ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1937.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1937/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobců a) M. N., b) M. N., c) H. N., všichni zastoupeni advokátkou, proti žalovaným 1) S. N. H., s. p., 2) K. Ch., 3) E. Ch., oba zastoupeni advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 34/2002, o dovolání žalobců 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2006, č.j. 10 Co 19/2006-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.320,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobců.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že původní žalobkyně M. M., která zemřela (v řízení dále zastoupená svým právním nástupcem M. N.), byla ke dni své smrti vlastnicí id. ¾ a žalobkyně M. N. je vlastnicí id. ¼ nemovitostí v k.ú. V. H., okres Ch. a to domu čp. 47 v K. ulici ve V. H. a stavebního pozemku parc. č. 2/1 o výměře 720 m2 zapsaných na LV č. 785 u Katastrálního úřadu pro K. k., pracoviště Ch. Naléhavý právní zájem na této žalobě zdůvodnili duplicitním zápisem vlastnictví k uvedeným nemovitostem u Katastrálního úřadu v Ch. U tohoto katastrálního úřadu jsou jako vlastníci zapsáni jednak druhý žalovaný a třetí žalovaná, na které vlastnictví přešlo na základě kupní smlouvy uzavřené s právním předchůdcem prvního žalovaného a dále jsou jako vlastnice zapsány i původní žalobkyně M. M.
a žalobkyně M. N., které získaly uvedené nemovitosti v restituci.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 29. 4. 2005, č.j. 12 C 34/2002-73, žalobě ve vztahu k druhému žalovanému a třetí žalované vyhověl. Zamítl však žalobu ve vztahu k původnímu prvnímu žalovanému S. s. K., s.p. s odůvodněním, že nebyl prokázaný naléhavý právní zájem na určovací žalobě s cílem odstranit nejasnosti v zápise v katastru nemovitostí v situaci, kdy tento není zapsán jako vlastník. Dále soud rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že druhý žalovaný a třetí žalovaná se stali vlastníky výše uvedených nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 12. 8. 1992 registrované Státním notářstvím v Ch. dne 22. 11. 1992 pod č.j. RI 1212/92 uzavřené s právním předchůdcem prvního žalovaného S. M. L., s.p. Smlouva byla uzavřena na základě výjimky udělené dne 29. 6. 1992 usnesením vlády ČR podle ustanovení §45 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Dále vzal soud za prokázané, že M. M. a M. N. uplatnily restituční nárok na předmětné nemovitosti dne 23. 12. 1992 u Okresního úřadu v Chebu – okresního pozemkového úřadu, který jim vydal výše uvedené nemovitosti na základě ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zák. č. 229/1991 Sb.), rozhodnutím ze dne 6. 3. 2001, č.j.1869/045/01/PÚ/92-23-Z, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2002, sp.zn. 30 Ca 7/2002. Poté M. M. a M. N. uvedené nemovitosti darovaly darovací smlouvou ze dne 25. 2. 2002 H. N. (účastníku řízení ad c/). Řízení u Katastrálního úřadu v Ch. o povolení vkladu tohoto vlastnického práva bylo přerušeno do odstranění duplicitního zápisu na LV č. 785 v k.ú. V. H. Vzhledem ke zjištění, že došlo k duplicitnímu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, shledal soud prvního stupně u účastníků tam zapsaných a těch, kteří by tam zapsáni být mohli, naléhavý právní zájem na určovací žalobě zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Soud prvního stupně vycházel ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. z rozhodnutí pozemkového úřadu a vzal za prokázané, že M. M. a M. N. své restituční nároky uplatnily v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. řádně a včas u pozemkového úřadu, že rozhodnutí Okresního úřadu v Ch. – okresního pozemkového úřadu ze dne 6. 3. 2001, č.j. 1869/045/01/PÚ/92-23-Z, zůstalo v platnosti přesto, že proti němu bylo podáno několik opravných prostředků. Ztotožnil se se závěry pozemkového úřadu, že povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zák. 229/1991 Sb. byl právní předchůdce prvního žalovaného S. s. K., s.p. Dospěl k závěru, že právní předchůdce uvedeného státního statku S. M. L., státní podnik, porušil zákaz daný v ustanovení §5 odst. 3 zák. č 229/1991 Sb., když za účinnosti uvedeného zákona převedl kupní smlouvou ze dne 12. 8. 1992 nemovitosti na druhého žalovaného a třetí žalovanou. Tím se stala uvedená kupní smlouva absolutně neplatným právním úkonem a na tom nic nemohla změnit ani výjimka udělená k prodeji nemovitostí.
K odvolání druhého a třetí žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne
27. 2. 2006, č.j. 10 Co 19/2006-126, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích vztahujících se k těmto žalovaným potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že věc byla správně právně posouzena jak pokud jde o splnění podmínky naléhavého právního zájmu, tak pokud jde o absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 12. 8. 1992 pro její rozpor se zákazem zakotveným v ustanovení §5 odst. 3 zák. č 229/1991 Sb. i pokud jde o aplikaci ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu k rozhodnutí Okresního úřadu v Ch. – okresního pozemkového úřadu ze dne 6. 3. 2001, č.j. 1869/045/01/PÚ/92-23-Z, a k následným rozhodnutím, kterými bylo v rámci řádných
i mimořádných opravných prostředků toto rozhodnutí přezkoumáno a v konečném výsledku potvrzeno.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali druhý žalovaný a třetí žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání opírali o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že řešil právní otázky, o kterých dosud nerozhodoval dovolací soud, v rozporu s hmotným právem. Konkrétně namítali, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. při posuzování platnosti kupní smlouvy, neboť nezodpověděl otázku, zda se zákaz převodu zde stanovený vztahuje i na osoby, na které nemovitosti nepřešly z původního vlastníka, ale získaly je na základě dalších převodů. Dále dovolatelé namítali, že odvolací soud nevyřešil právní otázku, zda může soud vycházet z rozhodnutí správního orgánu, které bylo vydáno v rozporu s hmotným právem, zákonem č. 229/1991 Sb., neboť nesprávně určoval osobu povinnou k vydání nemovitostí, když S. M. L. nebyl prvním vlastníkem od doby neoprávněného přechodu nemovitostí na stát a to s tím důsledkem, že ani on ani jeho právní nástupci nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona
č. 229/1991 Sb., na které by se vztahoval zákaz převodu stanovený v ustanovení §5 odst. 3 uvedeného zákona. Dále dovolatelé namítali, že soudy obou stupňů neřešily, zda se na předmětný případ z hlediska povahy nemovitostí vztahuje režim zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jak uzavřel Okresní soud v Chebu v rozsudku ze dne 3. 3. 1998, č.j.. 9 C 361/93-26, nebo režim zákona č. 229/1991 Sb.
(§1 a §30) a zdůraznili, že v roce 1968 byl dům prodán A. Z. a od té doby do současnosti nesloužil zemědělským účelům.
Dovolatelé také namítali, že soudy vycházely z vadných skutkových zjištění převzatých z rozhodnutí správních úřadů, když zejména nepřihlédly k tomu, že původní vlastníci opustili příděl dobrovolně. Poukázali na to, že oprávněné osoby řádně neuplatnily svůj restituční nárok, když sice požádali pozemkový úřad o vydání nemovitostí, ale nevyzvali k vydání povinnou osobu. Rovněž namítali, že žalobci neprokázali své vlastnictví k uvedeným nemovitostem, neboť nepředložili originál nabývací listiny a upozornili na skutečnost, že dům byl mnohonásobně zhodnocen oproti původní odňaté nemovitosti, a proto výrok o určení vlastnictví měl obsahovat
i výrok na plnění, případně neměl být v restitučním řízení vůbec vydán, protože se nejedná o identickou nemovitost a měla být za něj poskytnuta náhrada. Konečně zůstala nevyřešena právní otázka vydržení v případě, že fyzická osoba nemovitosti nabyla v dobré víře, na základě platné smlouvy; byla zapsána v katastru nemovitostí
a nemovitost v dobré víře držela více než deset let. Ze všech těchto uvedených důvodů navrhli zrušení výroků rozsudku odvolacího soudu, které se jich týkaly.
Žalobci ve svém vyjádření uvedli, že dovolání žalovaných nelze považovat za přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť právní otázky vznesené žalovanými, byť právně závažné, byly buď soudem vyřešeny, nebo nemají přímý vztah k projednávané věci. Poukázali na to, že otázka, zda se vztahuje zákaz daný v ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. jen na osoby povinné, na které přešly nemovitosti od původních vlastníků, nebo i na další vlastníky, již byla řešena v řadě rozhodnutí a poukázali zejména na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 515/2000 a dále na samotný text ustanovení §5 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Dále žalobci uvedli, že v průběhu soudního řízení nebylo prokázáno, že by rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Ch., které je veřejnou listinou ve smyslu ustanovení §134 o.s.ř., bylo nezákonné, vydané v rozporu s hmotným právem, ačkoliv se předmětným rozhodnutím podrobně zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Zákonnost rozhodnutí byla podrobně přezkoumána i v rámci správního řízení.
Žalobci uvedli, že ani otázka vydržení v rámci restitučního řízení nepřichází v úvahu, když nárok oprávněných byl uplatněn řádně a včas, neboť upřednostnění nových vlastníků oproti restituentům by bylo v rozporu se smyslem zákona o půdě. Kromě toho žalovaní nemohli být po celou dobu držby nemovitostí v dobré víře, když nejpozději od roku 1993 věděli v souvislosti s žalobou žalobců na neplatnost kupní smlouvy, že byl uplatněn restituční nárok.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vydaný jako první rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanoven §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře odvolacích dovolacích soudů dosud neustálil, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Současně se musí jednat o právní otázku, která měla určující význam nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, 2001, šes. č. 4). O otázku zásadního právního významu nejde, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 1. 2001, sp.zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. 103. sv. 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydalo nakladatelství C. H. Beck).
Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska přípustnosti dovolání k první námitce dovolatelů, zpochybňující povinnou osobu, na kterou nemovitosti přešly nikoliv z původního vlastníka, ale získala je na základě dalších převodů. Podle ustanovení §5 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. jsou povinnými osobami ty subjekty, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitosti drží; je tomu tak proto, že smyslem restitučních zákonů je náprava křivd způsobených v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, tedy v období, jehož délka sama
o sobě implikuje více majetkových změn. Z uvedeného plyne i správnost závěru soudu
o povinnosti S. M. L. – subjektu, který ke dni účinnosti uvedeného zákona nemovitosti držel – postupovat podle §5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., tj. nepřevést nemovitosti. Uvedený závěr je také v souladu s konstantní judikaturou soudů opírající se o znění §5 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. a navazující jak na Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp.zn. Cpjn 50/93, publikované pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se zabývá výkladem obdobného ustanovení v zákoně č. 403/1990 Sb. (§4 odst. 1) s tím, že platí i pro zákon č. 87/1991 Sb., tak i Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp.zn. Cpjn 36/95 publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které bylo přijato k výkladu zákona č. 229/1991 Sb.
K námitce dovolatelů stran aplikace a interpretace §135 odst. 2 o.s.ř., v případě jimi tvrzeného rozhodnutí správního orgánu vydaného v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu vycházející z tzv. presumpce správnosti správního aktu, podle které i vadný správní akt, který není nicotný, je platný a pokládá se za bezvadný, dokud není úředním postupem zrušen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp.zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000, kde se uvádí, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný). V předeslaném směru Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud i soud prvního stupně vycházely z pravomocného správního rozhodnutí, které bylo vydáno v mezích pravomoci příslušného pozemkového úřadu, neboť se jednalo o vydání nemovitostí spadajících do působnosti zákona č. 229/1991 Sb. ve smyslu ustanovení
§1 a zejména §30, jestliže šlo v době odnětí o zemědělskou usedlost, a proto neshledal, že by správní rozhodnutí trpělo takovými vadami, jež by zakládaly nicotnost tohoto správního aktu.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že otázky předložené druhým žalovaným a třetí žalovanou k posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají, neboť se jedná o otázky, které jednoznačně řeší příslušná zákonná úprava a které odvolací soud rozhodl v souladu s touto úpravou a navíc jde o otázky v rozhodnutích dovolacího soudu již vyřešené, které odvolací soud vyložil v souladu s ustálenou judikaturou, a proto dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
V souvislosti s rozhodováním o přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud nemohl zabývat námitkou vydržení uplatněnou až v rámci dovolacího řízení (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Nejvyšší soud nehledal důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o.s.ř. a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení za situace, kdy podané dovolání bylo odmítnuto, vychází z ustanovení §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, z §151 a §146 odst. 3 o.s.ř s tím, že žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům k rukám jejich právní zástupkyně náhradu nákladů řízení představovanou odměnou advokáta, která činí podle §5 písm. b) a §17 odst. 2, §14 odst. 1 ve spojení s §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou vyhláškou
č. 277/2006 Sb., částku 6.000,- Kč, a dále paušální náhradou hotových výdajů za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 150,- Kč
a 19 % DPH z těchto náhrad ve výši 1.170,- Kč, celkem 7.320,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu