ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1361.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1361/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) MVDr. F. Š. a b) H. Š., proti žalované R. O., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 193/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2006, č. j. 19 Co 91/2005-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. prosince 2004, č. j. 9 C 193/2001-63, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalované k „bytu sestávajícímu se z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím v šestém nadzemním podlaží v bytovém domě na ulici Družstevní č. p. 637 J. zapsaném na LV č. 777 pro obec a k. ú. J.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájem bytu skončí posledním dnem po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalované a všem kdo s ní bydlí povinnost byt vyklidit do dvou měsíců po zajištění náhradního ubytování (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. ledna 2006, č. j. 19 Co 91/2005-145, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu, jíž se přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu domáhala žalobkyně H. Š. (výrok I.); ve výroku I. ve vztahu mezi žalobcem MVDr. F. Š. a žalovanou rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal na poskytnutí přístřeší, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.); rozsudek soudu prvního stupně změnil rovněž v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výroky III. a IV.).
Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že minimálně v době od srpna do září 1998, od října do prosince 1999, po celý rok 2000 a v době od ledna do června 2001 neplatila žalovaná (se svým manželem – původně rovněž žalovaným M. O., zemřelým v průběhu řízení dne 13. října 2003) řádně (v plné výši) nájemné z předmětného bytu, že za toto období dlužila na nájemném částku přesahující 6.000,- Kč, že až 14. prosince 2004 a 9. ledna 2006 zaplatila žalobci MVDr. Š. na dlužné nájemné částky 7.840,- Kč a 2.562,90 Kč, že dosud nezaplatila poplatek z prodlení z dlužných částek na nájemném, že žalovaná je – zejména po úmrtí manžela – v tíživé finanční situaci a že s ní v bytě bydlí její zletilý syn, o němž nebylo tvrzeno, že by se nacházel v tíživé finanční situaci. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Dále – opět ve shodě se soudem prvního stupně – také dovodil, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti zdůraznil, že zaplacení dlužného nájemného „nelze nijak zvláště přičítat k dobru žalované …“, a to i s přihlédnutím k tomu, že dosud nezaplatila poplatek z prodlení z dlužných částek. To, že žalovaná nemá jinou možnost bydlení a že její sociální a rodinná situace není příznivá, nelze – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – pokládat za okolnost odůvodňující závěr, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.; přitom podle odvolacího soudu nelze žalovanou považovat za osobu v pokročilém věku. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak odvolací soud dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalované z bytu, nejde-li v tomto případě o rodinu s nezletilými dětmi, vázat pouze na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání, a to poukazem na ustálenou judikaturu, zpochybnila správnost právních závěrů, které soudy obou stupňů učinily s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ a §3 odst. 1 obč. zák. Především namítla, že soudy opomenuly, že „probíhá řízení u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 239/2001, toto řízení dosud nebylo skončeno, nelze tedy dovodit, že žalovaná skutečně žalobcům část nájemného dlužila“. Dále uvedla, že výše nájemného je – z důvodů v dovolání uvedených – stále sporná, že žalobci sami zapříčinili vznik sporu o nájemné tím, že nájemné nesprávně určili, a že požadují-li tržní nájemné, nelze jí úspěšně vytýkat, že spornou část nájemného uhradila z opatrnosti až v průběhu řízení o placení nájemného. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že jde-li o posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., opomenul její rodinné a sociální poměry, které v dovolání popsala. V této souvislosti poukázala rovněž na majetkové poměry žalobců. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se skutkovými závěry i s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. ledna 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje pouze proti výroku II. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud ve vztahu mezi žalobcem MVDr. F. Š. a žalovanou potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (dále jen „potvrzující výrok“); dovolání tedy evidentně nesměřuje proti výroku I. napadeného rozsudku a ani proti jeho výroku II., pokud jím odvolací soud ve vztahu mezi žalobcem MVDr. F. Š. a žalovanou změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o formě bytové náhrady.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v napadeném rozsahu rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – opět vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. d/ a §3 odst. 1 obč. zák.). Dovolatelka však opomenula, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. d/ a §3 odst. 1 obč. zák. nabídla zčásti jiný (vlastní) skutkový stav věci, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadený potvrzující výrok spočívá především na řešení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce). Dovolatelka zpochybnila správnost právních závěrů, které odvolací soud učinil s odkazem na citované ustanovení. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. rozhodnutí ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000 (včetně odůvodnění), uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000) zaujal právní názor, podle něhož z ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno (srov. dikci „zejména“) jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Od uvedeného názoru nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci. Přitom neplacením nájemného (úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu) ve smyslu §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je vedle situace, kdy z titulu nájemného není placena žádná částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši, tj. je placeno v nižší částce než dohodnuté, resp. než jednostranně zvýšené. Zbývá dodat, že nesouhlasí-li nájemce s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem, má možnost se proti takto zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, uveřejněné pod č. C 1693 ve Svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, ze dne 22. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2004, ze dne 14. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2122/2004, a ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2663/2004). Z toho rovněž vyplývá, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné (platil nájemné v částce nižší než dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené), nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jak to Nejvyšší soud dovodil rovněž v rozsudcích z 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a sp. zn. 26 Cdo 514/2001. K výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě) odůvodněna, rovněž prokáže – ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99, a dále např. v rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněném pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura. Přitom již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil mimo jiných rovněž právní závěr, že podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou. Nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý.
Dovolatelka v dovolání zpochybnila rovněž správnost právních závěrů, které odvolací soud učinil s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
S dovolatelkou lze souhlasit v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.; soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/).
Zpochybňuje-li však dovolatelka správnost právního názoru, který odvolací soud učinil ve vztahu k potvrzujícímu výroku s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud), je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu