ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1231.2006.1
sp. zn. 26 Odo 1231/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce D. V. B., , zastoupeného advokátem , proti žalované P. T. U., zastoupené advokátem , o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 16/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. srpna 2005, č. j. 10 Co 490/2005-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.014,- Kč, k rukám advokáta , do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 12. 2. 2002 se žalobce domáhal zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím jako půjčky poskytnuté žalované na základě smlouvy o půjčce ze dne 13. 5. 1998, uzavřené za účelem zakoupení nemovitostí.
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 12. 2004, č. j. 13 C 16/2002-133 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 14. 1. 2003, č. j. 13 C 16/2002-47, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2003, č. j. 10 Co 547/2003-73, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že v průběhu února a března 1998 uzavřeli účastníci ústní smlouvu o půjčce 2.000.000,- Kč, že se nedohodli na termínu splatnosti půjčky, že dne 26. 2. 1998 zakoupila žalovaná od manželů F. nemovitosti v obci a v k. ú. L., že dne 13. 5. 1998 byla vyhotovena v českém jazyce psaná listina nazvaná „druhoupis“ (dále „předmětná listina“), opatřená úředně ověřenými podpisy účastníků, z níž vyplývá, že žalovaná potvrzuje, že dluží žalobci 2.000.000,- Kč, že byla vyhotovena další listina psaná ve vietnamském jazyce, opatřená datem 13. 5. 1998, že dle posudku soudní znalkyně z oboru písmoznalectví D. S. ze dne 30. 8. 2004 nebyla tato další listina s největší mírou pravděpodobnosti psána vlastní rukou žalované, že podpis na ní je takřka shodný s podpisem na předmětné listině, a že za předpokladu, že podpis na předmětné listině je pravým podpisem žalované, je velmi pravděpodobné, že sloužil jako podklad pro překopírování podpisu na další, vietnamsky psané listině, že žalovaná půjčenou částku žalobci nevrátila, a že podáním ze dne 29. 3. 2002 vznesla námitku promlčení uplatněné pohledávky. Vzhledem k tomu, že v dané věci se jedná o řízení s cizím prvkem, když žalobce je občanem N. k. a žalovaná občankou V. s pobytem na území Č. r., zabýval se soud prvního stupně nejprve otázkou, které právo je v dané věci rozhodné. Protože účastníci v řízení netvrdili (tím méně prokazovali), že by si ve smlouvě zvolili rozhodné právo, dovodil, že vzhledem k ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZMPS“) se jejich právní vztah řídí právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu; s ohledem na ustanovení §10 odst. 3 ZMPS je rozhodným právem právní řád České republiky. Vycházel přitom z toho, že k poskytnutí půjčky došlo na území České republiky, kde bylo sepsáno i potvrzení o půjčce a nachází se zde nemovitosti, které byly za zapůjčené peníze koupeny. Smlouva o půjčce má tedy blízký vztah k místu, kde byla uzavřena a za rozumné uspořádání vztahů lze považovat použití právního řádu České republiky. Soud prvního stupně posoudil splatnost pohledávky žalobce podle §563 obč.zák. a konstatoval, že dlužník (žalovaná) byl povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl věřitelem (žalobcem) o splnění požádán, přičemž věřitel mohl vyvolat splatnost pohledávky následující den poté, kdy dluh vznikl; tímto dnem také začala běžet promlčecí doba k uplatnění práva u soudu, v dané věci nejpozději dnem 14. 5. 1998. Podle §101 obč. zák. skončila promlčecí doba dne 14. 5. 2001, a byla-li žaloba podána dne 12. 2. 2002, stalo se tak po jejím marném uplynutí; vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou proto nebylo možno žalobou uplatněný nárok přiznat. Podle názoru soudu prvního stupně nebylo možno považovat předmětnou listinu za uznání dluhu, které by mělo za následek běh desetileté promlčecí doby, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná podpisem této listiny mínila uznat dlužnou částku; naopak domáhala se jejího sepisu za tím účelem, aby mohla prokázat finančnímu úřadu původ peněz a z okolnosti, že se k jejímu podpisu dostavil i žalobce, lze soudit, že šlo o písemné potvrzení o již uzavřené smlouvě o půjčce. Za uznání dluhu nelze považovat ani další, vietnamsky psanou listinu, když podle znaleckého posudku nebyla psána žalovanou a jí podepsána. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že uplatnění námitky promlčení žalovanou není – z důvodu v rozsudku uvedených – v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 8. 2005, č. j. 10 Co 490/2005-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který na danou věc aplikoval režim českého práva, přičemž poukázal na to, že podle §10 odst. 3 ZMPS v případě, kdy se smlouva uzavírá mezi přítomnými, řídí se právním řádem místa, kde byla uzavřena. Přisvědčil též jeho závěru o promlčení pohledávky žalobce, jakož i závěru, že předmětná listina není uznáním dluhu. V této souvislosti uvedl, že nesplňuje náležitosti přepokládané ustanovením §558 obč. zák. a že žalovaný neprokázal, že by k uznání došlo poté, co půjčil žalované peníze; ostatně v žalobě sám uvádí, že půjčka byla poskytnuta na základě „smlouvy o půjčce ze dne 13. 5. 1998“. Z obsahu předmětné listiny pak nelze ani za pomoci výkladu (§35 obč. zák.) dovodit, že jde o projev vůle směřující k uznání dluhu, který by vedl k běhu desetileté promlčecí doby. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal, že by námitka promlčení vznesená žalovanou byla „nemravná“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká nesprávnou aplikaci českého právního řádu na vztah mezi účastníky (rozpor s hmotným právem), přičemž uvádí, že dovolací soud by měl řešit „otázku, kterým právním řádem se řídí právní vztah ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi věřitelem – občanem N. k. bez pobytu na území ČR a dlužníkem – vietnamským občanem s pobytem na území ČR, pokud byla půjčka poskytnuta zčásti v nizozemských guldenech a zčásti v českých korunách“. Dovolatel má za to, že uvedený právní vztah se řídí právem nizozemským a nikoli českým, a to podle §10 odst. 1, 2, 3 ZMPS, tj. podle rozumného uspořádání daného vztahu mezi účastníky. S poukazem na citovanou literaturu dovozuje, že „požadavku rozumnosti a spravedlnosti v kolizním smyslu odpovídá výběr toho právního řádu … , ke kterému má tento právní poměr vztah nevýznamnější“, že „z hlediska tohoto pravidla je rozumné použít právní řád, který platí v místě, v němž má sídlo (bydliště) ten účastník smlouvy, jehož plnění či činnost je pro daný smluvní typ příznačná“, … a že v případě smlouvy o půjčce je charakteristickým plnění věřitele a proto je rozhodným právní řád věřitele, jež je mu znám a může tak lépe chránit svoje zájmy. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), který aplikoval český právní řád, vycházeje z toho, že k poskytnutí půjčky došlo na území České republiky a že zde byla podepsána předmětná listina a poukazuje na to, že půjčka byla poskytnuta bankovním převodem holandských guldenů, že uvedená listina měla být pouze zajištěním závazku ze smlouvy, která byla uzavřena dříve, a že v řízení nebyl proveden žádný důkaz „ohledně způsobu uzavření a osudu oferty smlouvy“. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje rovněž v tom, že předmětné listině nebyly přiznány účinky přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 1 obč. zák. a vyjadřuje přesvědčení, že jejím obsahem je uznání dluhu podle uvedeného ustanovení; tento právní úkon nemusí obsahovat příslib dluh uhradit jako je tomu v případě uznání dluhu podle §558 obč. zák. Dovolací soud by proto měl řešit otázky: „a) zda dlužníkem písemně potvrzená existence dluhu má stejné právní důsledky jako dlužníkem uznaná existence určitého dluhu“, a „b) zda je podstatnou náležitostí uznání práva podle §110 odst. 1 věta druhá ObčZ příslib dlužníka předmětný dluh uhradit, jinými slovy – zda má písemné prohlášení dlužníka o tom, že uznává dluh specifikovaný co do důvodu i výše, účinky uvedené v §110 odst. 1 věta druhá ObčZ“. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) spatřuje v tom, že odvolací soud „zcela pominul skutečnosti správně zjištěné a prokázané soudem prvního stupně (kdy a jak byla žalované žalobcem půjčka poskytnuta) a skutečnosti žalobcem v řízení tvrzené (kdy a jak byla žalované žalobcem půjčka poskytnuta)“. V této souvislosti namítá, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku v rozporu s obsahem spisu uvedl, že uvedené skutečnosti žalobce netvrdil a neprokázal; za tohoto stavu měl proto rozsudek soudu prvního stupně podle §221 o. s. ř. zrušit z důvodu, že porušil ustanovení §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření vyvracela argumenty dovolatele směřující proti podřazení vztahu mezi účastníky českému právnímu řádu a proti posouzení předmětné listiny a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém (v pořadí druhém) rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně jako ve svém (v pořadí prvním) rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu, tj. žalobu zamítl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Rozhodnutí odvolacího soudu má přitom po právní stránce zásadní význam, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod C 1164 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V projednávané věci dovolatel předkládá dovolacímu přezkumu jako první „otázku, kterým právním řádem se řídí právní vztah ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi věřitelem – občanem Nizozemského království bez pobytu na území ČR a dlužníkem – vietnamským občanem s pobytem na území ČR, pokud byla půjčka poskytnuta zčásti v nizozemských guldenech a zčásti v českých korunách“.
V dovolání nebyl zpochybněn právní závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že při posouzení, jakým právním řádem se bude řídit právní vztah mezi účastníky (jako vztah s cizím prvkem), je nutno vycházet z ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů.
Podle citovaného ustanovení platí, že nezvolí-li si účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu. Ustanovení §10 odst. 2 ZMPS pak obsahuje demonstrativní výčet smluv, u nichž se za „rozumné uspořádání“ zpravidla považuje aplikace zde uvedeného právního řádu. Podle §10 odst. 3 ZMPS se jiné smlouvy spravují zpravidla právním řádem státu, v kterém obě strany mají sídlo (bydliště); nemají-li sídlo (bydliště) v témže státě a uzavírá-li se smlouva mezi přítomnými, právním řádem místa, kde byla smlouva uzavřena; byla-li uzavřena mezi nepřítomnými, právním řádem sídla (bydliště) příjemce návrhu na uzavření smlouvy.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že rozhodným právem, tj. právem, kterým se bude právní vztah řídit, je zásadně to právo, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu, přičemž jsou stanoveny některé možné hraniční ukazatele (§10 odst. 2 a 3 ZMPS). Posouzení otázky, co lze v daném vztahu považovat za „rozumné uspořádání“, je vždy závislé na konkrétních okolnostech a poměrech smluvních stran.
Namítá-li tedy v projednávané věci dovolatel, že – vzhledem k uváděným skutkovým okolnostem – je rozhodným právem právo nizozemské a nikoliv české, jde svou podstatou o námitku skutkovou; taková námitka však (jak již bylo výše uvedeno) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ostatně posouzení předestřené otázky má význam právě a jen pro projednávanou věc a nesplňuje tak podmínku judikatorního přesahu do poměrů jiných (obdobných) sporů.
Dovolatel dále namítá, že předmětnou listinu je nutno posoudit jako uznání dluhu s účinky stanovenými v §110 odst. 1 obč. zák. a za otázky, které by měl dovolací soud vyřešit označuje otázky: „a) zda dlužníkem písemně potvrzená existence dluhu má stejné právní důsledky jako dlužníkem uznaná existence určitého dluhu“, a „b) zda je podstatnou náležitostí uznání práva podle §110 odst. 1 věta druhá ObčZ příslib dlužníka předmětný dluh uhradit, jinými slovy – zda má písemné prohlášení dlužníka o tom, že uznává dluh specifikovaný co do důvodu i výše, účinky uvedené v §110 odst. 1 věta druhá ObčZ“.
Podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák., bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že předmětnou listinu nelze považovat za uznání dluhu, neboť z jejího obsahu nelze ani za pomoci výkladu (§35 obč. zák.) dovodit, že jde o projev vůle směřující k uznání dluhu, který by vedl k běhu desetileté promlčecí doby; rovněž tak uvedl, že předmětná listina nesplňuje náležitosti přepokládané ustanovením §558 obč. zák. (závazek k úhradě dluhu).
Judikatura dovolacího soudu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004) je ustálena v názoru, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění. Uvedený závěr lze vztáhnout i na zjišťování obsahu jednostranného právního úkonu, tj. v dané věci na uznání dluhu.
Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle žalované zachycená v předmětné listině, je proto otázkou skutkovou. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod tak spočívá v námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o. s. ř.; tento dovolací důvod však nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nelze-li zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu, že vůle žalované nesměřovala k uznání dluhu, je bezpředmětné zabývat se tím, zda tato listina obsahovala závazek žalované dluh uhradit, tedy ani otázkami podřazenými shora ad a) a b).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem namítaná vada řízení (241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6 ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z DPH ve výši 19 %, tj. 1.439,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu