ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1524.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1524/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce V. P. , zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) A. Z. , zastoupené advokátem, a 2) H. Z. , adresa pro doručování K. s.r.o., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 435/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 31 Co 406/2005-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č. j. 4 C 435/2004-26, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 2 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v budově č. p. 82 ve V. ulici v L. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 11. 2005, č. j. 31 Co 406/2005-62, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem budovy, v níž se nachází předmětný byt, který byl přidělen 1. žalované rozhodnutím Městského úřadu v L. ze dne 14. 12. 1991, že manželství žalovaných uzavřené v roce 1994 dosud trvá, avšak žalovaní spolu nežijí, že v srpnu roku 2001 se 2. žalovaný z bytu odstěhoval s úmyslem se do něho již nevrátit, že 1. žalovaná neplatila v období od září 2001 do května 2003 nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, že v té době byla nejdříve nezaměstnaná a posléze pracovala s nízkým příjmem, že měla i další dluhy, že vzniklý dluh na nájemném (úhradách za služby) ve výši 8.712,- Kč uhradila bezprostředně poté, co vůči ní žalobce podal žalobu na přivolení k výpovědi z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), že řízení o této žalobě bylo vedeno u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 399/2003, který žalobě vyhověl, že k odvolání 1. žalované Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu zrušil a řízení v této věci bylo zastaveno (pro zpětvzetí žaloby), že od června 2003 plní 1. žalovaná řádně a včas své povinnosti nájemce bytu, a že žalobce podal v dané věci žalobu na přivolení k výpovědi v květnu 2004 ze stejného důvodu (skutkového základu) jako ve věci 4 C 399/2003. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že 2. žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť právo společného nájmu účastníků k bytu zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti ze strany 2. žalovaného; rovněž tak přisvědčil jeho závěru, že ve vztahu k 1. žalované byl uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. naplněn, že však v dané věci nelze žalobě vyhovět, neboť by tomu bránilo ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Poukázal přitom na to, že žalovaná dlužné nájemné (úhradu za služby) zaplatila, že důvodem neplacení nájemného byla její mimořádně svízelná situace (opuštění společné domácnosti manželem, nezaměstnanost a později nízký příjem a přistěhování dcery s vnučkou). Na základě toho zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost výslovně nevyjádřil odkazem na příslušné zákonné ustanovení, nicméně uvedl, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že v předchozí věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 399/2003, vzal žalobu podanou tehdy toliko vůči 1. žalované zpět z toho důvodu, že mu bylo při jednání před odvolacím soudem sděleno, že žaloba musí směřovat též vůči 2. žalovanému jako společnému nájemci bytu. Zatímco v předchozí věci bylo žalobě vyhověno, v dané věci byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy. Dovolatel má za to, že v dané věci mělo být přihlédnuto k výsledkům dokazování provedeného v předchozím řízení, a že pouhé uplynutí určité doby od porušení povinnosti 1. žalovanou, nemůže vést k diametrálně odlišnému rozhodnutí. Uvádí dále, že 1. žalovaná již znovu platí nájemné „nedisciplinovaně“, a že důkazy k tomuto tvrzení předloží dodatečně. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci neoznačuje dovolatel otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nicméně z obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání se podává, že nesouhlasí s aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v dané věci, na základě něhož byla žaloba zamítnuta, a to s přihlédnutím k odlišnému rozhodnutí v předchozí věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 399/2003, kdy bylo žalobě na přivolení k výpovědi dané z téhož výpovědního důvodu, vyhověno.
Nejvyšší soud dále opakovaně (srov. jeho rozsudek ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, str. 425, dále např. rozsudek ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1285/2004, a usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2025/2005) vyjádřil právní názor, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postavena najisto.
Odvolací soud (soud prvního stupně) se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zabýval a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze – jak bylo výše uvedeno – v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybnit) dospěl k závěru, že žalobci lze odepřít výkon jeho vlastnického práva. Přihlédl přitom k tomu, že důvodem neplacení nájemného byla tíživá sociální situace 1. žalované, i k okolnosti, že dlužné nájemné uhradila a nadále platí běžné nájemné. Jeho rozhodnutí je tak výrazem ustálené soudní praxe.
Pokud dovolatel proti tomu předkládá vlastní (odlišný) názor na posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Se zřetelem k ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. pak nebylo možné přihlédnout k okolnosti uváděné nově v dovolání, tj. k tvrzení, že 1. žalovaná platí nájemné „nedisciplinovaně“.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 a o skutečnost, že 1. žalované nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalobci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.,
předsedkyně senátu