ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.774.2006.1
sp. zn. 26 Odo 774/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce L. H., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) J. S., zastoupenému advokátem 7, a 2) J. S., zastoupené advokátkou , za účasti vedlejších účastníků na straně prvního žalovaného 1) A. S., a 2) P. M. a. s., zastoupených advokátem , o zaplacení částky 4.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 219/97, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2006, č. j. 51 Co 306/2004-426, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastníci na straně prvního žalovaného nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání prvního žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. března 2002, č. j. 39 Co 408/01-102, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) ze dne 5. března 2001, č. j. 13 C 219/97-58; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 9. dubna 2003, č. j. 13 C 219/97-195, opětovně žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 4.000.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od podání žaloby, tj. od 11. 9. 1997 do zaplacení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výroky III. a IV.) a státu uložil zaplatit ustanovenému zástupci žalobce vzniklé náklady řízení (výrok V.).
K odvolání prvního žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 27. ledna 2006, č. j. 51 Co 306/2004-426, rozhodl, že se odvolací řízení nepřerušuje (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil (výrok II.), ve výroku II. o nákladech řízení účastníků ho změnil jen tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit tyto náklady společně a nerozdílně a jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok III.), ve výrocích III. a IV. o nákladech státu ho změnil (výrok IV.) a ve výroku V. o nákladech zastoupení žalobce ustanoveným advokátem ho změnil jen tak, že náklady činí 74.115,- Kč a jinak ho potvrdil (výrok V.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu (výroky VI. a VII.) a státu uložil zaplatit ustanovenému zástupci žalobce náklady odvolacího řízení (výrok VIII.).
Z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že na základě kupní smlouvy ze dne 25. října 1994 uzavřené mezi žalobcem, E. H. a P. H. jako prodávajícími a žalovanými jako kupujícími (dále jen „kupní smlouva ze dne 25. října 1994“, resp. „kupní smlouva“) prodali prodávající kupujícím ideální 3/8 obytného domu se stavební parcelou o výměře 529 m² zapsaného na listu vlastnictví pro katastrální území D., obec P., okres P. (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) za dohodnutou kupní cenu , přičemž každý z prodávajících měl z této kupní ceny obdržet částku , že v článku III. kupní smlouvy bylo uvedeno, že kupní cenu zaplatí kupující prodávajícím při podpisu kupní smlouvy a že prodávající podpisem kupní smlouvy zaplacení a převzetí kupní ceny v plné výši výslovně potvrzují, že ve skutečnosti každý z prodávajících (včetně žalobce) obdržel dne 25. října 1994 (v den podpisu kupní smlouvy) pouze částku že tato částka byla připsána na účet žalobce z účtu prvního žalovaného, že v průběhu trestního řízení vedeného Obvodním úřadem vyšetřování Praha 5 pod sp. zn. ČVS: OVV-1732/97 žalovaní uváděli různé verze zaplacení kupní ceny (druhá žalovaná měla mít podle tvrzení prvního žalovaného k dispozici částku , kterou měla předat prodávajícím, resp. mělo dojít k úhradě předmětného závazku jinou než finanční formou), že doplatek kupní ceny ve výši Kč nebyl dosud ze strany žalovaných žádnému z prodávajících (tedy ani žalobci) uhrazen a že od kupní smlouvy žádný z jejich účastníků neodstoupil. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že kupní smlouva ze dne 25. října 1994 je – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – platným právním úkonem (§37 až §40 a §588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době jejího uzavření – dále jen „obč. zák.“). Dále – opět shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že byla-li kupní smlouva uzavřena za trvání manželství žalovaných, jde – bez ohledu na rozvod jejich manželství – „o společný závazek prvního žalovaného a druhé žalované, který vznikl za trvání manželství a případné vypořádání žalovaných je otázkou jejich zaniklého společného jmění manželů po rozvodu jejich manželství a nemůže mít dopad na právní povahu závazku kupujících ve vztahu k prodávajícímu žalobci“. Jde-li o otázku promlčení uplatněného nároku, odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že k promlčení nedošlo, neboť kupní smlouva byla uzavřena dne 25. října 1994 a žaloba byla podána u soudu prvního stupně dne 11. září 1997, tzn. před uplynutím tříleté promlčecí doby ve smyslu §101 obč. zák. Za této situace soudy obou stupňů uzavřely, že měli-li podle platné kupní smlouvy ze dne 25. října 1994 žalovaní jako kupující uhradit společně a nerozdílně (§145 odst. 3 obč. zák.) žalobci (prodávajícímu) z titulu kupní ceny za nemovitosti částku 5.000.000,- Kč a dosud zaplatili pouze 1.000.000,- Kč, je žaloba na zaplacení zbývající části kupní ceny důvodná (§588 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Za zásadně právně významnou pokládal otázku, „jaký právní význam má prohlášení samotného prodávajícího na kupní smlouvě o přijetí kupní ceny, tzn. zda bez dalšího je možno vycházet z tohoto prohlášení či nikoliv“. V dovolání zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci, obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a vyjádřil přesvědčení, že soudy „pochybily v právním závěru, když přestože sám žalobce formou notářského zápisu podepsal, že celá kupní cena byla uhrazena při podpisu kupní smlouvy, přesunuly důkazní břemeno o prokázání zaplacení kupní ceny na žalované“, přestože „nemůže být jistějšího a přesvědčivějšího důkazu, než je vlastní prohlášení prodávajícího – žalobce o přijetí kupní ceny, sepsané navíc formou notářského zápisu“. Má za to, že důkazní břemeno neunesl žalobce a nikoliv on a druhá žalovaná, jak podle jeho názoru nesprávně konstatovaly soudy obou stupňů. Zastává také názor, že soudy nesprávně vycházely z obecné tříleté promlčecí doby; v dané věci jde – podle názoru dovolatele – o vydání bezdůvodného obohacení a „subjektivní promlčecí lhůta … je dvouletá“. Poté namítl, že odvolací soud (v napadeném rozsudku) nesprávně považoval prvního žalovaného za manžela druhé žalované, ačkoliv jím již od 19. března 1999 není, čímž – stejně jako soud prvního stupně – „nerespektoval §149 odst. 2 obč. zák.“. Uvedl také, že byl odvolacím soudem zbaven „práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“, jelikož mu byla v řízení zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Nakonec zdůraznil, že – z důvodů uvedených v dovolání – „odvolací soud se při samotném řízení neřídil“ ustanoveními „§211, §118 odst. 2, §213b odst. 1 a §118a odst. 2 OSŘ“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. ledna 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – nesměřuje proti výroku I. napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem) nerozhodl soud prvního stupně ve věci samé jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – opět vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek, že odvolací soud /stejně jako soud prvního stupně/ nesprávně přesunul důkazní břemeno na něj a na druhou žalovanou, ačkoliv ve skutečnosti tížilo žalobce; že byl odvolacím soudem zbaven „práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“, jelikož mu byla v řízení zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce; že „odvolací soud se při samotném řízení neřídil“ ustanoveními „§211, §118 odst. 2, §213b odst. 1 a §118a odst. 2 OSŘ“) a dále, a to především, také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §588 a §145 odst. 3 obč. zák.); zde je jeho výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění – pro účely posouzení věci podle citovaných ustanovení dovolatel nabídl svůj „vlastní“, poněkud odlišný skutkový stav věci, na jehož základě zpochybnil správnost právních závěrů učiněných právě s odkazem na tato ustanovení. Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Současně opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) lze pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. podřadit názor, že soudy nesprávně vycházely z obecné tříleté promlčecí doby, neboť v posuzovaném případě jde o vydání bezdůvodného obohacení a „subjektivní promlčecí lhůta … je dvouletá“.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že kupní smlouva ze dne 25. října 1994 je platným právním úkonem (§37 až §40 a §588 a násl. obč. zák.). Dovolací soud při posouzení otázky délky promlčecí doby (otázky, která byla – vzhledem k charakteru dovolacích námitek – předložena k dovolacímu přezkumu) proto z uvedeného právního názoru vychází. Představuje-li žalovaná částka nedoplatek kupní ceny podle platné kupní smlouvy ze dne 25. října 1994, je nepochybné, že jde o plnění ze smlouvy (z kupní smlouvy ze dne 25. října 1994). Dlouhodobá soudní praxe je, a to i vzhledem k jednoznačnému znění ustanovení §101 obč. zák. (viz věta před první větnou čárkou citovaného ustanovení), které nečiní v soudní praxi žádné výkladové problémy, ustálena v názoru, že není-li u práva na plnění z kupní smlouvy stanovena jiná promlčecí doba (srov. ustanovení §106 až §110 obč. zák.), uplatní se zde obecná tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci (ani druhé žalované a vedlejším účastníkům na straně prvního žalovaného) nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu