ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.30.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 30/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně V. Š., zastoupené advokátkou , proti žalovanému J. P., , zastoupenému advokátem , o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 240/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2006, č. j. 22 Co 1002/2006-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. ledna 2006, č. j. 23 C 240/2005-57, zamítl žalobu, aby „rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 1999, č. j. 9 C 61/97-59, byl změněn ve výroku III. tak, že žalovaný je povinen vyklidit družstevní byt , sestávající ze třech pokojů, kuchyně a příslušenství, ve třetím podlaží domu čp. ve L. ulici v Č. B. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), do 3 dnů od právní moci rozsudku a že nemá právo na zajištění bytové náhrady v jakékoliv formě“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. května 2006, č. j. 22 Co 1002/2006-91, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 1999, č. j. 9 C 61/97-59, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, dále bylo rozhodnuto, že tento byt bude nadále užívat jako nájemkyně a členka družstva žalobkyně a žalovanému byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Dále zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. června 2004, č. j. 10 C 78/99-116, bylo vypořádáno tehdejší bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, a to mimo jiné tak, že z obvyklé ceny členských práv a povinností účastníků v (bytovém) družstvu v částce 700.000,- Kč byla odečtena částka 450.000,- Kč, kterou bude muset žalobkyně vynaložit na pořízení náhradního bytu pro žalovaného, přičemž při stanovení peněžní částky, kterou měla žalobkyně zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu, pak soud v tomto ohledu vycházel pouze z částky 250.000,- Kč (tedy jakoby cena členských práv a povinností činila pouze 250.000,- Kč). Vzal také za prokázáno, že ačkoliv žalovaný má stále trvalé bydliště na adrese předmětného bytu, bydlí již řadu let se svou nynější manželkou na adrese H. , N., tj. v nemovitosti, která je ve výlučném vlastnictví jeho současné manželky. K námitce žalobkyně, že právo na bydlení svědčící žalovanému se promlčelo, odvolací soud uvedl, že „stejně jako nemůže dojít k promlčení užívacího práva, resp. práva nájmu, nemůže se bez dalšího promlčet ani právo na bydlení“. Dále odvolací soud dovodil, že podle §80 písm. c/ o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy. V takovém řízení pak jde o určení, zda výkon práv a povinností, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně žalovaného v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu – dále opět jen „obč. zák.“). Podle názoru odvolacího soudu však uvedenou změnu poměrů, v jejímž důsledku by šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nelze spatřovat pouze v tom, že v současné době bydlí žalovaný se svou nynější manželkou v její nemovitosti. Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nelze bez dalšího přehlédnout, že v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků byla ve prospěch žalobkyně zohledněna částka 450.000,- Kč, kterou bude žalobkyně podle znaleckého ocenění povinna vynaložit na zajištění náhradního bytu pro žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především soudům vytkla, že se nezabývaly faktickým stavem domu ve vlastnictví manželky žalovaného a že v tomto směru neprovedly navržené důkazy „jako je místní šetření v domě manželky žalovaného a její výslech“. Poté zpochybnila správnost právního závěru, že v daném případě nedošlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku by šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Namítla, že – z důvodů v dovolání obsáhle specifikovaných – postupovaly soudy při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s hmotným právem. V dovolání – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2728/2004 – pak rovněž uvedla, že je-li pro neužívání bytu bez vážných důvodů postižitelné právo nájmu bytu, musí být tím spíše v takové situaci postižitelné pouhé právo na bydlení. Přitom podle dovolatelky nelze ani opomenout, že v případě skončení nájemního poměru pro neužívání bytu bez vážných důvodů nemá vyklizovaný právo na bytovou náhradu. Vzdal-li se žalovaný bez vážného důvodu možnosti trvale uspokojit svou bytovou potřebu v předmětném bytě, má dovolatelka za to, že to může být důvodem „pro odepření tohoto práva“ (jeho práva na bydlení v předmětném bytě). Navíc žalovaný má fakticky zajištěnu možnost bydlení v nemovitosti své manželky, tuto možnost již od roku 2001 rovněž využívá a v místě svého bydlení také podniká. Podle dovolatelky je nerozhodné, že vlastníkem nemovitosti, v níž žalovaný bydlí, je jeho manželka. Přitom odvolací soud při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nezohlednil podle názoru dovolatelky ani to, že evidenčně je žalovaný hlášen na adrese předmětného bytu a exekutoři při vymáhání jeho závazků pak obtěžují dovolatelku. Dále dovolatelka uvedla, že v řízení nebylo najisto postaveno, zda částka 450.000,- Kč vyjadřuje hodnotu zatížení bytu právem na bydlení žalovaného či zda šlo o cenu, kterou měla ona vynaložit na pořízení náhradního bytu pro žalovaného. Bez významu není ani to, zda žalovaný má „pouze“ právo v bytě bydlet, resp. zda má i povinnost přispívat žalobkyni na náklady spojené s užíváním bytu. Dále namítla, že od 1. ledna 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době jak právo nájmu bytu jako majetkové právo, které již není z promlčení vyloučeno, tak také právo na bydlení, které má rovněž jistý majetkový aspekt. Přitom žalovaný právo na bydlení v předmětném bytě nevykonává již od roku 2001 a začal je uplatňovat až jako obranu v tomto řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle
§237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím soudům vytkla neprovedení navržených důkazů) a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – také dovolací důvod podle
§241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák.). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které dovolatelka rovněž namítla, (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák.,
a současně uplatnila existenci vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno především na právním názoru, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). Správnost uvedeného právního názoru nebyla dovoláním zpochybněna. Pro úplnost dovolací soud dodává, že uvedený právní názor zastává rovněž ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadený rozsudek spočívá rovněž na právním názoru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem nedošlo v daném případě ke změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění náhradního bytu bylo ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Správnost tohoto právního závěru byla dovoláním zpochybněna. Uvedený závěr by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Zpochybňuje-li totiž dovolatelka správnost závěru, který odvolací soud přijal podle §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud), lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
K dalším námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je zapotřebí uvést následující. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že v posuzovaném případě šlo o řízení o určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy. V takovém řízení jde tedy o určení, zda výkon práv a povinností, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně žalovaného v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Protože nešlo o řízení, v němž se osoba, jíž svědčí právo na bydlení, domáhá výkonu tohoto práva proti osobě, která je povinna výkon takového práva trpět, je nerozhodné, zda právo nájmu bytu či právo na bydlení podléhá podle právní úpravy účinné od 1. ledna 1992 promlčení či nikoliv. Není-li – vzhledem k předmětu řízení v dané věci – uvedená otázka (otázka, zda právo nájmu bytu či právo na bydlení podléhá promlčení) pro posuzovanou věc právně významná, nemůže už z tohoto důvodu jít o otázku zásadně právně významnou. Pro úplnost však zbývá dodat, že i kdyby právo na bydlení podléhalo promlčení, jak míní dovolatelka, nemá promlčení – na rozdíl od prekluze – za následek zánik práva, tím méně zánik práva na náhradní byt, který byl žalovanému přisouzen pravomocným soudním rozhodnutím.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu