ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1936.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1936/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. G., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) A. V., a 2) V. V., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 23 C 206/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2005, č.j. 17 Co 415/2005-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 3. 2005, č.j. 23 C 206/2004-27, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve 3. nadzemním podlaží domu, č.or. 4 v ulici N. v P., k.ú. K. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a uložil žalovaným povinnost byt vyklidit do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, č.j. 17 Co 415/2005-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že žalovaní jsou společnými nájemci předmětného bytu, že 2. žalovaná je od roku 2002 vlastnicí bytové jednotky č. 1375/13 o velikosti
2+kk a příslušných společných částí domu v K. (dále „byt v K.“), kterou obývá syn účastníků K. V., že je dále vlastnicí domu s pozemky v obci S., jež dle „neformální dohody“ užívá se svou sestrou M. P., a že 1. žalovaný je podílovým spoluvlastníkem ideální 1/3 domu s pozemkem a zahradou v obci N. a výlučným vlastníkem pozemků v k.ú. N. o celkové rozloze 23.241 m2. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že je dán žalobcem uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Z hlediska skutkové podstaty daného výpovědního důvodu považoval za postačující zjištění, že 2. žalovaná vlastní bytovou jednotku v téže obci jako je předmětný byt, a že jde o byt o velikosti 2+kk o výměře o něco málo menší než předmětný byt. Okolnost, že v tomto bytě bydlí zletilý syn žalovaných s přítelkyní hodnotil tak, že „je pouze věcí majitele, jak hospodaří se svou věcí; na tom, že byt má 2. žalovaná k dispozici, však tento fakt nemůže nic změnit“. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaní nemohou řešit bytovou situaci svého dospělého syna na úkor žalobce. Odvolací soud dále uvedl, že vlastní-li navíc 2. žalovaná rodinný domek v okrese B. a má-li 1. žalovaný spoluvlastnický podíl na rodinném domku v témže okrese a tam vlastní i pozemky, nelze o žalovaných říci, že jsou nemajetní. Námitku žalovaných, že byt v K. vlastní pouze 2. žalovaná a že uvedený výpovědní důvod ve vztahu k 1. žalovanému tak není dán, odmítl s odůvodněním, že je nadbytečné zabývat se otázkou, zda tato jednotka patří či nepatří do společného jmění žalovaných, neboť i kdyby skutečně patřila výlučně 2. žalované, má 1. žalovaný jako manžel právo v takovém bytě bydlet (§18 odst. 1 zákona o rodině). Protože naplnění posuzovaného výpovědního důvodu bylo prokázáno již samotným vlastnictvím bytu v K., nezabýval se odvolací soud hodnocením vlastnictví dalších nemovitostí žalovanými, ani tím, zda jde o nemovitosti umožňující trvalé bydlení za současného udržení jejich pracovních a osobních závazků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; uplatněný dovolací důvod výslovně nevyjádřili odkazem na příslušné zákonné ustanovení, nicméně uvedli, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, které spatřují „ve výkladu práva, a to existence či neexistence podmínek pro uplatnění §711 odst. 1 písm. g) obč.zák.“. Za otázky zásadního právního významu označují dovolatelé tyto otázky: 1. „zda je žaloba podána správně, když je žalobce ženatý a neprokázal zúžení, vypořádání SJM nebo to, zda a proč nespadá předmětný dům v N., P. do jeho SJM a na žalobě neuvedenou manželkou“, 2. „zda soudy nepochybily, když posuzovaly výlučný majetek každého ze žalovaných za majetek, jenž jim oběma společně a nerozdílně dává statut osob, které nejsou sociálně slabé, obzvláště s přihlédnutím ke kvalitě a užitné hodnotě všech hodnocených nemovitostí, jakož i k velikosti vlastněných podílů a k omezení možnosti jejich užívání právem třetích osob“, a 3. „zda má právo soud posuzovat jako předběžnou otázku, kdo a na základě jakých kriterií je či není občan sociálně slabý, když vlastní ideální podíly na pastvinách a loukách (i když spolu s ideálním podílem na domě, který je obsazen a nelze jej tedy užívat bez dalšího k vlastnímu bydlení)“. Dovolatelé uvádějí, že „je pravdou, že žalobce je vlastníkem domu, N.“, přitom však odvolacímu soudu vytýkají, že neřešil otázku jeho aktivní věcné legitimace, ačkoliv je ženatý a nedoložil, že předmětný dům není součástí jeho SJM (výpis z Katastru nemovitostí považují za nedostačující). V této souvislosti namítají, že se „soud jejich SJM zabýval s enormní iniciativou“ a zahrnul nemovitosti 1. žalovaného a 2. žalované do SJM, i když prokázali, že byt v K. není v jejich SJM, že pozemek v k.ú. S. s objektem bydlení je ve výlučném vlastnictví 2. žalované, a že výlučným vlastníkem ideálního podílu na domě v obci N. a pozemků je 1. žalovaný. Dovolatelé mají za to, oba soudy „zbagatelizovaly“ dohodu žalované a její sestry o společném užívání nemovitosti ve S., kterou plní již více než dvacet let, a která založila právo třetí osoby k nemovitosti a omezuje její použitelnost k bydlení pro žalovanou. Dovolatelé dále – s odkazem na „komentář k §711 odst. 1 písm. g) – 6. vydání C. H. BECK – strana 1110“ a na „nález Ústavního soudu č. 106 „(I. ÚS 501/96)“, podle něhož za byt nelze považovat jakoukoliv nemovitost užívanou k bydlení, nýbrž je třeba vycházet z toho, že byt má svou velikostí a vybavením zajišťovat lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti – vytýkají soudu, že pochybil, pokud neprověřoval údaje uvedené v žalobě ohledně bytu v K., když tento byt o dispozici 2+kk má výměru 52,64 m2, zatímco předmětný byt o dispozici 3+1 má celkovou plochu 75 m2, a že nebraly v úvahu „prostorové uspořádání obou bytů“. Podle názoru dovolatelů „soud není oprávněn využívat k rozhodnutí tu skutečnost, že osoba, jíž svědčí právo regulovaného nájmu k bytu zároveň vlastní nějaký jiný majetek“, a poukazují na to, že jejich syn K.V. není účastníkem tohoto řízení, a proto v něm nelze „rozhodovat k jeho újmě“; do bytu v K. investoval statisícové částky, přičemž „přistěhováním rodičů do tohoto bytu se naprosto vyloučí důstojné bydlení nejen jeho, ale i jeho rodičů a způsobí mu to nenahraditelnou finanční újmu“. Žalovaní mají za to, že v posuzované věci došlo k porušení rovného postavení stran ve sporu i k právní nejistotě, protože rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, týkající se přivolení k výpovědím z nájmu bytů v předmětném domě jsou různá. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad vykonatelnosti „rozsudků obou stupňů“.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření navrhl, aby dovolání žalovaných bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, neboť žádnou z námitek žalovaných nelze chápat jako otázku zásadního právního významu. Zdůraznil, že je výlučným vlastníkem předmětného domu, který získal před uzavřením manželství, přičemž za podstatnou při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu označil skutečnost, že 2. žalovaná je vlastnicí bytu v K.a žalovaní tak mají jinou možnost bydlení. Vyjádřil názor, že je sice jejich věcí, jakým způsobem naloží se svým majetkem, avšak nemohou na něm spravedlivě požadovat, aby byla omezena jeho vlastnická práva tím, že na jeho úkor vykonávají svoje vlastnická práva.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými –účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nepřichází v úvahu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují také dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp.jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže založit první z otázek označených dovolateli za otázku zásadního právního významu, neboť jde
o námitku směřující proti správnosti (úplnosti) skutkových zjištění ohledně aktivní věcné legitimace žalobce (jeho vlastnického práva k předmětnému domu). Dovolatelé tu přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nelze usoudit ani ve vztahu ke druhé otázce formulované dovolateli. Především je třeba uvést, že napadené rozhodnutí nespočívá na závěru, že byt v K. je ve společném jmění žalovaných, ale na závěru, že i za situace, kdy vlastníkem bytu by byla pouze 2. žalovaná, má 1. žalovaný právo v něm jako její manžel bydlet, a že je tak naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. u obou žalovaných. Uvedený závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 11. 10. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura 1/2002, usnesení ze dne 17. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2135/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 415, svazek 4, rozsudek ze dne 8. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 227/2004, a ze dne 16. 2. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2460/2005), která vychází z názoru, že o případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku domu (bytu).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nepovažoval z hlediska naplnění daného výpovědního důvodu za rozhodné vlastnictví žalovaných (jednoho z nich) k jiným nemovitostem, nejsou z hlediska posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní námitky, které dovolatelé v tomto směru vznášejí v rámci jimi formulované otázky druhé a třetí. Pro úplnost lze poukázat na právní názor vyjádřený např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004, a ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003 a v usnesení ze dne 12. 7. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1837/2006, podle kterého nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. druhý (další) byt i tehdy, je-li spoluvlastníkem rodinného domu a dohodou dům, bez dalšího přenechal do užívání spoluvlastníku, ačkoliv v něm mohl bydlet. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že pro posouzení otázky, zda nájemce má dva (více) bytů je rozhodná objektivní existence dvou (více) právních důvodů bydlení, nikoliv subjektivní vůle nájemce, tj. to, zda je realizuje či nikoliv; názor odvolacího soudu, že okolnost, že byt v K. žalovaní přenechali svému synovi, není z hlediska naplnění uplatněného výpovědního důvodu rozhodná, je proto v souladu s ustálenou judikaturou.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže založit ani námitka týkající se velikosti bytu v K. neboť jde o námitku směřující proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Pokud pak dovolatelé namítají, že v jiné věci týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu v předmětném domě, rozhodl soud prvního stupně odlišně, je třeba poukázat na to, že případné jiné rozhodnutí soudu prvního stupně není předmětem dovolacího přezkumu v dané věci.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení
§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z DPH ve výši 19 %, tj. 195,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu