ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1377.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1377/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně V. Š., zast. advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. R. N. a 2) M. N., zast. advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 79/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. června 2005, č.j. 36 Co 141/2005-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 24 C 79/2004-36, výrokem I. vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 57 o třech pokojích, předsíni, koupelně, WC, balkonu, sklepu, kuchyni a komoře, o ploše 73 m2, I. kategorie v domě č. p. 48 v Matoušově ulici v L. 3 (dále jen „předmětný byt“), kterou vypověděla žalobkyně nájem bytu žalovaným, výrokem II. stanovil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, výrokem III. uložil žalovaným a všem, kdo s nimi v předmětném bytě bydlí, povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší, a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že je na místě přivolit dle §711 odst. 1 písm. d) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006, k výpovědi z nájmu předmětného bytu, jelikož bylo prokázáno, že žalobkyně se stala na základě smlouvy o převodu vlastnictví jednotky a spoluvlastnického podílu k pozemku ze dne 14. 5. 2003 vlastníkem předmětného bytu a ve smyslu §680 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), vstoupila do právního postavení předchozího pronajímatele města L. poté, co žalovaným dne 28. 6. 2003 zaslala oznámení o změně vlastníka a zároveň i evidenční list pro výpočet nájemného a služeb spojených s nájmem bytu v celkové částce 4.437 Kč měsíčně, ovšem žalovaní (nájemci), jak vyplývá z upomínek ze dne 31. 10. 2003 a 31. 12. 2003, k jejím rukám neplatili ničeho. Žalovaní před soudem prvního stupně shodně uvedli, že okolnost, že se vlastníkem předmětného bytu stala žalobkyně, je jim od června 2003 známa, neboť jim toto bylo oznámeno nejen samotnou žalobkyní, ale i předchozím pronajímatelem (město L.), přesto jí nájem neplatí, jelikož se domnívají, že vlastnictví k předmětnému bytu nabyla žalobkyně „v rozporu se zákony ČR a listinou lidských práv“, a proto doložili, že nájem hradili i nadále platbami na adresu města L. Soud prvního stupně z tohoto skutkového stavu dovodil, že to, že žalovaní neuznávají vlastnictví žalobkyně, je nezbavuje povinnosti platit řádně nájemné do jejích rukou a zároveň, že nemohl postupovat ani dle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť nemůže být tolerována svévole nájemce na úkor pronajímatele. V otázce přiznání bytové náhrady dle §712 odst. 5 obč. zák. soud prvního stupně konstatoval, že s ohledem na postoj žalovaných vůči žalobkyni a vzhledem k tomu, že nejde o rodinu s nezletilými dětmi, nepřichází v úvahu jiná bytová náhrada než přístřeší.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. června 2005, č. j. 36 Co 141/2005-50, změnil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit byt do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování, jinak jej potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení před odvolacím soudem (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní tím, že přes upozornění o změně vlastnictví platili nájemné nadále původnímu vlastníku, jelikož současného vlastníka (žalobkyni) neuznávají, hrubě porušili práva a povinnosti nájemce ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále opět jen „obč. zák.“), čímž naplnili tento výpovědní důvod. Odvolací soud konstatoval, že ani z výpovědi žalovaných nijak nevyplynulo pochybení města L. při privatizaci, neboť jak sami uvedli, předmětný byt jim byl k odkoupení nabízen, ovšem žalovaní na nabídku nemohli ze sociálních důvodů přistoupit; v dalším odvolací soud žalované odkázal na možnost napadnout proces privatizace správní žalobou. S ohledem na sociální situaci žalovaných a z důvodu invalidity syna žalovaných, který s nimi byt obývá, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě ve smyslu ustanovení §712 odst. 5 obč. zák., jelikož shledal, že by vystěhování žalovaných do přístřeší bylo vůči nim neúměrnou tvrdostí, a tak podle §3 odst. 1 obč. zák. vázal vyklizení předmětného bytu na zajištění náhradního ubytování s odůvodněním, že prostřednictvím výše uvedeného ustanovení sice nelze založit neexistující právo, ale je možné omezit existující právo tím, že žalobkyni bude odepřeno to právo, jež získala - právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaných, aniž by to znamenalo, že se žalovanému zakládá právo, které dosud neměl. Právě tento typ bytové náhrady svými menšími nároky na jeho obstarání zohledňuje i zájem žalobkyně na urychleném řešení souzené věci, jelikož žalovaní i nadále pokračovali v neplacení nájemného k rukám žalobkyně (pronajímatelky) i po rozhodnutí soudu první stupně.
Dovoláním ze dne 23. září 2005, doručeným soudu prvního stupně dne 3. října 2005, napadli žalovaní rozhodnutí odvolacího soudu v jeho měnícím i potvrzujícím výroku I. s tím, že jeho přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřují dovolatelé v tom, že výklad §680 odst. 2 obč. zák. je otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že jeho systematický výklad ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. je zcela v rozporu s jazykovým výkladem tohoto ustanovení, přičemž sami jsou toho názoru, že jazykovým výkladem nelze dospět k jinému závěru, než „že pokud dojde ke změně vlastnictví pronajaté věci, která není nájemci prokázána, musí platit nájem původnímu pronajímateli a pokud je mu změna prokázána (nikoli pouze oznámena), je oprávněn (nikoliv povinen) zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku“, takže aby měla změna vlastníka pronajaté věci vůbec nějaké účinky na povinnosti nájemce, je mu nutné změnu vlastníka prokázat a nikoli pouze oznámit.
Dovolatelé dále přednesli, že soudy obou stupňů nesprávně posoudili otázku, zda vůbec byla žalovaným výpověď z nájmu předmětného bytu řádně dána, jelikož změna žaloby ze dne 16. září 2004 jednoznačně neobsahuje výpověď z nájmu bytu, a přitom odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 127/96. Dovolatelé dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že dlužné nájemné nebylo dosud uhrazeno, jelikož byla původním vlastníkem předmětného bytu - Statutárním městem L. - potvrzena úhrada částky 59.878 Kč na účet, na který si zaplacení přála žalobkyně, který dle dovolatelů nepatří jí, nýbrž osobě jménem B. F., již v době rozhodování odvolacího soudu. Dovolatelé taktéž upozornili na skutečnost, že výkon vlastnického práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., protože předmětný byt byl žalovaným přidělen v roce 1971 a byt byl prodán jiné osobě v důsledku toho, že neměli dostatek finančních prostředků na jeho odkup, a proto namítají, že „současný vlastník jej koupil spekulativně, když zneužil jejich špatné ekonomické situace“.
Z těchto důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky nejdříve odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a poté zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobami oprávněnými, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, nýbrž o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž by bylo dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolatelé proti uvedenému výroku však v odůvodnění dovolání nebrojili a žádný z dovolacích důvodů neuplatnili, a proto se dovolací soud přezkoumáním tohoto výroku nezabýval.
Výroky o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a běhu výpovědní lhůty (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a výrok o povinnosti k vyklizení byly rozsudkem odvolacího soudu potvrzeny.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§232 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť jde o první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.
Dovolací soud je podle ust. §242 odst. 3 o.s.ř. - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, správně určenou, nesprávně vyložil, popř. aplikoval.
Podle ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 26, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, s. 157, ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon 79/96) je výpověď z nájmu bytu hmotněprávním úkonem, který činí pronajímatel a který je adresován nájemci. Nedal-li pronajímatel nájemci písemnou výpověď z nájmu bytu před tím, než se obrátil na soud s návrhem na přivolení k výpovědi, může být tato výpověď - srozumitelně a určitě formulovaný projev vůle pronajímatele směřující k nájemci - pojata do textu písemného návrhu na zahájení řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
V posuzovaném případě obsahuje žaloba (návrh na zahájení řízení) projev vůle žalobkyně dát žalovanému z konkrétního zákonem stanoveného důvodu a v konkrétní zákonné (zákonu neodporující) výpovědní lhůtě výpověď z nájmu bytu. Pokud odvolací soud posoudil výpověď obsaženou v žalobě (čl. III. žalobního návrhu) ze dne 9. 3. 2004 jako platnou, vycházelo toto jeho posouzení z judikatury dovolacího soudu a je v souladu s hmotným právem (§710 odst. 3 obč. zák.). Argumentace dovolatelů, že výpověď je neplatná, je tedy nedůvodná.
Námitka dovolatelů, že text žaloby, resp. návrhu na připuštění změny žaloby ze dne 16. 9. 2004, neobsahuje výpověď z nájmu bytu, nemůže s ohledem na výše uvedené obstát. Z obsahu podání ze dne 16. září 2004, nazvaného „změna žaloby“, totiž vyplývá, že žalobkyně pouze upřesnila žalobní petit, takže výpověď z nájmu bytu uvedená v podání ze dne 9. 3. 2004 tím nebyla dotčena.
Dovolatelé rovněž ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. namítli, že „pokud dojde ke změně vlastnictví pronajaté věci, která není nájemci prokázána, musí platit nájem původnímu pronajímateli, a pokud je mu změna prokázána (nikoli pouze oznámena), je oprávněn (nikoliv povinen) zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku“, a že výklad shora uvedeného ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. nebyl v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešen.
Otázku výkladu ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. nelze považovat za otázku zásadního právního významu, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, neboť Nejvyšší soud České republiky se ve svých rozhodnutí výkladem tohoto ustanovení několikrát zabýval (viz rozhodnutí ze dne 23. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, svazek 19/2003, či rozhodnutí ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 11, pod pořadovým číslem 84), přičemž zaujal právní názor, od něhož nemá důvodu odchýlit se ani v této věci, že citované ustanovení upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje - tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona (především povinnost nájemce platit nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu - §671 - §675, povinnost nájemce řádně užívat předmět nájmu či naopak např. odevzdávací a udržovací povinnosti pronajímatele), resp. z nájemní smlouvy.
Odvolací soud se od shora citované judikatury neodchýlil, když dovodil, že podle §680 odst. 2 obč. zák. žalobkyně vstoupila jako nabyvatel do právního postavení pronajímatele vůči žalovaným, takže na ni přešla veškerá práva a povinnosti předchozího vlastníka jako pronajímatele, tedy i právo požadovat nájemné. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně změnu vlastnictví žalovaným oznámila přípisem ze dne 28. 6. 2003 a žalovaní v průběhu řízení potvrdili, že jim byla tato změna vlastnictví známa, učinili před soudem prvního stupně nesporným, že okolnost, že vlastníkem předmětného bytu se stala žalobkyně, je jim známa od června 2003, a to nejen z oznámení žalobkyně, ale i z oznámení předchozího pronajímatele (města L.). Z toho vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Namítli-li žalovaní dále v dovolání, že v době rozhodování věci odvolacím soudem bylo již veškeré dlužné nájemné žalobkyni plně uhrazeno, je třeba uvést, že podle ust. §241a odst. 4 o.s.ř. nelze v dovolání uplatňovat nové skutečnosti. Lze dodat, že s tím, že nájemce v průběhu soudního řízení o přivolení k výpovědi splní povinnost, jejíž porušení zakládá důvod k výpovědi (tj. zaplatí dlužné nájemné či úhradu za služby), nespojuje zákon výslovně žádný právní následek, např. že výpovědní důvod zaniká. Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srovnej rozhodnutí uveřejněné pod R 43/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotnou existenci uvedeného výpovědního důvodu posuzuje soud k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.
Pokud dovolatelé zpochybnili závěr odvolacího soudu z důvodu, že výkon vlastnického práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč.
zák., je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a dovolání podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval samostatným usnesením.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu