ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1766.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1766/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně L. Č., zastoupené advokátem, proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví, vedené Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1927/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2006, č. j. 38 Co 270/2004-73, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje do výroku o nákladech řízení, odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2006, č. j. 38 Co 270/2004-73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, č. j. 38 Co 270/2004-73, potvrdil rozsudek ze dne 17. 5. 2004, č. j. 4 C 1927/2003-59, kterým Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) určil, že žalobkyně „je jedinou vlastnicí nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště K., na listu vlastnictví 1126 pro obec Ž., k. ú. Ž., a to pozemku parcela č. 272/1 a parcela č. 273/1“; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a dospěl, byť z odlišných důvodů, k témuž právnímu závěru. Dovodil, že smlouva o převodu nemovitostí ze dne 22. 8. 1977 uzavřená mezi J. a M. M. a dalšími fyzickými osobami jako převodci a Československým státem jako nabyvatelem není způsobilým titulem pro oprávněnou držbu předmětných nemovitostí nabyvatelem, neboť geometrickým plánem ze dne 12. 7. 1977, č. 142/113-062-77, kterým došlo ke sloučení zde uvedených parcel v parcelu č. 383/5, byl chybně vyčleněn přisloučený díl „E“ o výměře 790 m2 z parcely č. PK 512 namísto parcely č. PK 514. Citovaný geometrický plán byl zpracován pracovníkem státní organizace Geodézie národní podnik B., středisko geodézie H., který potvrdil soulad očíslování parcel s údaji tehdejší evidence nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že pokud odpovědní pracovníci státní organizace nesplnili řádně svou povinnost při zpracování podkladů pro uzavření smlouvy o převodu nemovitostí, nemohly být splněny zákonné podmínky pro to, aby stát vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržel, neboť nemohl být v dobré víře, že mu tyto nemovitosti patří.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky stanovené ustanovením §130 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) pro vydržení předmětných pozemků státem, neboť stát nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu tyto pozemky patří. Takový závěr neodpovídá zásadě rovnosti stran typické pro soukromoprávní vztahy; stát v posuzované věci nevystupoval jako subjekt veřejného práva, nýbrž jako účastník občanskoprávního vztahu, nabyvatel vlastnického práva k nemovitosti. Dovolatelka namítá, že „oprávněnost držby státem je třeba posuzovat podle stejných kritérií jako u kteréhokoliv jiného subjektu“ a na podporu svého tvrzení odkazuje na závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1717/2003. Má za to, že následnou kontrolu odborně zpracovaného geometrického plánu (prováděnou poté, co byl výslovně potvrzen soulad očíslování parcel s údaji evidence nemovitostí) nelze považovat za odpovídající požadavku obvyklé opatrnosti. Poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000, zdůrazňuje, že pokud se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. Dále podle jejího názoru „ve výjimečných případech lze považovat za omluvitelný skutkový omyl i omyl v předmětu samotném (např. při záměně dvou sousedních parcel), nikoliv pouze v jeho rozsahu.“ Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o. s. ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, za dovolatelku jedná řádně pověřená osoba s právnickým vzděláním a jí bylo dovolání též sepsáno.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že nebyly splněny podmínky pro vydržení předmětných pozemků státem, který nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu tyto pozemky patří, neboť odpovědní pracovníci státní organizace nesplnili řádně svoji povinnost při zpracování podkladů pro uzavření smlouvy o převodu nemovitostí. Pro řešení této právní otázky dovolací soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Podle §2 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 „v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení.“
Podle §21 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 „účastníkem občanskoprávních vztahů může být i stát.“
Podle §130 odst. 1 obč. zák. „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“
Podle §868 obč. zák. „pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona (tj. občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Občanský zákoník ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal; ten byl znovu upraven právě posledně citovanou novelou.
Současná odborná literatura zastává názor, že stát zaujímá v právních vztazích dvojí postavení, které je možno odlišit pouze podle typu právního vztahu, do kterého stát v daném případě vstupuje. Jestliže stát vystupuje jako nositel mocenských oprávnění, při jejichž realizaci autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob, je v takové situaci subjektem veřejného práva. K prosazení zájmů v právních vztazích užívá jako svůj hlavní nástroj v takové situaci úřední rozhodnutí. Jestliže však stát vstupuje do právních vztahů jako osoba v rovném postavení s jinými účastníky těchto vztahů, jestliže v těchto vztazích prosazuje své zájmy využíváním principu autonomie vůle stran a jestliže základním nástrojem realizace zájmu stran v těchto právních vztazích je smlouva jako shodný výsledek dvou nebo více vzájemných projevů vůle zúčastněných stran, stává se stát účastníkem soukromoprávních, případně občanskoprávních vztahů. Pozici právnické osoby podle §21 obč. zák. má stát ve druhém případě, tj. je-li účastníkem občanskoprávních vztahů, definovaným takto skrze právní povahu těchto vztahů (srov. Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V.: Občanský zákoník – komentář, Praha, Byll software, 1999, publikováno v počítačové databázi ASPI). Tyto závěry jsou podle dovolacího soud uplatnitelné i v posuzovanému případě.
Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod C 1816, svazek 25, ročník 2004]. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru pod C 1068, svazek 15, ročník 2002). Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod C 1176, svazek 16, ročník 2002).
V posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru o absenci dobré víry na straně státu z důvodu nesplnění povinnosti pracovníka státní organizace (Geodézie národní podnik B., středisko geodézie H.). Se zřetelem k výše uvedenému však nelze státu, vystupujícímu při uzavírání smlouvy nikoli jako nositel mocenského oprávnění, nýbrž jako účastník soukromoprávního (resp. občanskoprávního) vztahu, přičítat k tíži pochybení pracovníka od státu v tomto ohledu odlišné státní organizace; úvahu odvolacího soudu o nedostatku dobré víry lze proto považovat za zjevně nepřiměřenou. Lze přisvědčit též názoru dovolatelky, že následnou kontrolu odborně zpracovaného geometrického plánu nelze považovat za odpovídající požadavku obvyklé opatrnosti.
Z tohoto důvodu považuje dovolací soud posouzení otázky otevřené dovolacímu přezkumu za nesprávné a dovolání směřující proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu za důvodné; za této situace se zbývajícími dovolacími námitkami již nezabýval.
Z vyjádření dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu je „dovoláním napadán v celém rozsahu,“ vyplývá, že dovolání směřuje rovněž proti té části napadeného rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je přípustné i důvodné; ve zbývající části dovolání směruje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované v rozsahu, v němž směřuje do výroku o nákladech řízení podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl; ve výroku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení podle §243b odst. 2 části věty za středníkem, odst. 3 věty první o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení se odvolací soud zaměří na posouzení, zda byl stát při uchopení držby se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětné pozemky patří; neopomene posoudit, zda smlouva, jíž měly být pozemky na stát převedeny, je i z hlediska určitosti svého předmětu způsobilým titulem pro založení jeho oprávněné držby. O nákladech dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v konečném rozhodnutí (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu