ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1621.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1621/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce s. m. O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) E. P., zastoupené advokátem, a 2) Ing. P. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 82/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2006, č. j. 12 Co 1149/2005-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. února 2006, č. j. 12 Co 1149/2005-88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k „bytu číslo 16, sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, který se nachází v pátém poschodí domu č. or. 11 na ulici Družební v O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a to z důvodů podle §711 odst. 1 písm. d/, g/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“).
Okresní soud v Olomouci (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2005, č. j. 15 C 82/2005-33, žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu (z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že dne 1. prosince 1992 byla mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu a že dne 8. června 2002 uzavřela žalovaná manželství s žalovaným, který byl vlastníkem bytu v O., Václava III. č. 14 (dále jen „byt Václava III.“) a dále jednopokojového bytu v O., Polská 66, v němž v současné době bydlí jeho bratr s družkou a malým dítětem. Dále zjistil, že po uzavření manželství bydleli žalovaní v předmětném bytě, že asi po jednom měsíci soužití ukončili z důvodu špatných vztahů mezi žalovaným a synem žalované M. V., že proto v předmětném bytě nevedou společnou domácnost, že žalovaná žije převážně v předmětném bytě spolu se synem, o něhož se vzhledem k jeho poměrům stará, že však současně občas pobývá i s žalovaným v bytě Václava III., že v obou bytech vaří a pere a věnuje se jak synovi, tak také manželovi (žalovanému). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaným svědčí ve vztahu k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely. Dále rovněž dovodil, že výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. nejsou – z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – v daném případě naplněny, avšak je dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Podle názoru soudu prvního stupně je tomu tak proto, že žalovaní mají dva byty (předmětný byt a byt Václava III.) a přitom na nich „lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, a to byt ve výlučném vlastnictví žalovaného (byt Václava III.), který plnohodnotně zajišťuje bytovou potřebu žalovaných“. Podle soudu prvního stupně „je třeba konstatovat, že syn žalované je zletilý, zdravý, k právním úkonům způsobilý jedinec, který má vytvořeny všechny základní předpoklady pro vedení samostatného života“. Za této situace přivolil k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. O bytové náhradě pro žalované rozhodl podle §712 odst. 5 věty první obč. zák.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. února 2006, č. j. 12 Co 1149/2005-88, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením listin vzal rovněž za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 24 C 53/2005-9, který nabyl právní moci téhož dne, bylo manželství žalovaných rozvedeno a že dne 24. listopadu 2005 uzavřeli žalovaní jako rozvedení manželé dohodu o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu, podle níž se výlučnou nájemkyní bytu stala žalovaná a žalovaný se zavázal byt vyklidit do jednoho týdne od podpisu dohody. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že tyto skutečnosti „mají za následek bez dalšího zánik práva společného nájmu žalovaných k bytu a bezpředmětnost žaloby o přivolení k výpovědi ze společného nájmu tohoto bytu, který po rozvodu manželství a nesledně uzavřené dohodě o jeho zrušení zanikl. Tím současně došlo k zániku základní podmínky a zákonného předpokladu pro možnost soudu ke zrealizované výpovědi z nájmu bytu svědčícího dříve žalovaným jako manželům přivolit“. Z uvedených důvodů vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zdůraznil, že podle ustálené soudní praxe (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97) je nutno posuzovat otázku naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. k okamžiku doručení výpovědi, tj. v daném případě k okamžiku doručení změněné žaloby, tedy ke dni 7. června 2005, resp. 27. května 2005. Z toho podle názoru žalobce vyplývá, že rovněž právně významnou otázku, zda lze po nájemcích spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt (ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), je zapotřebí posuzovat podle okolností objektivně existujících v této době. Nelze proto přihlížet k rozvodu manželství žalovaných a k dohodě o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu, tedy k okolnostem, které nastaly až následně. Podle názoru žalobce šlo ze strany žalovaných navíc o účelový rozvod manželství. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost dovolacích námitek žalobce a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního názoru, že je vyloučeno přivolit k výpovědi z nájmu bytu, šlo-li v daném případě o společný nájem bytu manžely, manželství žalovaných bylo pravomocně rozvedeno a právo společného nájmu bytu manžely zaniklo na základě uzavřené dohody o zrušení tohoto práva.
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) především dovodila, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků, že právo společného nájmu bytu manžely se ve způsobu ukončení nájemního poměru (v tom smyslu, že nájem bytu zanikne oběma manželům současně) neliší od zániku nájemního poměru u výlučných nájemců bytu, že výpověď z nájmu bytu, doručená pronajímatelem oběma manželům v domnění, že právo společného nájmu bytu manžely dosud trvá, je proto způsobilá vyvolat zánik nájemního vztahu pouze u toho z manželů, jenž je výlučným nájemcem bytu, že po zjištění, že výlučným nájemcem bytu je pouze jeden z (bývalých) manželů, soud přivolí k výpovědi z nájmu jen vůči němu, a to jak v případě, že společné právo zaniklo před doručením výpovědi a před zahájením řízení, tak v případě, že se tak stalo v průběhu řízení; požadavek, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně sporu, zde neplatí.
Z pohledu uvedených právních názorů, od nichž soudní praxe doposud nezaznamenala odklon, proto nemůže obstát právní názor, že zaniklo-li právo společného nájmu žalovaných k předmětnému bytu (v důsledku dohody o zrušení tohoto práva uzavřené po rozvodu manželství žalovaných), „došlo k zániku základní podmínky a zákonného předpokladu pro možnost soudu ke zrealizované výpovědi z nájmu bytu svědčícího dříve žalovaným jako manželům přivolit“.
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že k výpovědi z nájmu bytu může soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe se ustálila také v názoru, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, tj. rozsudek, na nějž správně poukázal žalobce v dovolání). Byla-li v daném případě výpověď z nájmu bytu doručena žalovaným (spolu se změněnou žalobou) dne 7. června 2005, resp. 27. května 2005, je – pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – nerozhodné, že v listopadu 2005 bylo manželství žalovaných pravomocně rozvedeno a že v témže měsíci zaniklo na základě uzavřené dohody právo společného nájmu žalovaných k předmětnému bytu. Uvedené okolnosti totiž mohou být právně významné jen pro posouzení, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu (v daném případě z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tak užit opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že soudní praxe je zajedno i v tom, že o případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu (bytu). Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel – vlastník, má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004). Současně rovněž nepřehlédne, že rozhodnutí o tom, zda v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci (pronajímateli – v daném případě obci /městu/, která má navíc specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů zde žijících) spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu