ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2083.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2083/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. Š., a 2) I. B., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 67/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2004, č. j. 8 Co 2797/2003-173, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 20. 2. 2003 u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhala se žalobkyně určení, že je výlučnou vlastnicí pozemků, blíže popsaných v petitu žaloby.
Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, č. j. 12 C 67/2003-141, v odstavci I. určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků p. č. st. 411/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 7m2, p. č. st. 411/3 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 8 m2, p. č. 2979/2 – ostatní plocha (jiná plocha) o výměře 235 m2 a pozemku č. 2979/13 – ostatní plocha (ostatní komunikace) o výměře 29 m2, zapsaných na LV č. 1353 vedeném u Katastrálního úřadu v Č. B. pro obec a k. ú. K. Ú.
Zamítl pak návrh na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemků p. č. 2979/19 – ostatní plocha (ostatní komunikace) o výměře 1 m2 a p. č. st. 411/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 20 m2, zapsaných na LV č. 1353 vedeném u Katastrálního úřadu v Č. B. pro obec a k. ú K. Ú. (odstavec II. výroku). V odstavci III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobkyně - její rodiče K. a A. Š. - byli podle smlouvy trhové ze dne 4. 1. 1937, oddacího listu ze dne 7. 1. 1937 a snímku notářského ze dne 8. 1. 1938 vlastníky předmětných pozemků v k. ú. O., mj. k parcele parc. č. 345 – role, a to každý jednou polovinou. Vzal za prokázáno, že v roce 1958 se oba přihlásili za členy JZD v O. a dne 29. 7. 1964 podepsali prohlášení „že bezúplatně převádějí do vlastnictví státu půdu sdruženou do společného družstevního hospodaření vnesený živý i mrtvý inventář i ostatní majetek, který byl v užívání družstva“. Na to finanční odbor Okresního národního výboru v Č. B. reagoval dvěma odlišnými prohlášeními ze dne 11. 7. 1996 a dále ze dne 24. 10. 1966 (sp. zn. Fin-RP-320/66-Pa) s tím, že předmětné pozemky přijal ke dni 1. 1. 1965 do státního socialistického vlastnictví.
Dále zjistil, že po smrti K. Š., zemřelého, nabyla vlastnictví k předmětnému pozemku č. 345 v k. ú. O. pozůstalá manželka A. Š. a to na základě rozhodnutí Státního notářství v Č. B. ze dne 26. 6. 1970, č.j. D 985/70-9 a po její smrti (dne 5. 9. 1986) nabyla na základě dědické dohody veškeré dědictví dcera zůstavitelky - žalobkyně J. P. a to jako jediná dědička, když druhá dcera M. K. svůj zákonný podíl nepožadovala.
Též zjistil, že podle rozhodnutí finančního odboru ONV v Č. B. ze dne 2. 11. 1966 byl manželům Š. přidělen do osobního užívání pozemek č. 2979/2 a dne 9. 11. 1966 MNV v K. Ú., uzavřel s manželi Š. dohodu o zřízení práva osobního užívání k tomuto pozemku, která nabyla platnosti registrací Státním notářstvím dne 30. 1. 1967. Manželé Š. pak na základě stavebního povolení postavili rekreační chatu, která byla řádně povolena k užívání a bylo jí přiděleno evidenční číslo 43.
Dále zjistil, že v roce 1997 byla žalobkyně i manželé Š. vyrozuměni Katastrálním úřadem v Č. B. o existenci duplicitního zápisu vlastnictví k pozemkům, které jsou předmětem tohoto řízení s tím, že manželé Š. mají zapsáno vlastnictví k rekreační chatě na LV č. 69 pro obec a k. ú. K. Ú. a žalobkyně má své výlučné vlastnictví k pozemkům v k. ú. K. Ú. zapsané na LV č. 232. Vzal za prokázáno, že na nově založeném listu vlastnictví je zapsána duplicita pro A. Š. s podílem jedné poloviny a dále pro ČR - MNV K. Ú. s podílem k celku pro pozemek 411/1 o výměře 20 m2, přičemž rozhodnutím Katastrálního úřadu v Č. B. byla provedena změna duplicitního vlastnictví na LV č. 1353 a rovněž změna na LV č. 69 pro obec a k. ú. K. Ú., které nabylo právní moci dne 26. 6. 2003.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně jako univerzální dědička po zemřelé A. Š. se ke dni jejího úmrtí dne 5. 9. 1986 stala vlastnicí mimo jiné pozemku původně číslo 345 role v k. ú. O. a později č. 2979 v k. ú. K. Ú., neboť druhá pozůstalá dcera M. K. z dědictví ničeho nenabyla, protože svůj zákonný podíl nepožadovala.
Zaujal názor, že k platnému darovaní předmětných pozemků státu nedošlo pro neurčitost darovací smlouvy podle §37 o. z. a nedostatek její formy podle §46 odst. 2 o. z. ve znění platném v době uzavření darovací smlouvy. Vyslovil, že pokud stát platně nenabyl vlastnictví k předmětným pozemkům, je dohoda o zřízení práva osobního užívání v rozporu s tehdy platným §199 odst. 1 o.z. a v důsledku toho tato dohoda trpí absolutní neplatností ve smyslu §39 o.z.
Dospěl k závěru, že na základě absolutně neplatné dohody nemohlo žalovaným platně vzniknout právo osobního užívání pozemku a nemohlo dojít ke dni 1. 1. 1992 k transformaci práva osobního užívání manželů Š. na právo vlastnické. Na základě citované dohody mohli být manželé Š. pouze v dobré víře, že jim platně vzniklo právo osobního užívání, nikoliv že jim předmětné pozemky jako vlastníkům patří a teprve od 1. 1. 1992 mohl nastat počátek dobré víry. Dovodil, že od 1. 1. 1992 do roku 1997, kdy se manželé Š. dozvěděli o duplicitním zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, tak neuplynula 10-ti letá vydržecí lhůta podle §134 odst. 1 o. z.
Dále konstatoval, že v případě státu nemohlo jít ani o oprávněnou držbu předmětných pozemků. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2002, č.j. 22 Cdo 174/2002-96, vydané ve skutkově shodné věci mezi týmiž účastníky. Uzavřel, že stát se nestal oprávněným držitelem předmětného pozemku a ani ve prospěch žalovaných nemohlo vzniknout vlastnické právo k pozemkům vydržením. Dospěl též k závěru, že žalobkyně ani její právní předchůdci vlastnické právo k předmětným pozemkům nikdy nepozbyli, proto žalobkyně má naléhavý právní zájem, aby bylo rozhodnuto o jejím vlastnictví k pozemkům, u nichž existuje duplicitní zápis vlastnictví pro její matku.
Proti vyhovujícímu výroku sub I. rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání obě žalované. Nesouhlasily s právním hodnocením soudu prvního stupně, mimo jiné pak namítaly, že v předmětné věci nemělo být postupováno podle obecného předpisu, neboť nárok měl být uplatněn podle zvláštního zákona č. 229/1991 Sb., (zákona o půdě). Z uvedeného předpisu vyplývá také taxativně okruh účastníků. Nemohl být proto dán naléhavý právní zájem žalobkyně na podání žaloby, neboť se svých práv mohla domáhat jinak, než podáním žaloby na určení, a to postupem podle zákona o půdě. Ostatně podle tohoto předpisu také žalobkyně své nároky uplatnila u příslušného pozemkového úřadu, respektive později Ministerstva zemědělství ČR, Pozemkového úřadu v Č. B. V této souvislosti odkazovaly na sjednocující právní názor Nejvyššího soudu České republiky vyslovený v rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1202/2001 s akcentem na to, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost stát převzal bez právního důvodu se v případech podléhajících právnímu režimu zákona o půdě nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani určovacích žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 3. 2004, č. j. 8 Co 2797/2003-173, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením.
Věc posoudil podle §80 písm. c) o. s. ř. s tím, že oprávněnost určovací žaloby se opírá o tvrzení, že v katastru nemovitostí na příslušném listu vlastnictví je zapsán ve vztahu k předmětným pozemkům někdo jiný než skutečný vlastník, a to matka žalobkyně jako její právní předchůdkyně a M. Š. a I. B. (pro všechny tyto osoby je zapsáno duplicitně vlastnictví).
Zaujal názor, podle něhož v případě duplicitního zápisu v katastru nemovitostí, který by měl být rozřešen rozhodnutím o určení výlučného vlastníka, je dán okruh účastníků všemi osobami, které jsou v katastru nemovitostí v rámci duplicitního vlastnictví zapsány, a pokud je zde zapsána osoba zemřelé, nastupují na její místo její právní nástupci. Konstatoval, že správně tedy jako účastnice řízení vystupují první a druhá žalovaná a nesprávně namísto zemřelé A. Š. vystupuje pouze J. P. v situaci, kdy další právní nástupnicí jmenované je M. K., která dědictví po zemřelé A. Š. neodmítla a v rámci jeho projednání uzavřela s žalobkyní dědickou dohodu, což vyplývá z rozhodnutí o dědictví ze dne 30. 12. 1986, č.j. 7 D 1917/86-17. Uzavřel, že žalobkyně nesprávně vymezila okruh účastníků, respektive tento byl v řízení neúplný, neboť má být rozhodnuto i o subjektivních právech M. K., která jako účastnice řízení nevystupuje. Nelze zde též shledat naléhavý právní zájem na určení vlastnictví v situaci, kdy předmětné pozemky nebyly v dědictví projednány.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §214a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýkala odvolacímu soudu, že se nezabýval právními otázkami, které řešil soud prvního stupně a nezkoumal, zda není prokázán opak zápisu v katastru nemovitostí, z čehož vyplývá i naléhavost právního zájmu na určení vlastnictví. Poukazovala na skutečnost, že se jednalo o neplatné darování, a to jednak z důvodu nedodržení formy ve smyslu §46 odst. 2 o. z., ale i z důvodu neurčitosti této nabídky podle §37 o. z. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2094/2000, v němž byl vysloven závěr, že absolutní neplatnost daru vyplývá z neurčitosti právního úkonu podle §37 o. z. a tudíž zkoumání dalších důvodů absolutní neplatnosti je nadbytečné.
Podle dovolatelky při stanovení okruhu účastníků řízení o určení vlastnictví za dané situace nelze vycházet z nepravdivého zápisu. Namítala, že je prokázána její účast na vlastnickém vztahu k nemovitosti a to i v souladu s nálezem ÚS ČR sp. zn. 17/95 splňuje tedy podmínku podle §80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud proto nesprávně vyložil §80 písm. c) o. s. ř. a to i v rozporu s konstantní judikaturou. Odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. ÚS 17/95, Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1338/96, 22 Cdo 2094/2000, 22 Cdo 352/2004, 22 Cdo 615/2002 a 22 Cdo 2152/2003. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované navrhly zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl dotčen podaným dovoláním, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
Jak plyne z odůvodnění měnícího zamítavého rozsudku odvolacího soudu, založil odvolací soud své rozhodnutí na závěrech, podle nichž:
1) žalobkyně nesprávně vymezila okruh účastníků, respektive tento je v řízení neúplný, když má být rozhodováno i o subjektivních právech M. K., tedy osoby, která jako účastnice řízení nevystupuje, a dále
2) nelze shledat naléhavý právní zájem na určení vlastnictví v situaci, kdy předmětné pozemky nebyly vůbec v dědictví projednány (respektive dodatečně projednány).
K prvně uvedenému argumentu připouští dovolací soud, že odvolací soud přiléhavě aplikoval závěry soudní praxe k okruhu účastníků v žalobě na určení a důsledkům plynoucím z absence úplného výčtu účastníků takového sporu o určení. Tak v rozhodnutí publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 71, ročníku 1997 byl vysloven závěr, podle něhož naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti všem osobám (jež vlastnické právo žalobce popírají), které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí. Rozvíjející závěr odvolacího soudu o nutnosti zahrnout do okruhu účastníků rovněž M. K., tedy osobu, která jako účastnice řízení nevystupovala, je tak správný a namístě.
Spočívá-li zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu na více než jednom důvodu, přičemž v dovolacím řízení je zjištěna správnost alespoň jednoho z důvodů, o které odvolací soud své rozhodnutí opřel, postačuje tato okolnost k zamítnutí dovolání. Příčilo by se zásadám procesní ekonomie, aby dovolacímu přezkumu byly podrobeny i další otázky, kterými své zamítavé rozhodnutí odvolací soud odůvodnil.
Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. k tomu závěry rozhodnutí publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník 1997, pod bodem II.). Lze se domnívat, že v souladu s důsledky plynoucími z uvedeného závěru nehodnotil odvolací soud odvolací námitku obou žalovaných, nesoucí se k aplikaci závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1202/2001, podle něhož oprávněná osoba, jejíž nemovitost stát převzal bez právního důvodu se v případech podléhajících právnímu režimu zákona o půdě nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani určovacích žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud pouze z důvodů úplnosti činí zmínku v tom smyslu, že aplikace závěrů uvedeného rozsudku zřejmě přicházela do úvahy i v této věci, a to s přihlédnutím k žalobním tvrzením se stejnými důsledky nedostatku naléhavého právního zájmu.
Dovolací soud se shoduje s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně v řízení neprokázala existenci naléhavého právního zájmu podle §80 písm. c) o. s. ř. Absence průkazu naléhavého právního zájmu tak bez dalšího odůvodňovala z procesního hlediska zamítnutí žaloby. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu