ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1176.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1176/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. B. K., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 134/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2003, č. j. 42 Co 156/2003-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2001, č. j. 10 C 134/2001-20, zamítl žalobu, aby bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 4, v domě čp. 117 v R., nacházejícímu se v I. poschodí domu a sestávajícímu z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „družstevní byt“), aby předmětný byt nadále užívala žalobkyně jako výlučná nájemkyně a členka družstva a aby žalovanému byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit a odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 30. května 2002, č. j. 9 Co 135/2002-32, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 4. prosince 2002, č. j. 10 C 134/2001-62, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 29. dubna 2003, č. j. 42 Co 156/2003-86, v pořadí druhý (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 25. června 1974 podal žalovaný přihlášku za člena SBD pracovníků P. a., n. p., R., že základní členský vklad zaplatil dne 27. září 1974, že dne 30. března 1977 byla přihláška žalovaného postoupena SBD ve F.-M. a že dne 14. dubna 1977 se žalovaný v důsledku integrace bytových družstev stal členem SBD ve F.-M. Po opakování důkazu přečtením karty členského podílu vzal rovněž za prokázáno, že na členský podíl byla žalovaným zaplacena dne 29. července 1974 částka 11.500,- Kč, že k 8. září 1976 činila výše členského podílu po vrácení částky 10.000,- Kč jako přeplatku členského podílu 27.680,- Kč, že hodnota odpracovaných hodin k tomuto dni činila 16.180,- Kč, že po dalších odpracovaných hodinách v druhém pololetí roku 1976 byl členský podíl navýšen na částku 27.855,- Kč, že z této částky byla k 30. říjnu 1977 převedena částka 2.500,- Kč na členský podíl na garáž, že k 1. listopadu 1977 bylo provedeno storno odpracovaných aktivních hodin ve výši 5.739,- Kč, že výsledná hodnota členského podílu na byt byla k 1. listopadu 1977 představována částkou 19.615,- Kč a že 15. listopadu 1977 byl vložen doplatek členského podílu v částce 2.499,- Kč. Na základě těchto skutkových zjištění učinil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně skutkový závěr, že ke dni 8. září 1976 měl žalovaný členský podíl nejen v plné výši zaplacen, nýbrž vykazoval na členském podílu i přeplatek. Nakonec rovněž zjistil, že podle osvědčení o přidělení bytu předmětný byt SBD ve F.-M. žalovanému přidělilo, že podle protokolu o převzetí bytu ze dne 10. listopadu 1976 byl družstevní byt žalovanému k témuž dni fakticky předán do dispozice, že podle dohody o užívání družstevního bytu ze dne 20. ledna 1977 byl předmětný byt předán do užívání dne 1. prosince 1976, že účastníci uzavřeli manželství dne 23. července 1977 a že jejich manželství bylo ke dni 12. ledna 2000 pravomocně rozvedeno. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že již před uzavřením manželství, konkrétně ke dni 8. září 1976, kdy byl v plném rozsahu zaplacen členský podíl, vzniklo žalovanému právo, aby mu byl orgánem družstva přidělen družstevní byt (§154 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 8. září 1976 – dále jen „obč. zák. před novelou“). Poté rovněž dovodil, že právo osobního užívání bytu (§155 odst. 1 a 2 obč. zák. před novelou) žalovanému vzniklo na základě protokolu o převzetí bytu ke dni 10. listopadu 1976, že uzavřením manželství dne 23. července 1977 vzniklo účastníkům právo společného nájmu družstevního bytu (avšak nevzniklo jim společné členství v bytovém družstvu, které vznikalo pouze za splnění předpokladů uvedených v ustanovení §175 odst. 2 obč. zák. před novelou), že toto právo se podle §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 1992 (dále jen „obč. zák.“) transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu účastníků, že uvedené právo zaniklo rozvodem jejich manželství (§705 odst. 2 věta první před středníkem obč. zák.) a že právo byt užívat zůstalo žalovanému jako výlučnému nájemci a členu bytového družstva (§705 odst. 2 věta první za středníkem obč. zák.). Za této situace odvolací soud zamítavý (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b), popřípadě §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především uvedla, že napadené rozhodnutí (a stejně tak rozhodnutí soudu prvního stupně) je „nesprávné a vychází z nesprávného posouzení důkazů …“. Poté v dovolání citovala čl. 11, 12 a 13 vzorových stanov stavebních bytových družstev z roku 1975 a namítla, že „v řízení nebylo nijak prokázáno, že by tento základní členský vklad byl po přijetí za člena složen“. Podle názoru žalobkyně soudy na základě karty členského podílu s původním čl. číslem 17 pouze konstatovaly, že dne 27. září 1974 byla uhrazena částka 11.500,- Kč, avšak neakceptovaly navržený důkaz další kartou členského podílu s členským číslem 3081, kterou došlo k rozdělení vadně evidovaného členského podílu na členský podíl k bytu a členský podíl ke garáži. Žalobkyně má za to, že z dalších důkazů označených v dovolání a zpracovaných podle platných předpisů ke dni 31. října 1977, které soudy odmítly akceptovat, jednoznačně vyplývá, že částka 11.500,- Kč představovala zálohu na členský podíl k bytu v částce 9.000,- Kč a zálohu na členský podíl ke garáži v částce 2.500,- Kč. Z toho podle žalobkyně vyplývá, že členský podíl k bytu nemohl být zaplacen ke dni 8. září 1976, jak vzaly za zjištěno soudy obou stupňů. Dále žalobkyně citovala čl. 14 písm. c) vzorových stanov a uvedla, že došlo k úhradě splatné částky členského podílu až dne 15. listopadu 1977 doplacením částky 2.499,97 Kč; to bylo za trvání manželství účastníků, a proto spolu se vznikem práva společného užívání družstevního bytu vzniklo i společné členství účastníků v bytovém družstvu. Soudům rovněž vytkla, že rozhodly pouze na základě dohody o užívání bytu ze dne 20. ledna 1977 a protokolu o převzetí bytu ze dne 10. listopadu 1976 přesto, že do roku 1982, kdy bylo vydáno osvědčení o přidělení bytu, nedošlo k vydání rozhodnutí o přidělení družstevního bytu. Přitom podle žalobkyně nevzaly ani v úvahu, že v době, kdy obě uvedené písemnosti byly vydány, vykonával žalovaný základní vojenskou službu a nemohl je tudíž v R. podepsat. Podle žalobkyně soudy nepřihlédly ani k tomu, že členský podíl ke garáži byl splacen dne 30. listopadu 1978 a že po přidělení garáže došlo ke vzniku společného členství účastníků v družstvu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost dovolacích námitek žalobkyně a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. dubna 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že v pořadí druhým rozsudkem potvrzeným napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nerozhodl soud prvního stupně jinak než ve svém prvním (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o rozsudky zamítavé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použila dovolatelka dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (v podobě námitek, že odvolací soud některé z navržených důkazů neakceptoval /a ani neprovedl/) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §154 odst. 2, §155 a §175 odst. 2 obč. zák. před novelou); zde je její výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění – pro účely posouzení věci podle citovaných ustanovení dovolatelka nabídla svůj „vlastní“, poněkud odlišný skutkový stav věci, na jehož základě zpochybnila správnost právních závěrů učiněných právě s odkazem na tato ustanovení. Dovolatelka však přehlédla, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Současně opomenula, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k nově uváděným okolnostem týkajícím se data zaplacení členského podílu ke garáži je zapotřebí zdůraznit, že nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit, nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým novotám uplatněným v tomto ohledu až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti namítla, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a dále zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozovala nesprávnost závěrů, které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §154 odst. 2, §155 a §175 odst. 2 obč. zák. před novelou, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. března 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu