ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.593.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 593/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně m. č. P. 8, zastoupené advokátem, proti žalované M. H., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. V., zastoupeného advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 100/2003, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2005, č. j. 12 Co 503/2004-63, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastník na straně žalované nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. prosince 2003, č. j. 22 C 100/2003-32, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně ze společného nájmu žalované a původně též žalovaného K. H. k „bytu č. 2, sestávajícímu ze dvou pokojů a kuchyně, II. kategorie, nacházejícímu se ve 4. podlaží domu č. p. 528, v P. 8, v k. ú. K., v ulici Na S. číslo 4“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce bezprostředně následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, a skončí uplynutím posledního dne jejího trvání, žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaná a původně též žalovaný K. H. (společní nájemci předmětného bytu) nezaplatili žalobkyni (pronajímatelce bytu) nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním bytu ke dni podání žaloby za více než jedenáct měsíců (v době od dubna 2001 do června 2002) a dluh tak dosáhl výše 42.369,- Kč (bez příslušenství), že od 1. dubna 2001 byl jako spolubydlící osoba v bytě hlášen syn J. V. (vedlejší účastník na straně žalované), že od 13. února 2002 byly jako spolubydlící v bytě hlášeny další osoby, a to dcera H. V. se svými šesti dětmi, a že na podzim roku 2003 se všechny tyto osoby z bytu odhlásily. Dále zjistil, že oba žalovaní byli starobními důchodci s měsíčním důchodem ve výši 6.689,- Kč (původně žalovaný K. H.) a 5.518,- Kč (žalovaná). Na tomto skutkovém základě usoudil soud prvního stupně na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Současně dovodil, že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaní jsou sice starobními důchodci, avšak náklady na byt dosahovaly zhruba čtvrtiny jejich měsíčního příjmu (částky převyšující 12.000,- Kč); navíc v době soužití se dvěma dospělými výdělečně činnými dětmi měli vyšší možnost dluh doplatit v průběhu řízení, nevyužili ani nabídky žalobkyně na uzavření splátkové dohody a ani jinak se nepokusili odstranit existující protiprávní stav. Za této situace žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl. O bytové náhradě pro žalované rozhodl podle §712 odst. 5 věty první obč. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. března 2005, č. j. 12 Co 503/2004-63, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k původně žalovanému K. H., který v průběhu odvolacího řízení zemřel (dne 2. února 2004), zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), ve vztahu k žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Ve vztahu k žalované – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a tudíž shodně s ním rovněž dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Dále – opět shodně se soudem prvního stupně – rovněž dovodil, že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti konstatoval, že pro účely posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nejsou relevantní námitky uvedené žalovanou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. že syn a dcera byli vedeni na úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání, že dcera se musela starat o šest nezletilých dětí a na jejich výživu přispívala i žalovaná, že navíc původně žalovaný K. H. byl vážně nemocen a jeho nemoc vyžadovala zvláštní nákladnou výživu a výdaje na léky, že žalovaná pak v důsledku duševní choroby nebyla schopna zvládat určité životní situace včetně záležitostí s placením nájemného a že mimo to by vedlejší účastník byl v současné době schopen dlužné nájemné uhradit. Podle názoru odvolacího soudu nelze totiž přehlédnout, že ke dni podání žaloby nezaplatili žalovaní nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním bytu za více než jedenáct měsíců a že s neplacením pokračovali i poté, přičemž v současnosti dluh z tohoto titulu převyšuje částku 100.000,- Kč (s příslušenstvím). Odvolací soud pak zdůraznil, že vzhledem k rozsahu neplnění povinností nájemců „by se odejmutí práva žalobkyni v daném případě jevilo v rozporu s dobrými mravy ve vztahu k její osobě“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná a vedlejší účastník dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadili dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítli, že odvolací soud nesprávně posoudil věc z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti zdůraznili, že oba žalovaní trpěli vážnými nemocemi, původně žalovaný K. H. ještě v průběhu řízení zemřel, u druhé žalované se začaly projevovat příznaky duševního onemocnění, přičemž „tyto okolnosti jim bránily řádnému placení nájemného, jakož i jednání s úřady a žalobcem při hájení svých práv“. Na existenci vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzují z toho, že soudy obou stupňů „odmítly provést navržené důkazy k objasnění mimořádně těžké životní situace žalovaných a i dalších spolubydlících osob v předmětném bytě“ a že odvolací soud „nevydal usnesení o přípustnosti vedlejšího účastenství J. V., a tudíž mu jej nemohl doručit tak, aby se jmenovaný mohl jednání u odvolacího soudu účastnit, čímž byl ukrácen na svých právech a spravedlivý proces a obhajobu svých práv a zájmů“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil „soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí“.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. března 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval dovoláním podaným vedlejším účastníkem.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §93 odst. 3 o.s.ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon přitom výslovně neřeší, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. ustanovení §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o.s.ř.), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad (pomocí argumentu e silentio legis) je zastáván i v právní literatuře (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář. Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání, Praha C. H. Beck, 2003, s. 1059, bod 3.) a v soudní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 2357/2004).
Jelikož v posuzovaném případě podal dovolání vedlejší účastník na straně žalované, který k tomu není oprávněn, Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b/ o.s.ř. odmítl.
Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalované.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalovaná) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl nijak obsahově konkretizován. Žalovaná netvrdila, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytkla, že řízení před ním je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Posléze uvedenou námitkou však neuplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávného právního posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak v tomto směru založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti zde dovolatelka brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Přehlédla však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (stejně jako vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací (tím, že ve skutečnosti „přehodnotila“ odvolacím soudem provedené hodnocení důkazů významných pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., pro účely posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nabídla svůj „vlastní“ /poněkud odlišný/ skutkový stav věci a z něj dovozovala nesprávnost právního závěru, že v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy), a současně namítla, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Navíc zpochybnila-li dovolatelka správnost závěru, který odvolací soud přijal podle §3 odst. 1 obč. zák., lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání žalované ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. rovněž odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná a vedlejší účastník na její straně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu