ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2204.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2204/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v první věci žalobců a) Ing. M. J., zastoupeného advokátem, b) M. J., zastoupeného statutárním městem jako opatrovníkem, c) L. H., zastoupené žalobcem a/ jako obecným zmocněncem, proti žalovanému N. Č. s. r. o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 71.917,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 117/92, o dovolání žalobce a/ proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 25. 1. 2006, č.j. 47 Co 21/2004-353, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, výše označeným, byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 8. 2003, č.j. 7 C 117/92-279, kterým byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 71.917,- Kč spolu s 3 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1992 do zaplacení. Odvolací soud dále změnil výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 8.292,- Kč společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. P. E., a současně odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníku právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dovodil dále, že mezi právní předchůdkyní žalobců zemř. L. J. a právním předchůdcem žalovaného Č. a. s., odštěpný závod S. V., nebyla platně uzavřena smlouva o dočasném užívání (event. podle §871 odst. 1 o. z. nájmu) nebytových prostor (stodoly), neboť k přijetí návrhu na její uzavření došlo ze strany tehdejší vlastnice L. J. na počátku roku 1989 opožděně. Nelze se tedy úspěšně domáhat plnění nájemného do března 1992, neboť k tomu chyběl právní titul.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a/ dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce a navíc bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel byl přesvědčen, že smlouva o přenechání nemovitosti jinému k dočasnému užívání byla uzavřena platně, a to na základě ústní dohody účastníků - byly sjednány její základní náležitosti, které byly pro tuto smlouvu podstatné. Platné uzavření nájemní smlouvy tehdy nevyžadovalo písemnou formu (§397 občanského zákoníku, účinného po novele č. 131/1982 Sb.). Dovolatel také vytýkal odvolacímu soudu, že mu nebyl v průběhu řízení ustanoven opatrovník, neboť se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohl řádně účastnit soudních jednání; ustanovení opatrovníka vyžadovala i jeho duševní porucha, kterou trpí a pro níž zpochybňoval svoji procesní způsobilost od samého počátku soudního sporu. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Zpochybnil, že by smlouva byla uzavřena ústní dohodou, neboť z jejího návrhu vyplývala vůle právního předchůdce žalovaného být vázán až smlouvou písemnou. Žalovaný též zpochybnil nezpůsobilost dovolatele samostatně jednat před soudem a žádal, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce a/, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody, které měly být přezkoumány, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu a jeho jiné rozhodnutí) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Především je třeba předeslat, že dovolací soud nemohl učinit předmětem svého přezkumu právní otázku případného opatrovnictví na straně žalobce a/ (či snad dokonce, podle obsahu dovolání, i žalobce b/). V případě přípustnosti dovolání pro zásadní význam napadeného rozsudku po právní stránce – a o ni jedině mohlo jít – není totiž dovolací soud oprávněn přezkoumávat dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004).
Odvolacímu soudu však nelze vytknout ani nesprávné právní posouzení věci, navíc ohledně právní otázky, jež postrádá jakýkoli judikatorní přesah a je spojena s posouzením jedinečného skutkového základu věci (viz usnesení NS ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 203). Smlouva o tehdejším přenechání nemovitosti do dočasného užívání právnímu předchůdci žalovaného (§397 tehdejšího znění o. z.) byla podle zjištění nižších instancí uzavírána mezi stranami písemně, zasíláním textu smlouvy; šlo tedy o smluvní proces takto probíhající na základě dohody účastníků (§46 odst. 1 o. z.). Za tohoto stavu odeslal-li právní předchůdce žalovaného své odstoupení (či „ustoupení“ od smluvního procesu podle tehdejší terminologie) od smlouvy dne 15. 2. 1989 ještě před tím, než dne 17. 2. 1989 obdržel návrh smlouvy podepsaný L. J., jednalo se o možnost předvídanou ustanovením §45 odst. 3 o. z., zabraňující vzniku platné smlouvy.
Finančnímu požadavku žalobců by nebylo možné přisvědčit ani z hlediska případného vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované v tom smyslu, že by měla být provedena úhrada za skutečné užívání prostor. Jak totiž plyne z jednání i korespondence stran, právní předchůdce žalovaného shledal již dne 6. 2. 1989 část objektu nevyklizenou a jeho užívání vůbec nezačalo.
Rozsudku odvolacího soudu proto dovolací soud nepřiznal zásadní právní význam a dovolání prvního ze žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Odmítnutí dovolání sice založilo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo žalovaného na náhradu nákladů řízení o dovolání, dovolací soud však využil oprávnění dané ustanovením §150 o. s. ř. (důvody hodné zvláštního zřetele) a pro sociální situaci dovolatele, pobírajícího dávky sociálního zabezpečení (podrobněji ve spise), náhradu nákladů řízení za vyjádření k dovolání straně žalované nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc. , v. r.
předseda senátu