ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1598.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1598/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. P. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. U., o zaplacení částky 35.473,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 190/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2006, č. j. 55 Co 357/2005-47, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2006, č. j. 55 Co 357/2005-47, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. září 2005, č. j. 38 C 190/2004-21, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. září 2005, č. j. 38 C 190/2004-21, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 35.473,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 12. října 2004 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. března 2006, č. j. 55 Co 357/2005-47, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za prokázáno, že dne 14. října 1999 uzavřel žalobce jako nabyvatel dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „dohoda ze dne 14. října 1999“), že téhož dne byla dohoda ze dne 14. října 1999 tzv. registrována B. d. Ž., se sídlem v P., Pod lipami 2511/64 (dále jen „bytové družstvo“), že v tentýž den uzavřel žalobce jako nájemce a bytové družstvo jako pronajímatel dohodu o užívání družstevního bytu č. 3 o velikosti 4+1, nacházejícího se v domě čp. 1624 v P., ulice Lukášova (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a že v tzv. dohodě o úhradě se žalobce zavázal platit bytovému družstvu úhradu za užívání družstevního bytu a za služby. Dále zjistily, že předmětný dům byl na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. ledna 1997, č. j. 8 C 65/92-153, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 1998, č. j. 39 Co 513/97-201, a s usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2000, č. j. 28 Cdo 37/99-223, v roce 2000 vydán restituentům Ing. I. M. a E. Š., že ústavní stížnost proti citovaným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 19. října 2000, sp. zn. IV. ÚS 415/98, a že ke dni vydání domu restituentům platil žalobce bytovému družstvu úhradu za užívání bytu v částce 2.026,- Kč měsíčně (pojistné v částce 237,- Kč, příspěvek do fondu oprav a údržby v částce 1.567,- Kč a správní náklady 222,- Kč). Vzaly také za prokázáno, že na základě kupní smlouvy ze dne 21. září 2000 nabyl žalovaný předmětný dům od restituentů, že následně jako vlastník domu požadoval po žalobci placení regulovaného nájemného, které mu předepisoval tzv. výpočtovými listy, že podle výměru ministerstva financí č. 01/2002 mu od 1. července 2002 předepsal nájemné v částce 3.310,90 Kč, že od 1. července 2003 mu dále jednostranně nájemné zvýšil na částku 3.642,- Kč, že předepsané nájemné žalobce v žalovaném období od října 2002 do září 2004 platil a nemá na něm žádný dluh. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že v důsledku vydání předmětného domu restituentům pozbyl předmětný byt charakter bytu družstevního, že žalovaný (resp. před tím jeho právní předchůdci – restituenti) nabytím vlastnického práva k předmětnému domu vstoupil(i) do právního postavení pronajímatele (pronajímatelů) – §680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v té době /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“), že žalobce jako nájemce předmětného bytu, jehož pronajímatelem je žalovaný, je povinen platit žalovanému nájemné a že stanovil-li žalovaný (vlastník předmětného domu a pronajímatel bytu) žalobci (nájemci předmětného bytu) nájemné ve výši regulovaného nájemného (podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., jak uvedl soud prvního stupně), „postupoval v rámci svého oprávnění pronajímatele“ (viz odůvodnění napadeného rozsudku). Z uvedených důvodů byla proto žaloba zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce formou advokátního podání dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedl, že napadený rozsudek „má po právní stránce zásadní význam proto, že řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena (vliv změny osoby pronajímatele, kterým doposud bylo bytové družstvo, na výši nájemného) nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně a zvláště proto, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (ustanovením §12 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a §680 odst. 2 obč. zák.). Má za to, že změnou v osobě pronajímatele (§680 odst. 2 obč. zák.) „nemůže bez dalšího, například uzavření nové nájemní smlouvy s novým vlastníkem bytu či domu, dojít ke zhoršení právního postavení nájemce bytu včetně výše nájemného, a to ani v případě, kdy dosavadním vlastníkem domu či bytu bylo bytové družstvo a novým vlastníkem se stala fyzická osoba nebo právnická osoba, která již není bytovým družstvem. I v případě změny osoby vlastníka domu nebo bytu z bytového družstva na jinou osobu nebo naopak zůstává výše dosavadního nájemného ke dni převzetí domu či bytu jeho novým vlastníkem zachována, nedojde-li později k uzavření dodatku ke smlouvě o nájmu bytu či uzavření nové smlouvy o nájmu bytu; nedojde-li k uzavření nové dohody o nájemném a nelze-li změnit výši dosavadního nájemného pro absenci výslovné zákonné úpravy, zůstává výše nájemného nadále nezměněna“. Podle názoru žalobce změna v osobě pronajímatele nemá vliv na právní postavení subjektů právního vztahu nájmu bytu včetně výše nájemného a úhrad za plnění poskytovaných s užíváním bytu – nabyvatel, který není bytovým družstvem, vstupuje v celém rozsahu do smlouvy o nájmu bytu včetně dosavadního nájemného vypočteného jako tzv. ekonomické nájemné (neziskové) a nabyvatel, kterým je bytové družstvo, vstupuje v celém rozsahu do smlouvy o nájmu bytu včetně dosavadního nájemného vypočteného jako tzv. regulované nájemné anebo sjednané (tržní) nájemné. Dodal, že napadený rozsudek je i v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky; v této souvislosti poukázal na rozhodnutí bývalého NS ČSR uveřejněné pod č. 85/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 1526/2001, uveřejněné pod C 2005 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání sepsaném dne 23. října 2006 a doručeném Nejvyššímu soudu České republiky dne 24. října 2006 se dovolatel sám dále vyjádřil k okolnostem projednávané věci; k podání připojil jako přílohu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. června 2006 ve věci Zich a spol. proti České republice a uvedl, že tento rozsudek se týká obdobné kauzy restituovaného družstevního domu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání (ve formě advokátního podání) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno mimo jiných rovněž na právních názorech, že žalovaný (resp. před tím jeho právní předchůdci – restituenti) nabytím vlastnického práva k předmětnému domu vstoupil(i) ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. do právního postavení pronajímatele (pronajímatelů), že žalobce jako nájemce předmětného bytu, jehož pronajímatelem je žalovaný, je povinen platit žalovanému nájemné a že stanovil-li žalovaný (vlastník předmětného domu a pronajímatel bytu) žalobci (nájemci předmětného bytu) nájemné ve výši regulovaného nájemného (podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., jak uvedl soud prvního stupně), „postupoval v rámci svého oprávnění pronajímatele“ (viz odůvodnění napadeného rozsudku). Správnost právního názoru uvedeného na posledním místě dovolatel v dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – napadl. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu.
Jelikož uvedená otázka nebyla vyřešena v souladu s hmotným právem, dospěl dovolací soud k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení uvedené otázky. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Ve vztahu k podání sepsanému samotným dovolatelem dne 23. října 2006 a doručenému Nejvyššímu soudu České republiky dne 24. října 2006 (tedy evidentně po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání podle §240 odst. 1 o.s.ř.) je zapotřebí již na tomto místě zdůraznit, že účastníci mohou měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§242 odst. 4 o.s.ř.). Proto dovolací soud nemohl k obsahu uvedeného podání přihlížet.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Aby dovolací soud mohl vyřešit otázku otevřenou dovolacímu přezkumu, musel – jako předběžnou – nejprve řešit otázku, zda vůbec v důsledku nabytí vlastnického práva k předmětnému domu vstoupil žalovaný (ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák.) do práv a povinností pronajímatele předmětného bytu.
Podle §680 odst. 2 obč. zák. dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněném pod č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, zaujal právní názor, že citované ustanovení se uplatní i v právních vztazích nájmu bytu, že upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu).
Smyslem ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ, nastane-li zde uvedená právní skutečnost – změna vlastnictví k pronajaté věci. Poskytuje tak nájemci právní ochranu v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit, jak tomu nasvědčuje i úprava možnosti výpovědi z nájemního vztahu při změně vlastnictví k pronajaté věci (srov. §680 odst. 2, 3 obč. zák.). Toto právní nástupnictví se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky (srov. §663 obč. zák.). Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 23. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002, a ze dne 19. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 1526/2001 (na nějž poukazoval dovolatel), uveřejněných pod C 1332 ve svazku 19 a pod C 2005 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 906/2005, ze dne 31. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 339/2006, a sdílí je i v projednávané věci.
S přihlédnutím k uvedené judikatuře lze dovodit, že nabytím vlastnického práva k předmětnému domu žalovaný vstoupil (podle §680 odst. 2 obč. zák.) do právního postavení pronajímatele předmětného bytu, jinak řečeno vstoupil do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, a to včetně výše nájemného, resp. před tím úhrady za užívání družstevního bytu. Potud se lze s názory dovolatele ztotožnit.
V posuzovaném případě jde o vydání bezdůvodného obohacení specifikovaného v žalobě za dobu od října 2002 do září 2004. Byť žalovaný ke dni nabytí vlastnického práva k předmětnému domu vstoupil podle §680 odst. 2 obč. zák. jako pronajímatel do původního nájemního vztahu k předmětnému bytu se všemi jeho základními obsahovými atributy (včetně výše nájemného), nelze mu upřít právo (a tudíž ani úspěšně vytýkat, jak se o to pokusil dovolatel), aby v následující době (a to do 18. prosince 2002 – viz výklad níže uvedený) postupoval jako pronajímatel podle tehdy účinné právní úpravy a nájemné z předmětného bytu jednostranně zvyšoval.
Podle §696 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 (dále opět jen „obč. zák.“), způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a měnit další podmínky nájemní smlouvy, stanoví zvláštní právní přepis. Tímto předpisem byla v době nabytí vlastnického práva žalovaného k předmětnému domu vyhláška ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, která byla zrušena ke dni 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. června 2000, sp. zn. Pl ÚS 3/2000, uveřejněným pod č. 231/2000 Sb. Následně vydalo ministerstvo financí cenový výměr č. 01/2002, jímž byl vydán seznam zboží s regulovanými cenami. Uvedený výměr nabyl účinnosti dne 1. ledna 2002 a bylo v něm k 31. prosinci 2001 nájemné z bytu regulováno maximální cenou. Dne 15. listopadu 2002 ministerstvo financí zrušilo spornou část výměru č. 01/2002 a vydalo výměr č. 06/2002, jímž byl výměr č. 01/2002 změněn. Nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. Pl ÚS 8/2002, uveřejněným dne 18. prosince 2002 pod č. 582/2002 Sb., byl výměr ministerstva financí č. 06/2002 zrušen ke dni 18. prosince 2002. Poté na podkladě zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, vydala vláda nařízení č. 567/2002 Sb., které nabylo účinnosti dne 20. prosince 2002. Uvedené nařízení vlády bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 19. března 2003, sp. zn. Pl ÚS 2/03, uveřejněným pod č. 84/2003 Sb. V citovaném nálezu Ústavní soud deklaroval, že ačkoliv právní předpisy o regulaci nájemného jako protiústavní zrušil, protiústavní stav tím odstraněn nebyl, neboť nájemné bylo i nadále fixováno v takové výši, která byla shledána protiústavní. Jednostranné zvýšení nájemného ze strany pronajímatele přitom již nebylo přípustné od 18. prosince 2002, neboť neexistoval zvláštní právní předpis připouštějící jednostranné zvýšení nájemného ve smyslu §696 odst. 1 obč. zák. Zbývá dodat, že nedošlo-li poté ohledně výše nájemného k dohodě, byl podle již ustálené judikatury oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu soud a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, a z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006.
Jestliže tedy žalovaný nájemné z předmětného bytu zvýšil na základě výpočtového listu nájemného od 1. července 2002 podle výměru ministerstva financí č. 01/2002, přičemž uvedené zvýšení se vztahovalo i na žalované období od října 2002 do června 2003 včetně, lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že „postupoval v rámci svého oprávnění pronajímatele“ daného tehdy platnou a účinnou právní úpravou. Z tohoto pohledu je nerozhodné, že výměr ministerstva financí č. 06/2002, jímž byl změněn výměr č. 01/2002, byl posléze zrušen shora označeným nálezem Ústavního soudu. Nebylo-li však od 18. prosince 2002 jednostranné zvýšení nájemného ze strany pronajímatele přípustné (neboť neexistoval zvláštní právní předpis připouštějící jednostranné zvýšení nájemného ve smyslu §696 odst. 1 obč. zák.), nelze pokládat za správný postup žalovaného, který přesto od 1. července 2003 (opět) jednostranně zvýšil nájemné z předmětného bytu na částku 3.642,- Kč měsíčně. Proto nelze souhlasit ani s názorem, že i v tomto případě žalovaný postupoval v rámci svého oprávnění pronajímatele. V tomto směru tedy byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu