bodů á 120 Kč – bolestné a 610 bodů á 120 Kč – ZSÚ) znalce zvýšeného v případě bolestného o 50 % (celkem 595,5 bodů) z důvodu náročného způsobu léčení ve smyslu §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), avšak žalobkyni již nepřiznal požadované zvýšení o 300 % částky odpovídající základnímu bodovému ohodnocení ztížení společenského uplatnění, když žalobkyně neprokázala existenci takových skutečností, které by umožnily učinit závěr, že její omezení v důsledku způsobeného zranění nelze vyjádřit jen základním odškodněním, a její kulturní, sportovní či jiné zapojení do společenského života bylo před škodní událostí mimořádné a na vysoké úrovni.
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2006, č. j. 23 Co 407/2006-83, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením věci soudem prvního stupně i s jeho závěrem, že daný případ není případem hodným mimořádného zřetele podle §7 odst. 3 vyhlášky ve smyslu ustálené judikatury, neboť žalobkyně neprokázala, že by byla mimořádně omezena ve svém společenském, kulturním a sportovním uplatnění oproti dřívějšku, a odškodnění v rozsahu základního bodového ohodnocení lze proto považovat za odpovídající trvalým následkům zranění.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že odvolací soud porušil zásadu rovnosti účastníků ve sporu podle předpisů o základních lidských právech, neboť neprovedl důkaz výslechem znalce, ač tak měl učinit bez ohledu na to, že vedlejší účastník na straně žalované zpravidla prohlásí „důkaz znaleckým posudkem který získal účastník - za pouhou listinu“. Domnívá se, že „změna přiznaného odškodnění“ měla být podložena výslechem soudního znalce. Soudu dále vytýká porušení ustanovení o nákladech řízení. Dovolatelka shledává pochybení v rozhodnutích obou soudů - pokud jde o výši jejích nároků, neprovedení důkazů a nepřiznání nákladů řízení. Namítá, že soud nerozlišil zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, které provedl MUDr. J. B. ve znaleckém posudku, a zvýšení, které by vystihovalo sociální hodnoty člověka. Soudům obou stupňů vytýká, že v rozporu s §142 odst. 3 o. s. ř. ji nepřiznaly náhradu nákladů řízení „u tak sociálního nároku jaký je daný případ“, a nezohlednily tak ani oddělenost nároků na náhradu škody. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil (rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o nákladech řízení) a věc jim vrátil k novému projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu - rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2006, č. j. 23 Co 407/2006-83, není přípustné; z části pak směřuje i proti rozhodnutí – rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 3. 2006, č. j. 7 C 257/2004-53, které nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Pokud žalobkyně dovoláním napadla také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této části nutno řízení zastavit. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobkyně směřuje dovolání přímo proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000); Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1, §243c o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku, jedná se tedy o to, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Námitky dovolatelky, pokud se týkají otázek skutkových, tedy toho, zda na její straně existují skutečnosti, které odůvodňují posouzení jejího případu jako případu hodného mimořádného zřetele ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož uplatnění je podle §241a odst. 3 o. s. ř. vyloučeno (srov. též např. R 8/1994). Stejně tak přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani dovolatelkou vytýkaná vada řízení - neprovedení důkazu výslechem lékaře, jenž zpracoval posudek, která je rovněž dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000).
Pokud jde o právní stránku věci, tedy o aplikaci §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o pochybení při právním posouzení věci se jedná, jestliže soud skutkové výsledky řízení po právní stránce nesprávně hodnotil nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu. Podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit. Právo mimořádného zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky je vyhrazeno pouze soudu a přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví ztraceny či omezeny. Již samotné základní odškodnění za ztížení společenského uplatnění představuje náhradu za prokazatelné nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování i plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.
Zároveň je nutné zdůraznit, že proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, neboť Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Pouze za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005).
V posuzované věci se o takovou právní otázku nejedná, z rozhodnutí ani z dovolání se nepodává, že by předmětné rozhodnutí, založené na jedinečném skutkovém základě typickém pouze pro tuto věc, mohlo mít dopad na rozhodovací praxi soudů v případech obdobného typu; přesvědčení dovolatelky, že posouzení věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu z hlediska kritiky právního posouzení věci se promítne již do zkoumání přípustnosti dovolání, nemůže vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. Dovolatelka ostatně sama otázku zásadního právního významu neformuluje. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a že dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není tudíž přípustné.
Žalobkyně rovněž podává dovolání do výroku o nákladech řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o. s. ř). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle §237, §238 a §238 a o. s. ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z §239 o. s. ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Lze tedy uzavřít, že dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto její dovolání podle §243 b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu