ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.795.2005.1
sp. zn. 26 Odo 795/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) H. O. a b) A. O., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. L. P., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 174/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. února 2005, č. j. 18 Co 530/2004-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 30. října 2003, č. j. 18 Co 175/2003-126, zrušil rozsudek ze dne 18. prosince 2002, č. j. 11 C 174/2002-92, jímž Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 110.000,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. května 2004, č. j. 11 C 174/2001-155, opětovně žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 110.000,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 14. února 2005, č. j. 18 Co 530/2004-177, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do zaplacení částky 100.000,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím potvrdil (výrok I.) a co do částky 10.000,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.) a státu (výroky V. a VI.).
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné rovněž za zjištěno, že dne 30. dubna 1996 předali žalobci žalovanému v přítomnosti svědkyně D. O. částku 100.000,- Kč a dohodli se, že částka 10.000,- Kč bude představovat úrok, že v tento den (dne 30. dubna 1996) navíc podepsali žalobce a žalovaný listinu, podle níž si žalovaný půjčil od žalobce částku 110.000,- Kč, že téhož dne (30. dubna 1996) po předání peněz podepsal žalovaný listinu datovanou dnem 24. dubna 1996 a označenou jako uznání dluhu, v níž dluh co do částky 110.000,- Kč uznal co do důvodů a výše, a že dopisem ze dne 11. dubna 2001 žalobci vyzvali žalovaného k úhradě dluhu nejpozději do 17. dubna 2001. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že uznání dluhu obsažené v listině ze dne 24. dubna 1996 a žalovaným podepsané po převzetí peněz dne 30. dubna 1996 bylo učiněno v písemné formě a obsahuje jednostranný a určitý projev vůle žalovaného, že dluh uznává a že poskytnutou částku vrátí do 31. prosince 1996 (§558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 30. dubna 1996 – dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud pak dovodil, že soud prvního stupně správně nepřihlédl ke vznesené námitce promlčení, neboť za této situace se právo uznané dlužníkem co do důvodů a výše promlčuje až za deset let ode dne, kdy k uznání došlo (§110 odst. 1 obč. zák.), a proto nemůže být v tomto případě promlčeno. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dovodil, že z titulu smlouvy o půjčce podle §657 a násl. obč. zák. dluží žalovaný žalobcům pouze částku 100.000,- Kč a žalobci netvrdili a ani neprokazovali jiný právní důvod, podle něhož by se mohli po žalovaném domáhat další žalované částky 10.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma jeho výroku II.) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání nejprve předestřel, že občanskoprávní smlouva o půjčce podle §657 a násl. obč. zák. má na rozdíl od obchodněprávní smlouvy o úvěru povahu reálného kontraktu; nevzniká tudíž jen na základě dohody smluvních stran, nýbrž až odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi. Poté uvedl, že vzniká-li tedy smlouva o půjčce podle §657 a násl. obč. zák. až faktickým předáním peněz věřitelem a jejich převzetím dlužníkem, pak byly-li v daném případě peníze předány a převzaty dne 30. dubna 1996, nelze s listinou ze dne 24. dubna 1996 spojovat „hmotněprávní a procesní účinky uznání dluhu, jak má na zřeteli ustanovení §558, §110 odst. 1 obč. zák. ve spojitosti s ustanovením §133 o.s.ř.“. Jinak řečeno žalovaný nemohl dne 24. dubna 1996 písemně uznat co do důvodů a výše dluh, který v té době neexistoval a který vznikl až 30. dubna 1996. Podle názoru dovolatele nemůže obstát opačný názor odvolacího soudu vycházející ze zjištění, že dluh, který vznikl až 30. dubna 1996, uznal již 24. dubna 1996. Pak ovšem odvolací soud podle názoru dovolatele nesprávně aplikoval ustanovení §558 a §110 odst. 1 obč. zák. a také ustanovení §133 o.s.ř. Navíc – veden nesprávným právním názorem na rozvržení důkazního břemene – se odvolací soud již důsledně nezabýval podáním žalovaného ze dne 28. května 2001, doručeným soudu prvního stupně dne 30. května 2001, v němž uplatnil námitku promlčení. Žalovaný zastává názor, že v daném případě mohli žalobci požadovat vrácení dluhu kdykoliv po 30. dubnu 1996 v tříleté promlčecí době, která počala běžet 1. května 1996 a marně uplynula dne 1. května 1999. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti napadenému rozsudku není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (odvolací soud v napadeném výroku I. sice potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak tímto rozsudkem nebylo rozhodnuto jinak než v dřívějším zrušeném rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z posléze uvedených důvodů po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Při úvaze o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolací soud nepřehlédl, že – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek, že odvolací soud se důsledně nezabýval jeho podáním ze dne 28. května 2001, v němž uplatnil námitku promlčení) a dále, a to především, také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §558 a §110 odst. 1 obč. zák.); zde je jeho výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění – pro účely posouzení věci podle citovaných ustanovení dovolatel nabídl svůj „vlastní“, poněkud odlišný skutkový stav věci, na jehož základě zpochybnil správnost právních závěrů učiněných právě s odkazem na tato ustanovení. Dovolatel však přehlédl, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nemůže být právně relevantní námitka směřující proti skutkovému stavu věci, a současně opomenul, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání – aniž se jím mohl věcně zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, na náhradu těchto nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu