ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2767.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2767/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce D. U. m. 46,, zastoupeného, advokátkou, proti žalované J. K., zastoupené advokátkou , o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 593/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. března 2006, č. j. 42 Co 66/2006-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 10. 2005, č. j. 28 C 593/2004-76 (poté, co jeho v pořadí první, vyhovující rozsudek ze dne 4. 10. 2004, č. j. 28 C 593/2004-14, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č. j. 42 Co 194/2005-33, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 26, v 7. nadzemním podlaží domu na ulici O. v Č. T. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 3. 2006, č. j. 42 Co 66/2006-91, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaná uzavřela dne 24. 6. 2003 s předchozím vlastníkem předmětného domu (městem Č. T.) smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou – od 25. 6. 2003 do 24. 6. 2004, že na základě kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2004 (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 1. 6. 2004) se žalobce stal vlastníkem předmětného domu, že dodatkem č. 1 ze dne 22. 6. 2004 byla nájemní smlouva změněna v článku II. odst. 1 tak, že žalované byl předmětný byt přenechán do nájmu na dobu určitou od 25. 6. 2004 do 24. 7. 2004, takže nájemní smlouva již nadále neobsahovala dohodu o automatickém prodlužování nájemní doby při řádném plnění povinností; současně byl doplněn článek I. o další bod 4., upravující zaplacení kauce žalovanou. Soudy vzaly za prokázáno, že uvedený dodatek k nájemní smlouvě podepsala žalovaná poté, co se v červnu 2004 uskutečnila schůzka nájemců předmětného domu a členů představenstva žalobce, které se osobně zúčastnila i žalovaná, na níž se řešilo hlučné a bezohledné chování žalované a jejího přítele ve vztahu k ostatním nájemcům v domě (oba byli opakovaně řešeni před přestupkovou komisí M. ú. v Č. T.), a že na této schůzi byl přijat závěr, že žalované bude poskytnuta lhůta jednoho měsíce k dodržení slíbené nápravy v chování; ještě tentýž den ve večerních hodinách ztropila žalovaná s přítelem další výtržnost. Tvrzení žalované, že nevěděla, co v dodatku č. 1 podepisuje, proto považovaly za účelové. Odvolací soud zdůraznil, že za situace, kdy žalovaná opakovaně hrubým způsobem porušovala povinnosti nájemce tím, že své sousedy v domě obtěžovala hlučným chováním (zejména často se opakujícími hádkami), měl žalobce možnost v souladu s ustanovením §676 odst. 2 obč. zák. bez dalšího podat žalobu na vyklizení žalované z předmětného bytu (proto na uzavření dodatku, podle kterého jí byla poskytnuta příležitost k nápravě závadného chování, je třeba pohlížet jako na projev dobré vůle ze strany žalobce). Soudy obou stupňů věc posoudily i z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a dovodily, že – vzhledem ke všem okolnostem zjištěným v řízení – „nedošlo v tomto případě k rozporu s dobrými mravy“, a že naopak „v rozporu s dobrými mravy by bylo, kdyby žalobce jako pronajímatel byl nucen nadále trpět negativní chování žalované, potažmo jejího druha, jak bylo v řízení svědecky doloženo“. Protože žalovaná předmětný byt užívá i po skončení nájemní doby (po 24. 7. 2004), dospěly k závěru, že žaloba je podle §126 obč. zák. důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; dovolací důvod podřadila ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že „soud nesprávně vyhodnotil po právní stránce zjištěnou situaci“, a že dodatek, který byl uzavřen na dobu určitou, považuje za neplatný, když si řádně plnila své povinnosti nájemce a došlo tedy k automatickému prodloužení nájemní smlouvy. Poukazuje na to, že trpí schizofrenií, je v léčení psychiatrické ambulance, a že právě v důsledku jejího špatného zdravotního stavu dochází k tomu, že se dopouští přestupků; má zato, že měl být na její zdravotní stav vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Dovozuje, že napadené rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy, když nemá nárok ani na náhradní byt či ubytování, neboť nemá kde bydlet, a že „mělo dojít k podání výpovědi z nájmu“, aby jí vznikl nárok na náhradní byt či ubytování. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není v dané věci přípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto. Uvedl dále, že námitka žalované o rozporu s dobrými mravy a její tvrzení o údajné souvislosti mezi špatným zdravotním stavem a pácháním přestupků, neodpovídá skutkovým zjištěním soudů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jehož se žalovaná dovolává, není dána již proto, že – jak výše uvedeno – rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé rozsudkem potvrzujícím, nikoli rozsudkem měnícím.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze přípustnost dovolání také dovodit, neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu, tj. vyhověl žalobě na vyklizení.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V dané věci neoznačuje dovolatelka právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; z obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání se podává, že odvolacímu soudu vytýká chybnou aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval posouzením věci dle §3 odst. 1 obč. zák. a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybnit) dospěl k závěru, že výkon práva žalobce domáhat se po skončení nájmu vyklizení předmětného bytu není v rozporu s dobrými mravy.
Pokud dovolatelka proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že „dodatek, který byl uzavřen na dobu určitou, považuje za neplatný, když si řádně plnila své povinnosti nájemce a došlo tedy k automatickému prodloužení nájemní smlouvy“. Uvedená námitka směřuje proti skutkovým zjištěním o obsahu ujednání týkající se změny nájemní smlouvy (okolností, za nichž k němu došlo) a naplňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který nemůže být v případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), úspěšně uplatněn.
Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani námitka dovolatelky, že „měl být na její zdravotní stav vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie“, čímž – posuzováno podle obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) – namítá existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (stejně tak jako ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) rovněž jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z DPH ve výši 19 %, tj. 195,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu