ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.165.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 165/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně: Ř. f. u k. sv. P. a P. – B., proti žalovanému: H. m. P., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 201/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 16. srpna 2006, č. j. 12 Co 102/2006-259, takto:
Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. července 2005, č. j. 22 C 201/2003-229, a Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2006, č. j. 12 Co 102/2006 – 259, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud odvolací potvrdil rozsudek, jímž prvoinstanční soud rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutím ve věci (rozsudek ze dne 8. 12. 2004, č. j. 22 C 201/2003 – 162) a určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parcelního čísla 1305/17 v Praze 8, v katastrálním území T.. Rozhodl zároveň o nákladech řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně. Vyšel z toho, že žalobkyně je právním nástupcem původního vlastníka sporného pozemku (K. f. v B.), a byla tedy aktivně legitimována k podání žaloby na určení vlastnického práva k pozemku, což žalovaný popíral. Považoval za správný závěr soudu I. stupně o tom, že pozemek nepřešel do vlastnictví státu na základě zák. č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, neboť takový přechod nebyl žalovanou dostatečně prokázán. Uvedl, že „kromě výměru Ú. n. v. hl. m. P. z r. 1953, nebyla předložena žádná listina dokládající, že výkup pozemku proběhl v souladu se zákonem.“ Dále argumentoval tím, že „listiny svědčící o tom, že stát nakládal s majetkem, který měl podléhat výkupu, nejsou dostatečným důkazem o tom, že k přechodu vlastnictví na stát tímto způsobem skutečně došlo.“ Akceptoval sice stanovisko vyslovené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II ÚS 528/02, že současní vlastníci zapsaní v katastru nemovitostí nemohou mnohdy vyhovět požadavkům na prokázání skutečností nastalých před dlouhou dobou a že na přechod vlastnictví lze usuzovat z dalších okolností bez ohledu na to, zda vyhotovení příslušného právního aktu dosud existuje, nicméně přesto konstatoval, že žádné jiné dobové dokumenty, které by mohly jinak dosvědčovat přechod vlastnictví na stát, nebyly v této věci předloženy (kromě již zmíněného výměru). Potvrdil také, že uplatnění „vlastnické žaloby“ podle obecného právního předpisu nebrání v této věci existence zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého. Z argumentace odvolacího soudu vyplývá, že citovaný zákon nemůže být v dané věci překážkou k podání určovací žaloby, protože se na ni svým rozsahem předmětu úpravy vůbec nevztahuje. V tomto směru se odvolací soud podrobněji zabýval námitkou žalovaného, že rozsudek soudu I. stupně není v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/2002 ze dne 2. 2. 2005. Odvolací soud konstatoval, že v tomto případě se nejedná o konkurenci obecných a restitučních předpisů, neboť žalobkyně se v dané věci nemohla domáhat svého nároku podle žádného restitučního předpisu.
Za správnou považoval odvolací soud argumentaci, prostřednictvím níž soud první instance dovodil, že žalovaný nemohl sporný pozemek ani vydržet. Odvolal se přitom na zjištění, „že k datu 1. 1. 1993, kdy mělo vlastnické právo ke spornému pozemku přejít ze státu na obec, nevěděl žalovaný a lze připustit, že s ohledem na velikost pozemkového majetku, který získal, ani vědět zřejmě nemohl, jaké konkrétní pozemky a v jaké hodnotě jím zřízený subjekt pro něho spravuje, resp. převzal do správy.“
Odvolací soud má rozsudek soudu I. stupně za správný, proto jej potvrdil ve smyslu ust. §219 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.).
Žalovaný v dovolaní, jehož přípustnost dovozuje podle ust. §237 odst. 1 písm b) o. s. ř., a navíc se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zopakoval námitky, které již uplatnil ve svém odvolání. Argumentoval zejména tím, že:
1. Žalobkyně nemá na věci naléhavý právní zájem. Uvedl, že sporný pozemek je bývalým církevním majetkem a argumentoval specialitou restitučních předpisů k obecným právním předpisům týkajících se sporů o vlastnické právo. V tomto ohledu se znovu odvolal na již citovaný nález Ústavního soudu, v němž bylo konstatováno, že „nelze dovodit naléhavý právní zájem na určení vlastnictví tam, kde podle restitučního zákona bylo možné uplatnit nárok na vrácení majetku a z nějakých důvodů takovému požadavku vyhověno nebylo. Tyto předpisy totiž vycházely z předpokladu, že majetek, který v rozhodné době přešel na stát, bez ohledu na to, zda na základě platného titulu, se stal vlastnictvím státu.“ Zároveň dovolatel poukázal na ust. §29 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, z něhož dovodil, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Dovolatel též poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů č. 13/2006 Sb., ve kterém Ústavní soud prohlásil, že „zákon č. 298/1990 Sb. je svoji povahou součástí restitučního zákonodárství.“ Dovolatel dále dodal, že nesouhlasí se závěry obou soudů o tom, že vlastnictví k pozemku nepřešlo na stát. Poukazuje na to, že je třeba přihlížet k tomu, že vzhledem k době, kdy probíhala revize první pozemkové reformy, je velmi obtížné dohledat veškerou dokumentaci, a že z dokladů založených do soudního spisu je zřejmé, že nemovitost přešla na stát v 50. letech, byla předmětem administrativních či hospodářských smluv a bylo s ní jako s majetkem státu nakládáno.
2. Žalobkyně není nástupnicí původní vlastnice pozemku a není tedy aktivně legitimována k podání žaloby na určení vlastnictví k dotčenému pozemku, neboť své nástupnictví nedostatečně doložila.
3. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku vydržení dotčené nemovitosti státem. Dovolatel je přesvědčen, že „jsou splněny veškeré zákonné podmínky včetně prokázané dobré víry a desetileté vydržecí doby potřebné k tomu, aby vydržel vlastnické právo k předmětnému pozemku.“ V tomto smyslu dovolatel poukazuje zejména na jím předložené důkazní materiály.
Dovolatel proto navrhuje, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátkou.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím, a proto nezakládá přípustnost dovolání na základě ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Není ani rozhodnutím měnícím, po té, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem potvrzen (ust. §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), a to proto, že v dané věci soud I. stupně nebyl vázán právním názorem soudu odvolacího (viz. i zrušovací usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 12. 2004, č.j. 12 Co 393/2004 – 189). Ve věci rozhodl jinak pouze na základě doplnění dokazovaní a svého vlastního posouzení. Přichází tak v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ust. §237 odst. 1 písm c) o. s. ř, jenž stanoví, že dovolání je přípustné, pokud napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu z hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání je přípustné pro posuzování otázek zásadního právního významu, a to proto, že odvolací soud posoudil danou věc v rozporu s vývojem judikatury v obdobných věcech.
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o. s. ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pro přezkum prováděný dovolacím soudem relevantní právní závěr odvolacího soudu, podle kterého je žalobkyní subjekt, který se svého nároku nemohl domáhat podle žádného z tzv. restitučních předpisů (a to ani podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zák. č. 338/1991 Sb.), a proto nic nebrání žalobkyni, aby uplatnila svůj nárok prostřednictvím obecných právních předpisů (zde žaloby na určení vlastnického práva).
Ostatní otázky nastolené uplatněnými dovolacími důvody nejsou pro přezkum v dovolacím řízení podstatné a ani by se jimi dovolací soud nemohl zabývat, poněvadž se týkají skutkového základu nároku (hodnocení důkazů); vzhledem k relevantním důvodům dovolání v případě jeho přípustnosti dle §237 odst. 1 písm c) a odst. 3 o. s. ř. není dovolací soud ani oprávněn skutkové závěry odvolacího soudu přezkoumávat.
Přípustnost dovolání pro existenci otázky po právní stránce zásadního významu tak může být založena (v mezích vázanosti Nejvyššího soudu dovolacími důvody) toliko na shora vymezeném právním závěru odvolacího soudu, jenž je charakteru procesního a týká se důvodnosti uplatnění určovacího žalobního požadavku. Tento závěr je třeba hodnotit jako odporující ustálenému vývoji judikatury soudů.
Nejvyšší soud má předně za to, že závěr odvolacího soudu, dle nějž žalobcům svědčí možnost důvodného uplatnění žaloby na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, nemůže obstát ve světle tradičního i soudobého výkladu smyslu takové formy ochrany tvrzeného vlastnického práva.
V dané věci není především splněna podmínka naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně na určení vlastnického práva k dané nemovitosti, jak to vyžaduje ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud již několikráte ve svých rozhodnutích upozornil na to, že není důvodná uplatnitelnost obecných institutů vlastnického práva v souvislosti se snahami o obnovu vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak obvykle za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech (např. rozsudek velkého senátu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 27). Nejvyšší soud se také vyjádřil k povaze určovací žaloby a vždy se postavil na dlouho již konzistentní výklad, že určovací žaloba má povahu preventivní a jejím účelem je poskytnout žalobci ochranu v jeho právním postavení dříve, než dojde k jeho porušení. Není tedy uplatnitelná tehdy, jestliže k porušení právního vztahu či práva již došlo. V tom případě má žalobce k dispozici žalobu o splnění povinnosti podle §80 písm b) o. s. ř., která slouží k nápravě následků porušení práva a právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže (viz. zejména rozsudek ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005).
Lze též poukázat na výklad otázky naléhavého právního zájmu ve sporech týkajících se tzv. restitučního zákonodárství, jenž se nachází v judikatuře Ústavního soudu ČR. Nejvyšší soud upozorňuje zejména na stanovisko pléna, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněného pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů. V něm bylo konstatováno, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání a žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. S odkazem na nález ze dne 8. března 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb. se připomíná: „…to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem.“ K ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný. V odůvodnění stanoviska se Ústavní soud přihlásil k výkladu, dle nějž je žaloba na určení práva (§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 – 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád – komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) – jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický – nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.“ (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před téměř šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).
Je ale především důležité poukázat v těchto místech na Stanovisko uveřejněné pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 22/05, v němž se ve věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb. Ústavní soud přihlásil k nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005, když vyjádřil, že kazuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona.
Typové situace uplatňování vlastnického práva k majetku, který byl odňat církevním subjektům, Nejvyšší soud popsal ve svém rozsudku z 26.května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1485/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2006 pod poř. č. 4, v němž vysvětlil, že věcná působnost „speciality“ zákona č. 298/1990 Sb. je – podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu – (co do veškerého církevního majetku) omezena, a že Nejvyšší soud ji konstantně ohlašuje odkazem na rozsudek ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2015/2001, který byl v časopise Soudní judikatura (pod č. 230/2002) publikován s právní větou, že „zákon č. 298/1990 Sb. neupravuje právní poměry majetku církevního subjektu, který přešel na stát při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb., ve znění pozdějších předpisů.“ Podobně v odůvodnění rozsudku ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 20 Cdo 2157/2002, se uvádí, že „existenci této restituční skutkové podstaty v dané věci dovodit nelze, jestliže sporné nemovitosti měly podle skutkových tvrzení žaloby přejít na stát jinak; totiž (již) při revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. Pak do posuzovaných právních poměrů zákon č. 298/1990 Sb. nezasahuje a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití předpisů obecných, proto mít nemůže. Důsledky speciality zákona č. 298/1990 Sb. se neprosadí a z toho, že sporné nemovitosti nejsou uvedeny ve výčtu jeho příloh, žádný relevantní závěr (obdobný tomu, který za jiných souvislostí Nejvyšší soud pokládá za klíčový) vyvodit nelze.“ Z téhož vychází i rozsudek ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 2179/2003; rozsudek ze dne 29. května 2002, sp. zn. 20 Cdo 1261/2000, byl napaden ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl dne 2. února. 2005 ve věci sp. zn. II. ÚS 528/02 tak, že ji zamítl. Ve vztahu ke svému rozsudku ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1679/2003, se ostatně Nejvyšší soud sice přihlásil k názoru, že zákon č. 298/1990 Sb. není dotčen ani tehdy, jestliže k přechodu církevního majetku na stát došlo na základě zákona č. 46/1948 Sb., upozornil však s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, že tím není řečeno, že úspěch žalob o určení vlastnictví je už proto zaručen.
Veškeré tyto právní závěry jsou důležité i pro řešení tohoto sporu. Je sice možné souhlasit s odvolacím soudem v tom, že se nejedná o restituční nárok ve smyslu zák. č. 298/1990 Sb. ani jiných tzv. restitučních předpisů, zároveň ale je nutné zdůraznit, že soudy se mají vypořádat s požadavkem, aby určily vlastnictví církevních subjektů k nemovitostem, s nimiž jejich právní předchůdci nedisponovali přinejmenším od 3. listopadu 1954, kdy byl učiněn vklad pro stát do příslušných pozemkových knih (viz. č. l. 4). Taktéž výměr ze 4. února 1953 (č. l. 8) nepochybně ukazuje na to, že stát se spornou nemovitostí jako se svou zacházel, a že tedy byla vyňata z dispozice právních předchůdců žalobkyně.
Zohledněním shora uvedeného vývoje v rozhodování Ústavního a Nejvyššího soudu, klade si dovolací soud především otázku, zda se soud odvolací - po vyloučení aplikace tzv. restitučních předpisů na danou skutkovou podstatu – neměl zabývat též tím, zda žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti, která se v době rozhodování sporu nachází více jek padesát let ve faktickém držení žalovaného.
Z toho Nejvyšší soud vyvozuje, že i když nárok žalobkyně není nárokem restitučním ve speciálním slova smyslu, nebylo žalobkyni možno soudně – pro absenci jejího oprávněného očekávání, které by mohlo být důvodně spojováno s představou, že soud k její žalobě preventivně ochrání její ohrožené právo – přiznat naléhavý právní zájem na ní požadovaném určení vlastnictví k nemovitosti, jíž se stát (a to třeba i právně nepodloženou okupací) zmocnil v první polovině padesátých let dvacátého století. Takové události a z ní vyplývajícímu stavu nebylo možno čelit v době zahájení řízení a ani v době rozhodování odvolacího soudu cestou určovací žaloby u soudu ani v právním státě. Určovací žaloba jako preventivní procesně právní institut je pro svůj tradiční účel příliš křehkým prostředkem na ochranu takového vlastnického práva, jež bylo již před desítkami let fakticky (či právně) odňato vlastníkům státní mocí (srov. též obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2007, sp.zn. 28 Cdo 3318/2006).
Dovolateli se tedy podařilo na základě jím uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm b) o. s. ř. zpochybnit právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem; jeho rozhodnutí je tím ve smyslu §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. nesprávné, a podle téhož ustanovení Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, vrací se věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Soud I. stupně je pak ve smyslu §226 odst. 1 a §243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího. V novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu