ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2054.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2054/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. M.,, zastoupeného advokátem proti žalované I. M., zastoupené advokátkou , o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 75/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2006, č. j. 21 Co 18/2006-118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. července 2005, č. j. 13 C 75/2004-85, ve spojení s usnesením ze dne 19. října 2005, č. j. 13 C 75/2004-93, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „prostor dvou obytných místností, předsíně a WC, nacházející se v I. patře domu v Ch. v H. K., a dále … prostor sklepa a půdy v domě v Ch.i v H. K.“ (dále též jen „předmětné prostory“, resp. „předmětný byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 21 Co 18/2006-118, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že podle kolaudačního stavu z roku 1929 bylo v prvním patře předmětného domu kolaudováno jedenáct pokojů, čtyři kuchyně s příslušenstvím, ve druhém patře rovněž jedenáct pokojů, čtyři kuchyně s příslušenstvím a ve třetím patře kuchyň, pokoj, dvě místnosti pro domovníky, dvě prádelny a příslušenství, a že soubor místností užívaný žalovanou nebyl nikdy kolaudován jako samostatný byt. Dále zjistil, že výměrem ze dne 13. července 1960 vydaným podle §32 zákona č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty, svolil bytový odbor dřívějšího M. n. v. v H. K. ke směně bytů mezi J. R.a tehdejším manželem žalované K. M. (dále též jen „rozhodnutí ze dne 13. července 1960“), že na základě tohoto výměru se K. M. přestěhoval do předmětného bytu (o kuchyni, pokoji, společné předsíni, záchodu a společném balkonu v prvním poschodí domu na ulici Ch. v H. K.), že dne 13. března 1961 byl sepsán protokol o převzetí bytu, že zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu byl sepsán dne 30. září 1964, že žalovaná v tomto bytě bydlí od roku 1960 a že až do roku 1969 žila s manželem bez vážnějších neshod. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který se zabýval vznikem práva osobního užívání bytu u žalované a jejího manžela podle právní úpravy účinné od 1. dubna 1964 – posuzoval otázku právního vztahu žalované k předmětnému bytu podle právní úpravy účinné v roce 1960 (podle zákona č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty), kdy se žalovaná s manželem do předmětného bytu nastěhovala; přitom odkázal na ustanovení §498 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. dubna 1964 (§854 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Dovodil, že v případě směny bytů, o niž v projednávané věci šlo, vznikaly podle §36 odst. 1 a 2 zákona č. 67/1956 Sb. nájemní poměry mezi uživateli bytů, kteří se na směně dohodli, a vlastníky domů, dnem, kdy se stalo vykonatelným rozhodnutí výkonného orgánu místního národního výboru, jímž bylo dáno přivolení ke směně; týmž dnem skončily dosavadní právní poměry co do užívání těchto bytů. V této souvislosti se odvolací soud zabýval rovněž (předběžnou) právní otázkou, zda mohl tímto způsobem vzniknout nájemní poměr k souboru místností užívanému žalovanou, tj. k souboru místností, které nebyly jako byt kolaudovány (podle §75 zákona č. 67/1956 Sb. se bytem rozuměla jednotlivá místnost nebo soubor místností, které byly podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohly tomuto účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 10. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1516/2003, z 27. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2043/2003, a z 27. července 2005, sp. zn. 26 Cdo 2085/2004, dovodil, že na základě rozhodnutí, kterým bylo přivoleno ke směně bytů, vznikl nájemní poměr i k souboru místností, které nebyly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení jako samostatné bytové jednotky. Poté, a to i vzhledem k řešení, které přijal ohledně předběžné právní otázky, dovodil, že nájemcem předmětného bytu se stal manžel žalované, že žalovaná měla postavení příslušníka rodiny podle §83 zákona č. 67/1956 Sb., že dnem 1. dubna 1964 vzniklo manželům M. právo společného užívání bytu manžely a že k 1. lednu 1992 se toto právo transformovalo – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – buď na právo společného nájmu bytu manžely nebo na právo nájmu svědčící pouze žalované. Poté uzavřel, že nebyl-li uvedený nájemní vztah (ať už právo společného nájmu bytu manžely či právo nájmu bytu svědčící žalované) právně relevantním způsobem ukončen, nelze žalobě na vyklizení předmětných prostor vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybnil správnost právního závěru, že na základě rozhodnutí, kterým bylo přivoleno ke směně bytů (v daném případě na základě rozhodnutí ze dne 13. července 1960), vznikl nájemní poměr i k souboru místností, které nebyly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení jako samostatné bytové jednotky (v daném případě k souboru místností užívanému žalovanou). Uvedl, že rozhodnutím ze dne 13. července 1960 bylo žalované „fakticky umožněno pouze užívání dvou místností vyčleněných z jiného bytu … vyklizovaný prostor v žádném případě nesplňoval charakter bytu … jednalo se o dvě místnosti oddělené od ostatních místností jiného bytu, ze kterého byly vyčleněny pouze provizorním zahrazením průchodu do ostatních místností nábytkem“. Podle dovolatele je „nepředstavitelné a absurdní, že by snad měl být nájem žalované k uvedeným místnostem kvalifikován jako nájem bytu a tento názor stavět na chybném správním rozhodnutí“. Dále dovolatel namítl, že „předchozí uživatel … byl toliko uživatelem dvou vyčleněných bytových místností“. Zmínil rovněž komplikace, které by mohl názor odvolacího soudu přinášet, a to ohledně stanovení nájemného či při řešení otázky bytové náhrady pro případ výpovědi z nájmu bytu. Závěrem zdůraznil, že žalovaná je „značně komplikovanou nájemnicí“ a že tvrzení, která ohledně ní vznášel, se mu nepodařilo prokázat proto, že žalovaná mu působí „závadné jednání“ bez svědků. Setrval rovněž na tom, že v minulosti mu žalovaná způsobila „značné majetkové škody“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právně významných skutkových zjištění odvolacího soudu (dovolací námitky týkající se osoby žalované, tvrzeného „závadného jednání“ žalované vůči žalobci či otázky „značných majetkových škod“, které měla žalovaná žalobci v minulosti způsobit, se vztahují k okolnostem, které neměly pro právní posouzení věci odvolacím soudem žádný právní význam). Současně nebyla napadena ani správnost právního názoru, že v případě směny vznikaly podle §36 odst. 1 a 2 zákona č. 67/1956 Sb. nájemní poměry mezi uživateli bytů, kteří se na směně dohodli, a vlastníky domů, dnem, kdy se stalo vykonatelným rozhodnutí výkonného orgánu místního národního výboru, jímž bylo dáno přivolení ke směně. Proto dovolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy obou stupňů a také z uvedeného právního názoru.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacímu důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru, že na základě rozhodnutí, kterým bylo přivoleno ke směně bytů (v daném případě rozhodnutí ze dne 13. července 1960), vznikl nájemní poměr i k souboru místností, které nebyly rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení jako samostatné bytové jednotky (v daném případě k souboru místností užívanému žalovanou).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí ve smyslu §32 zákona č. 67/1956 Sb. – rozhodnutí ze dne 13. července 1960); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněného pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Z první právní věty citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích z 30. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, 25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, 1. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, 2. září 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, a sdílí jej i v projednávané věci. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném pod C 1183 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Právní teorií a soudní praxí byl a je i nyní za nicotný pokládán správní akt vydaný k tomu /“absolutně“/ nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout, buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem svěřena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu, ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové literatury se k uvedenému názoru hlásí např. Hoetzel, J. in: Československé správní právo, část všeobecná, Melantrich, Praha 1937, str. 289 - 290; pro současné období lze pak poukázat např. na dílo Hendrych, D.: Správní právo - obecná část, Nakladatelství C.H. Beck/SEVT, Praha 1994, str. 65. V dobové soudní praxi pak byla absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu zmiňována jako důvod nicotnosti správního aktu, např. v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních pod čísly 1457/1922, 10303/1933 a 627/1941; pro současné období shodné závěry obsahují např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, uveřejněný v časopise Správní právo č. 5, ročník 1996, pod číslem 126, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, sp. zn. 7 A 129/1994, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních č. 7, ročník 1998, pod číslem 239 (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí R 11/2000).
Podle názoru dovolacího soudu lze uvedené názory vztáhnout i na rozhodnutí výkonného orgánu místního národního výboru, jímž bylo dáno podle §32 zákona č. 67/1956 Sb. přivolení ke směně bytů. Lze tedy – s přihlédnutím ke shora uvedenému – uzavřít, že i kdyby rozhodnutím místního národního výboru (v daném případě rozhodnutím ze dne 13. července 1960 vydaným podle 32 zákona č. 67/1956 Sb.) bylo přivoleno ke směně souboru místností, který nebyl rozhodnutím stavebního úřadu určen k bydlení (který neměl povahu bytu v té době podle §75 zákona č. 67/1956 Sb.), bylo by nutno i z takového rozhodnutí vycházet. Takovéto rozhodnutí by sice bylo věcně nesprávné, tudíž vadné, ale nebylo by možné je považovat za nicotný správní akt, který by neměl žádné právní účinky (shodně srov. citované rozhodnutí R 49/1959 i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2185/2003).
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že bylo-li rozhodnutím ze dne 13. července 1960 (jehož existence je nesporná a nebyla v řízení zpochybněna) přivoleno ke směně bytů, vzniklo na základě uvedeného rozhodnutí manželu žalované právo nájmu bytu bez zřetele k tomu, že předmětný (vyměněný) byt neměl povahu bytu ve smyslu §75 zákona č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty.
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu