ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2171.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2171/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) statutárnímu městu M. B., zastoupenému advokátem, a 2) T. P., zastoupenému advokátem, o zajištění přiměřeného náhradního bytu a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 283/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2005, č. j. 19 Co 391/2005-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. dubna 2005, č. j. 5 C 283/2004-140, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zajistit žalobci „náhradní bydlení za byt č. 17, na adrese Po Borkem 920/III, M. B.“; současně zamítl rovněž žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 4.000,- Kč „za každý měsíc ode dne podání žaloby do dne zajištění náhradního bytu, a to vždy do patnáctého dne v měsíci k rukám zástupce žalobce poštovní poukázkou“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince 2005, č. j. 19 Co 391/2005-173, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že „dům čp. 920/III v M. B.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) původně vlastnil první žalovaný, že na základě nájemní smlouvy ze dne 21. června 1996 uzavřené na dobu neurčitou mezi žalobcem jako nájemcem a prvním žalovaným jako pronajímatelem užíval žalobce do září 2001 „byt č. 17, o velikosti jedné místnosti se samostatným WC a komorou, ve třetím poschodí domu čp. 920/III v M. B.“ (dále jen „byt č. 17 před rekonstrukcí“), že žalobci vznikl dluh na nájemném v částce 17.767,- Kč a že jeho zaplacení (včetně poplatku z prodlení) mu bylo prominuto radou prvního žalovaného. Poté zjistily, že následně první žalovaný převedl na základě kupní smlouvy předmětný dům na druhého žalovaného, že druhý žalovaný po nabytí vlastnického práva k domu započal s jeho rekonstrukcí, že před tím se s nájemci bytů v domě (včetně žalobce) dohodl na vystěhování do objektů, které jím na své náklady opatřil, že nájemcům vyklizených bytů bylo zřízeno vlastnické (spoluvlastnické) právo k těmto objektům, že žalobce se z bytu před rekonstrukcí v září 2001 vystěhoval „do objektu občanské vybavenosti čp. 63 na parcele 340 v obci P. pod R., kde žije v bytě 2+1 s koupelnou a WC“, a že je spoluvlastníkem jedné ideální pětiny tohoto objektu. Vzaly rovněž za prokázáno, že žalovaní od kupní smlouvy k předmětnému domu odstoupili, že k 1. říjnu 2001 byl první žalovaný opět vlastníkem domu, že následně provedl jeho rozsáhlou rekonstrukci, že po vydání kolaudačního rozhodnutí ze dne 26. května 2003 a po prohlášení vlastníka ze dne 5. května 2003 byly vymezené bytové jednotky v domě prodány do vlastnictví fyzických osob a že byt č. 17 je nyní tvořen pokojem, kuchyňským koutem, chodbou a příslušenstvím (dále jen „byt č. 17 po rekonstrukci“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – ve vztahu k nároku na bytovou náhradu především dovodil, že právo nájmu žalobce k bytu č. 17 před rekonstrukcí nezaniklo písemnou dohodou ve smyslu §710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že k zániku práva nájmu žalobce k bytu č. 17 před rekonstrukcí došlo podle §680 odst. 1 obč. zák. (použitelného podle názoru odvolacího soudu i ve věcech týkajících se nájmu bytu) zničením (v daném případě zánikem) předmětu nájmu. Nárok žalobce na bytovou náhradu (ve formě přiměřeného náhradního bytu, jak žalobce upřesnil v odvolacím řízení) pak posuzoval „za použití analogie dle §853 k §711 odst. 1 písm. e/ o. z.“ a dovodil, že je-li „žalobcovo právo na adekvátní bydlení od září 2001 odpovídajícím způsobem zajištěno jinak …, nárok na další bytovou náhradu nelze shledat důvodným“. Rozsudek soudu prvního stupně pokládal – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – za správný i v zamítavém výroku týkajícím se „náhrady škody ve výši 4.000,- Kč měsíčně jako újmy …“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž nesouhlasil s názorem, že pronajímatele nestíhá povinnost zajistit nájemci bytovou náhradu v případě zániku nájemního vztahu zničením (zánikem) bytu v důsledku jednání pronajímatele. V této souvislosti uvedl, že „v případě, kdy jedna ze stran smluvního vztahu svým volním jednáním věc zničí, popřípadě podstatně zpracuje za hranici původního užití, je třeba jí přičítat k právní odpovědnosti následky takového jednání … Pronajímatel není absolutním pánem věci, kterou dle práva pronajímá, ale jeho právo je smluvně omezeno v rozsahu, který smluvně vymezil v nájemní smlouvě“. Jako subsidiární argument použil rovněž předpisy veřejného práva, které podle jeho názoru „vyžadují od stavebníka, který hodlá změnit stavbu nebo ji hodlá odstranit, doložení toho, že vypořádal případné nároky třetích osob, kterých by se postup mohl dotknout v rozsahu jejich smluvních nebo věcných práv“. Z důvodů v dovolání specifikovaných nesouhlasil ani s názorem, že mu bytová náhrada nepřísluší proto, že přičiněním druhého žalovaného má v současné době zajištěno bydlení v nemovitosti, jejímž spoluvlastníkem k jedné ideální pětině je. Poukázal rovněž na povinnost prvního žalovaného (obce) „vyplývající z jeho veřejnoprávní role“, neboť „obec nese zvláštní právní odpovědnost za bytovou politiku ve vztahu ke svým občanům …“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Přitom nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku týkajícím se povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zajistit žalobci bytovou náhradu (ve formě přiměřeného náhradního bytu, jak žalobce později v odvolacím řízení upřesnil).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci samé.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Soudní praxe se ustálila v názoru, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jako obranu ve sporu o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 76 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozhodnutích z 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1546/2000, z 20. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 51/2002, z 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 619/2003, z 20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1799/2006, a sdílí jej i v posuzovaném případě. Ostatně žalobci byla bytová náhrada (navíc na kvalitativně i kvantitativně vyšší úrovni) již zajištěna v domě, jehož je podílovým spoluvlastníkem, a i proto se nemůže v současném řízení domáhat zajištění další bytové náhrady, jak správně dovodil odvolací soud.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že je-li „žalobcovo právo na adekvátní bydlení od září 2001 odpovídajícím způsobem zajištěno jinak …, nárok na další bytovou náhradu nelze shledat důvodným“, neodchýlil se – v konečném důsledku – od ustálené soudní praxe (viz výklad shora).
Lze proto uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu