ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2821.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2821/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) Ing. arch. J. S., b) Ing. arch. M. S., a c) M. N., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. M. M., a 2) V. M., zastoupeným advokátem, o odstranění koupelny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 13 C 142/97, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2005, č.j. 53 Co 87/2005-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.624,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 11. 2004, č.j. 13 C 142/97-257 (poté, co jeho rozsudky ze dne 23. 2. 1998, č.j. 13 C 142/97-35, a ze dne 9. 12. 1999, č.j. 13 C 142/97-83, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998, č.j. 29 Co 274/98-44, a ze dne 29. 11. 2000, č.j. 12 Co 307/2000-109), opětovně vyhověl žalobě (ve znění změněného žalobního petitu) a uložil žalovaným povinnost „odstranit nepovolenou koupelnu z místnosti vlevo od vstupu do bytu umístěnou mezi kuchyní, světlíkem, schodištěm domu a obvodovou stěnou domu, kolaudované jako spíž v bytě č. 7, I. kategorie, sestávajícího z kuchyně, dvou pokojů, předsíně a příslušenství, v I. patře domu č.p. 1082 U N. 23 v P. 5 – S. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), a to odstraněním vaničky sprchového koutu, umyvadla a zaslepením vodovodní stoupačky z této místnosti do 60 ti dnů od právní moci rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 5. 2005, č.j. 53 Co 87/2005-271, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal – shodně jako soud prvního stupně – za prokázáno, že žalobci jsou většinovými spoluvlastníky předmětného domu, že uživatelkou předmětného bytu byla od počátku roku 1989 V. H., babička 2. žalované, že na žalované, kteří s ní žili ve společné domácnosti, přešlo právo nájmu bytu, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 4. 1997, č.j. 4 C 181/95-54, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu a jejich povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, a že žalovaní dosud v bytě bydlí. Rovněž tak vzal za prokázáno, že žalovaní v roce 1989 vybudovali v místnosti bytu kolaudované jako spíž koupelnu a osadili zde vaničku sprchového koutu a umyvadlo, které napojili na vodovodní stupačku a odpad. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že ve smyslu ustanovení §165 občanského zákoníku ve znění účinném v rozhodné době (v roce 1989), tj. ve znění účinném do 31. 12. 1991, nebyl osobní uživatel oprávněn provádět stavební úpravy ani jiné podstatné změny v bytě bez souhlasu organizace, a to ani na svůj náklad. Změnu spíže na koupelnu je nutno nepochybně považovat za stavební úpravu, kterou nebylo možno provést bez souhlasu organizace spravující byt a bez rozhodnutí stavebního úřadu. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní (resp. jejich právní předchůdkyně V. H.) měli k těmto úpravám souhlas OPBH v P. 5 a rozhodnutí příslušného stavebního úřadu o povolení stavby a o její kolaudaci, a tento nedostatek nebyl zhojen ani dodatečně, jsou žalovaní, jejichž právní postavení ve vztahu k bytu nyní upravuje ustanovení §712a občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen „obč.zák.“), povinni tyto úpravy podle §694 obč.zák. odstranit. Pokud tedy žalobci (nynější většinoví spoluvlastníci domu) nesouhlasí s tím, aby předmětný byt byl žalovanými užíván v rozporu s kolaudovaným stavem a domáhají se odstranění stavebních úprav, je jejich žaloba důvodná, a to i s přihlédnutím k tomu, že byli rozhodnutím odboru výstavby Obvodního úřadu m. č. P. 5 ze dne 23. 9. 1996 vyzváni k přemístění provedené stavby koupelny do původních prostor koupelny. Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku žalovaných, že na nich nelze požadovat odstranění stavebních změn, které sami neprovedli, neboť na nich je toliko požadováno odstranění zařizovacích předmětů, které sami instalovali a zaslepení přívodu vody a odpadu. Rovněž tak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal, že by výkon práva žalobců byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.) a že by žaloba měla být proto zamítnuta. Přihlédl přitom k tomu, že postup žalovaných byl v rozporu s právními předpisy, jakož i k budoucímu stavebnětechnickému stavu bytu po provedení požadovaných prací; v této souvislosti poukázal na to, že je povinností žalobců, aby splnili výzvu příslušného stavebního úřadu ze dne 23. 6. 1996 a postarali se o vybudování nové koupelny v bytě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala 2. žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a je v rozporu s hmotným právem. Tento rozpor spatřuje v chybné aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. na skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo a z nichž vyplývá, že žalobci uplatňují své vlastnické právo na úkor právem chráněných zájmů žalovaných, v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s „dříve platnými hmotněprávními normami o bytových kategoriích“. Uvádí, že se žalovaní do předmětného bytu nastěhovali v době, kdy v něm nebyla koupelna a v místnosti označované jako spíž byla provedena instalace pro montáž sprchového koutu a umyvadla, že šlo o byt III. kategorie, a že tudíž neporušili povinnost udržovat byt v kolaudovaném stavu a nepřemístili koupelnu z původně kolaudovaného prostoru do místnosti označované jako spíž; současně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že se v bytě koupelna nacházela a důkazy, z nichž soud při svém závěru vycházel. Namítá, že instalaci vaničky sprchového koutu a umyvadla nelze považovat za stavební úpravy, ale toliko za montáž zařizovacích předmětů, a že proto nemohlo dojít k porušení občanského zákoníku a stavebního zákona. Vyjadřuje přesvědčení, že žalobci vykonávají svoje vlastnické právo na úkor žalovaných, neboť si musí být vědomi toho, že splněním požadovaných povinností bude dosaženo neobyvatelnosti bytu, a že v situaci, kdy nemají povinnost zajistit žalovaným obvyklé hygienické zázemí, jsou jim tito vydáni tzv. „všanc“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření namítli, že 2. žalovaná podala dovolání sama, že není přitom zastoupena advokátem a že výslovně neuvádí, jaké dovolací důvody uplatňuje. Zpochybnili přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a námitky týkající se výkonu jejich práva v rozporu s dobrými mravy, přičemž poukázali na to, že již v roce 1998 požádali o stavební povolení na vrácení koupelny do původního místa; navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky dle §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. (srov. plnou moc na č.l. 281 spisu), se nejprve zabýval posouzením přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí třetím rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, stejně, jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, tj. žalobě (ve znění změněného žalobního petitu) vyhověl; ostatně též ve svém v pořadí prvním rozsudku vyhověl žalobě, v níž se žalobci domáhali zpřístupnění bytu a strpění provedení stavebních prací (úprav), jichž se po změně žaloby domáhali vůči žalovaným.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V dané věci spojuje dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s (chybnou) aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. odvolacím soudem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval posouzením věci dle §3 odst. 1 obč.zák. a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zpochybnit) dospěl k závěru, že žalobcům nelze odepřít ochranu jejich vlastnického práva domáhat se odstranění nepovolených stavebních úprav a změn v předmětném bytě.
Pokud dovolatelka proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka směřující proti rozporu napadeného rozhodnutí s „právními normami o bytových kategoriích“. Dovolatelka zde totiž zpochybňuje právní závěr, na jehož základě bylo žalobě vyhověno, námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem; dovolatelka v dovolání předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se faktického (kolaudačního) stavu předmětného bytu, z níž dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a)a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání 2. žalované podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal druhou žalovanou, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání druhé žalované prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3 x 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky č. 117/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), jakož i z DPH ve výši 19%, tj. 259,- Kč. Vzhledem k tomu, že ve vztahu k prvnímu žalovanému nevznikly žalobcům (dle obsahu spisu) v této fázi řízení žádné náklady, bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. února 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu