ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.89.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 89/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. Š. , zastoupené JUDr. Vladimírem Hovorkou, advokátem se sídlem v Trutnově, Křižíkova 553, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 229/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. září 2005, č. j. 26 Co 144/2005-118, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 4. 1. 2005, č. j. 7 C 229/2002-105, částečně zastavil řízení, žalobu na zaplacení 110.000,- Euro zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně, uplatněném proti státu, na náhradu škody, způsobené jí v letech 1946-48, kdy „byla znásilňována K. Š.“. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalovaný stát není v tomto sporu pasivně legitimován, neboť neodpovídá za tvrzený kriminální čin soukromé fyzické osoby.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 9. 2005, č. j. 26 Co 144/2005-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že podle tehdy platné právní úpravy byl k náhradě škody pasivně legitimován pouze škůdce, nikoliv stát, a vůči škůdci nebyl tento nárok nikdy uplatněn. Stát jako právnická osoba odpovídá pouze za škody způsobené při výkonu veřejné moci (rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Odvolací soud dále poznamenal, že na věc nelze aplikovat ani zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání stručně připomíná skutkové okolnosti případu a rekapituluje vydaná rozhodnutí v projednávaném sporu. Uvádí, že „svůj nárok nemohla uplatnit dříve, než ČR přijala Listinu základních práv a svobod“. Na základě čl. 1 Ústavy České Republiky a Usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, dovozuje odpovědnost České republiky „za to, co nesvobodně, násilím a obdobným chováním vůči svobodě a životě, proti zdraví jiného občana bylo způsobeno“, neboť vůči ní bylo jednáno v rozporu s lidskými právy a svobodami, a když si je ČR vědoma všech trpkých zkušeností z předchozího období, tak je nyní odpovědna tyto trpkosti nahradit. Konstatuje tedy, že pasivní legitimita je na straně žalované. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení, dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
V dané věci dovolání neobsahuje kritiku právních závěrů odvolacího soudu, toliko odkazuje na spíše „proklamativní části“ Listiny základních práv a svobod, resp. Ústavy ČR, a dovolatelka pouze shrnuje dosavadní průběh projednávané věci, aniž by uvedla, v čem nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, a zejména, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. V dovolání nevymezila - a ani dovolací soud v dané věci neshledal - otázku, která by měla ve věci po právní stránce zásadní význam, a není jí ani otázka pasivní legitimace žalované ve sporu – žalobkyní dovozována z ústavních předpisů (srov. např. usnesení NS ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, usnesení NS ze dne 25. 7.2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné není. Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), proto dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu