ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce města F. – M., zastoupeného advokátem, proti žalované I. J., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 11 C 225/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2005, č.j. 11 Co 669/2004-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku – Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 5. 2004, č.j. 11 C 225/2003-12, uložil žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 3, o velikosti 1+1, III. kategorie, ve 2. podlaží domu 1653 na ulici J. Haška ve F. – M. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 1. 2005, č.j. 11 Co 669/2004-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 18. 12. 1996 uzavřenou mezi žalobcem (vlastníkem předmětného domu) a žalovanou na dobu určitou do 1. 9. 1997, a následně prodlužovaný dodatky k nájemní smlouvě – naposledy do 31. 8. 2003, zanikl uplynutím doby, tj. k posléze uvedenému datu. Protože žalovaná po zániku nájmu byt nevyklidila a žalobce podal včas žalobu na vyklizení, byla žaloba shledána podle §126 odst. 2 obč. zák. důvodnou. Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dospěl dále k závěru, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a že povinnost žalované nelze vázat na zajištění bytové náhrady. Poukázal přitom na to, že žalovaná opakovaně dlužila nájemné a úhradu za plnění poskytovaná užíváním bytu, a dovodil, že tento rozpor nelze shledat ani s ohledem na její tíživou sociální situaci, neboť si byla vědoma, že podmínkou prodlužování nájemního vztahu je řádné placení nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost neodůvodnila odkazem na žádné zákonné ustanovení a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že výkon práva žalobce domáhat se jejího vyklizení bez bytové náhrady je v rozporu s dobrými mravy, a to především s ohledem na důvody, pro které nebylo nájemné placeno (byla ve výkonu trestu a její bývalý manžel, který v bytě bydlí, nájemné neplatil), a na svoji tíživou sociální situaci (je bez pracovního poměru, je odkázána na dávky státní sociální podpory a pečuje o tři nezletilé děti). Za rozhodnou považuje rovněž okolnost, že žalobce s ní opakovaně prodlužoval nájemní smlouvu na dobu určitou, což je také v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není důvodné, uvedl, že žaloba byla podána po právu, když žalovaná měla opakovaně dluhy na nájemném, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) se nejprve zabýval posouzením přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V dané věci spojuje dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s (chybnou) aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval posouzením věci dle §3 odst. 1 obč. zák. a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit) dospěl k závěru, že žalobci nelze odepřít ochranu jeho vlastnického práva domáhat se vyklizení žalované z bytu užívaného bez právního důvodu, a to bez bytové náhrady, ve lhůtě 15 dnů počítané od právní moci rozsudku.
Pokud dovolatelka proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. února 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu