ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.383.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 383/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) MUDr. V. P. a b) MUDr. M. P., zastoupených advokátem, proti žalované M. H., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 115/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 2005, č. j. 22 Co 2280/2005-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.219,75 Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. srpna 2005, č. j. 6 C 115/2005-39, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalované k „bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie, jenž se nachází v 1. patře domu č. p. 106, L. v Č. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. října 2005, č. j. 22 Co 2280/2005-67, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (s tím, že žalobkyní, vůči níž směřuje, je MUDr. M. P., bytem Č. K., V Jámě 95). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobci (vlastníci předmětného domu a pronajímatelé předmětného bytu) mají dceru B. ve věku 27 let, která nemá vlastní byt a bydlí ve společné domácnosti s rodiči, že úmyslem žalobců je, aby jejich dcera uspokojovala svou bytovou potřebu bydlením v předmětném bytě, který jako nájemkyně užívá žalovaná, že rozhodnutím Městského úřadu v Č. K., stavebního úřadu, ze dne 8. prosince 2004 byla žalobcům povolena rekonstrukce předmětného domu spočívající ve stavebních úpravách a změně užívání prvního nadzemního podlaží včetně vnitřních rozvodů zdravotní instalace, ústředního vytápění, plynu vzduchotechniky a elektroinstalace, a že předmětný byt je v současné době neobyvatelný, neboť není napojen na elektrickou energii, není do něj dodávána voda a je vyloučeno i vytápění bytu tuhými palivy. Dále zjistily, že žalovaná, která žije ve společné domácnosti se synem J. H., v předmětném bytě nebydlí, že tomu tak není v důsledku havárie, kterou měla nebydlením v bytě způsobit, nýbrž proto, že žalobci jí znemožnili užívání sklepa a vytápění bytu tuhými palivy, že k bydlení, zejména v zimních měsících, využívá rekreační chalupu svého dalšího syna, a to proto, že předmětný byt nemůže být vytápěn tuhými palivy a jeho vytápění dvěma elektrickými radiátory bylo nedostatečné a příliš finančně nákladné. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů usoudily na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Proto k výpovědi z nájmu bytu přivolily. Vyklizovací povinnost žalované z bytu podmínily – s odkazem na ustanovení §712 odst. 2 větu druhou obč. zák. – zajištěním přiměřeného náhradního bytu. Současně však dovodily, že další uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. není naplněn. Zde oba soudy konstatovaly, že žalovaná předmětný byt sice neužívá (resp. užívá jej jen příležitostně, jak v této souvislosti uvedl soud prvního stupně), avšak má k tomu vážný důvod. Zatímco soud prvního stupně spatřoval vážný důvod neužívání bytu v tom, že v důsledku prováděné rekonstrukce domu je znemožněno vytápění bytu tuhými palivy, odvolací soud pokládal za vážný důvod neužívání bytu zejména to, že podle žalované je vytápění bytu elektrickými olejovými radiátory nedostatečné a současně příliš nákladné, a dále také to, že předmětný byt je (v důsledku prováděné rekonstrukce domu) neobyvatelný a není do něj dodávána voda a elektrická energie.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Podle názoru dovolatelů nelze na vážnost důvodů neužívání bytu usuzovat z okolností uváděných odvolacím soudem, a to „jak vzhledem k provedeným důkazům, tak vzhledem logiky i právní úpravy“. Podle dovolatelů bylo provedenými důkazy prokázáno, že „žalovaná v bytě nebydlela a v důsledku této skutečnosti došlo k havárii … že žalovaná si nemohla topit kamny v bytě, který byl bytem I. kategorie … jestliže tak v minulosti činila, tak to činila bez vědomí a vůle vlastníků i požárníků …“. Odvolacímu soudu dále vytkli, že nepřihlédl k tomu, že argument žalované, že topení elektrickými olejovými radiátory pokládala za nedostatečné a příliš drahé, byl „pouhým tvrzením žalované, které nebylo podepřeno žádným důkazem … žalovaná nenavrhla žádné důkazy k prokázání svého tvrzení“. Navíc podle jejich názoru „takovýto argument je naprosto nesmyslný a lichý a nemůže obstát“; v této souvislosti položili otázku, „proč v případě, kdyby topení bylo skutečně drahé, si žalovaná nepožádala městský úřad o příspěvek na bydlení“. Namítli rovněž, že skutečnost, že předmětný byt byl neobyvatelný, netekla v něm voda a nebyla dodávána elektrická energie, nelze přičítat k jejich tíži; odvolací soud totiž podle dovolatelů přehlédl, že „tak tomu bylo z důvodu postupu žalované …“. V této souvislosti dovolatelé dodali, že havarijní stav způsobený žalovanou nemohli odstranit proto, že žalovaná jim neumožnila přístup do bytu. Byt tak byl neobyvatelný v důsledku zavinění žalované, z čehož nakonec podle dovolatelů vyplývá, že žalovaná ani nemá zájem v bytě bydlet a tudíž v něm nebydlí bez vážného důvodu. Navíc se soudy podle dovolatelů nezabývaly ani tím, že „žalovaná má kde bydlet, má své bydlení chráněno věcným břemenem“. Uvedli rovněž, že rozhodnutí odvolacího soudu lze pokládat za „nepředvídatelné“, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak „věcně rozhodl na základě jiných důvodů“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost jednotlivých dovolacích námitek, ztotožnila se ze zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry učiněnými oběma soudy, poukázala na ustálenou judikaturu týkající se výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., mimo jiných rovněž na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 360/02, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že v daném případě jde o potvrzující a nikoli měnící rozsudek odvolacího soudu; protože oba soudy shodně dovodily, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. není naplněn, nemohou se zde uplatnit ani právní závěry o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněném pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek týkajících se „nepředvídatelnosti“ rozhodnutí odvolacího soudu) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení vážnosti důvodů neužívání předmětného bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.). Dovolatelé však přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenuli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní; jinak řečeno námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku založeno rovněž na právním závěru, že žalovaná má k neužívání předmětného bytu vážný důvod a že za této situace není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů). Zmíněný právní závěr by proto mohl být pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. předpokládá stav neužívání (občasného užívání) bytu, a dále rovněž to, že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá byt k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení. Přitom soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu (srov. dosud nepřekonané R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný pod č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněný pod C 486 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že vážnými důvody neužívání bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. jsou pouze takové okolnosti, které dočasně brání nájemci, aby byt užíval (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, z 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a ze 7. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1954/99). Je proto třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že jde o stav přechodného neužívání bytu, který po odpadnutí jeho důvodu pomine. Na takový stav je mimo jiné možno usuzovat i z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá (užívá pouze občas). Ani Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. června 2003, sp. zn. I ÚS 360/02, tj. v nálezu, na nějž poukázala ve svém vyjádření k dovolání žalovaná, použití tohoto hlediska nevyloučil; naopak jej připustil, avšak jeho použití omezil zejména na ty případy, kdy má nájemce fakticky zajištěnou trvalou možnost bydlení jinde a vzniká tak nepoměr mezi právy nájemce a povinnostmi pronajímatele (srov. odůvodnění citovaného nálezu). Obecně lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu či členů jeho domácnosti. Vážným důvodem neužívání bytu může být rovněž výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. O vážný důvod neužívání bytu nájemcem jde i tehdy, není-li pronajímatel způsobilý zajistit do nájemcova bytu nepřetržitou dodávku pitné vody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1733/2002, uveřejněný pod C 1775 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Jestliže odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že žalovaná má pro neužívání předmětného bytu vážné důvody spočívající v okolnostech uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, a na základě toho shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006), a z částky 194,75 Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. ledna 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu