ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.205.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 205/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. b. d. „Ž.“, zastoupeného advokátkou, proti žalované A. B., zastoupené advokátkou , o vyklizení družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 C 98/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. května 2006, č. j. 15 Co 200/2006-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč k rukám advokátky , do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. května 2006, č. j. 15 Co 200/2006-65, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu (soudu prvního stupně) ze dne 15. ledna 2001, č. j. 7 C 98/2000-15, jímž byla žalované uložena povinnost vyklidit do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší „byt, v prvním podlaží družstevního obytného domu v M. L., M. , sestávající z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že usnesením představenstva žalobce ze dne 25. října 1999 byla žalované (člence družstva a nájemkyni předmětného bytu) dána výstraha z důvodu neplacení nájemného a úhrad souvisejících s užíváním předmětného bytu s upozorněním na možnost vyloučení z družstva, že rozhodnutím představenstva družstva ze dne 21. února 2000 (dále jen „rozhodnutí ze dne 21. února 2000“) byla žalovaná vyloučena z družstva pro hrubé porušování povinností člena družstva spočívající v neplacení nájemného a služeb za měsíce květen, červen, září až listopad 1999, že obě písemnosti byly žalované doručovány poštou jako doporučené zásilky na adresu předmětného bytu, že žalovaná si tyto zásilky nevyzvedla, že rozhodnutí ze dne 21. února 2000 jí však bylo doručeno dne 9. ledna 2001 při opakovaném pokusu o doručení, že proti rozhodnutí ze dne 21. února 2000 podala odvolání, že shromáždění delegátů družstva dne 22. listopadu 2001 usnesením její odvolání zamítlo a potvrdilo rozhodnutí představenstva družstva o jejím vyloučení (dále jen „usnesení shromáždění delegátů“), že usnesení shromáždění delegátů bylo žalované doručováno poštou v prosinci 2001 opět na adresu předmětného bytu, že žalovaná si zásilku obsahující toto usnesení nepřevzala a že nepodala k soudu návrh na prohlášení rozhodnutí o vyloučení za neplatné. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že platí fikce doručení shromáždění delegátů žalované (jinak řečeno, že usnesení shromáždění delegátů bylo žalované řádně doručeno), neboť podle čl. 116 Stanov žalobce účinných od 23. listopadu 2001 (dále jen „Stanovy“) platí, že povinnost družstva doručit písemnost doporučeným dopisem je splněna, jakmile pošta písemnost doručí nebo jakmile ji, jako v posuzovaném případě, vrátí družstvu z poslední známé adresy člena jako nedoručitelnou. Dále rovněž dovodil, že členství žalované v družstvu zaniklo nejpozději usnesením shromáždění delegátů, tj. dne 22. listopadu 2001. Poté – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že tímto dnem zanikl žalované rovněž nájem bytu (§714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době vyloučení žalované z družstva /a ve znění účinném do 30. března 2006/ – dále jen „obč. zák.“), a uzavřel, že od této doby užívala žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyklizovací povinnost žalované z bytu byla vázána – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání především zrekapitulovala skutková zjištění soudů obou stupňů, poukázala na ustanovení §710 odst. 1 obč. zák., podle něhož nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí, zdůraznila, že „jednou z podmínek pro platnost podané výpovědi z nájmu bytu je její prokazatelné doručení nájemníkovi“ a že stejně by tomu mělo být i u vyloučení člena z družstva, neboť to má také za následek zánik nájmu bytu. V této souvislosti uvedla, že usnesení shromáždění delegátů jí nebylo doručeno, neboť v době rozhodné pro doručení se vůbec nezdržovala v místě trvalého bydliště (podle usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. února 2006, sp. zn. 7 C 98/2000, měla od konce roku 2000 až do roku 2002 pobývat vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu u své dcery v P. a do M. L. jezdila pouze na lékařská vyšetření), že se o něm dověděla až z napadeného rozsudku a že pokud by jí bylo doručeno, podala by u soudu žalobu na prohlášení rozhodnutí o vyloučení za neplatné. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, uvedl, že námitky obsažené v dovolání nemohou být z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. právně relevantní, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. května 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání
a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky doručení shromáždění delegátů žalované a v závislosti na tom otázek jejího vyloučení z družstva, zániku nájmu a vyklizení bytu).
Dovolací soud zastává názor, že nešlo-li v daném případě o některé z řízení taxativně vyjmenovaných v ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř., měla dovolatelka nynější tvrzení vztahující se k příčinám faktického nedoručení usnesení shromáždění delegátů uvádět a prokazovat již v nalézacím řízení; tyto okolnosti měla proto – vzhledem k době, kdy shromáždění delegátů rozhodlo o jejím odvolání proti rozhodnutí ze dne
21. února 2000 – tvrdit a nabídnout k nim odpovídající důkazy v odvolacím řízení, a to za podmínek uvedených v §205a (viz §205a odst. 1 písm. e/ o.s.ř) a §211a o.s.ř.
V nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) se však dovolatelka otázkou usnesení shromáždění delegátů vůbec nezabývala (toto usnesení ani nezmínila) a tudíž v průběhu nalézacího řízení se ani nezabývala příčinami jeho nedoručení. Pro úplnost zbývá dodat, že její nynější odkaz na zjištění uvedená v usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. února 2006, č. j. 7 C 98/2000-43, je přinejmenším zavádějící, neboť v tomto usnesení se soud prvního stupně zabýval pouze obdobím od 17. května 2001 do
4. června 2001 a zjistil, že v této době se žalovaná na adrese svého bydliště v M. L. skutečně nezdržovala. V rozporu s uvedeným tak dovolatelka takové okolnosti tvrdila až v dovolání. V tomto ohledu tedy v dovolání uplatnila tzv. „skutkové novoty“, avšak přehlédla, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Navíc skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže ani měnit. Lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle
§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, v dovolání uplatnila skutkové novoty a zčásti jejich prostřednictvím a zčásti na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabídla „vlastní“ (poněkud jiný) skutkový stav věci a z něj dovozovala nesprávnost závěru o vyloučení z družstva a o zániku nájmu bytu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené rozhodnutí je založeno rovněž na právním závěru, že členství žalované v družstvu zaniklo nejpozději ke dni 22. listopadu 2001 (že k témuž dni jí ve smyslu §714 obč. zák. zanikl i nájem bytu a že poté již byt užívala bez právního důvodu). Námitkou, že nikdy kvalifikovaným způsobem nepozbyla členství v družstvu, původní žalovaná správnost tohoto právního závěru v dovolání zpochybnila. Řešení otázky zániku členství žalované v družstvu by proto mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu (zčásti) spočívá. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Ustálená soudní praxe především dovodila, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení
§231 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném v době doručování usnesení shromáždění delegátů – dále jen „obch. zák.“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). Dále rovněž dovodila, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvouetapový s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70 v sešitě č. 8 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 34 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004). Zákon (obchodní zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2000) sice zakládal právo člena družstva domáhat se změny rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení odvoláním k členské schůzi, avšak pro podání tohoto opravného prostředku nestanovil žádnou lhůtu. Za této situace nelze než dovodit, že na uplatnění tohoto práva bylo třeba aplikovat obecnou (čtyřletou) promlčecí dobu upravenou v ustanovení §397 obch. zák. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2000, sp. zn. 32 Cdo 2230/99, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Uvedené závěry bylo třeba obdobně vztáhnout i na určení lhůty k podání návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení soudem podle
§231 odst. 4 obch. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). Přitom v rozsudku ze dne 24. května 2007, sp. zn.
29 Odo 104/2005, Nejvyšší soud dovodil, že ve sporu o určení členství v bytovém družstvu lze prejudiciálně řešit, zda proces, v jehož rámci bylo podle příslušných právních předpisů rozhodováno o vyloučení člena z bytového družstva, byl již završen (například tím, že rozhodnutí představenstva o vyloučení člena z bytového družstva bylo členu řádně doručeno a ten proti němu nepodal opravný prostředek), nikoli však to, zda uvedené vyloučení bylo věcně správné (opodstatněné).
V posuzovaném případě – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nelze zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (viz výklad shora) – vyřešil odvolací soud otázku zániku členství žalované v družstvu (a s tím související otázku zániku nájmu bytu) v souladu s citovanou judikaturou; jeho rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1,
§7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1
a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006), a z částky 195,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu