ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2385.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2385/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované G. C., s.r.o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 315/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006, č.j. 17 Co 308/2006-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně, na nákladech dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 11. 2006, č.j. 17 Co 308/2006-132, potvrdil ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 31. 3. 2006, č.j. 23 C 315/2003-95 (vydaný poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 5. 2004, č.j. 23 C 315/2003-22, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2004, č.j. 30 Co 426/2004-36, zrušen a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení), jímž bylo určeno, že žalobce je „vlastníkem parcely č. 2380/18 o výměře 8.440 m2, v kat. území K., vedeno u Katastrálního úřadu P.-m.“; změnil výrok
o nákladech dosavadního řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Uvedl, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť „při určení vlastnického práva k nemovitosti je naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. dán vždy.“ Neakceptoval argumentaci žalované, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyla vydržením, neboť nabytím účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, jímž bylo vlastnictví tohoto pozemku převedeno na žalobce (ke dni 24. 5. 1991), stát jakožto právní předchůdce žalované nemohl být v dobré víře, že mu vlastnictví nadále svědčí. Vydržecí doba podle odvolacího soudu počala běžet až 1. 5. 1992, kdy předmětný pozemek získala v privatizaci společnost V. s., a.s.; v případě, že by žalobce dopisem ze dne 23. 4. 2001 nevyzval žalovanou k vydání pozemku, vydržela by žalovaná vlastnické právo dne 2. 5. 2002. K vydržení však pro uvedenou výzvu nedošlo, neboť žalovaná nebyla podle soudu nadále oprávněným držitelem; „dobrá víra“ musí být hodnocena se zřetelem ke všem objektivním okolnostem a nikoli pouze z hlediska osobního přesvědčení držitele. Závěrem odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí o určení vlastnictví nemůže být v rozporu s dobrými mravy, neboť právo žalobce vyplývá přímo ze zákona č. 172/1991 Sb. a takové rozhodnutí jeho právo pouze deklaruje.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v potvrzujícím výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení státu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka, zpochybňujíc závěr odvolacího soudu, že nenabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením, namítá, že dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. se Československý stát stal oprávněným držitelem, neboť „nemohl se zřetelem ke všem okolnostem vědět, že se žalobce stal vlastníkem uvedeného pozemku,“, jelikož nabyl své vlastnictví od A. H. a nikoli od žalobce; z tohoto důvodu vydržecí doba počala běžet již dne 24. 5. 1991. Nesouhlasí ani se závěrem, že stát nemohl být jakožto tvůrce zákona č. 172/1991 Sb. ohledně vlastnictví pozemku v dobré víře, a uvádí, že „stát nemohl pouhým vydáním uvedeného zákona nabýt vědomost o skutečnosti, které všechny pozemky spadají pod tento zákon a stávají se tak ex lege vlastnictvím obcí.“ Oprávněná držba státu a jeho právních nástupců trvala podle žalované až do dne, kdy se její právní předchůdce A. V. seznámil se skutečnostmi, které mohly vyvolat pochybnost o tom, že mu pozemek po právu patří; tato skutečnost nastala nejdříve podáním žaloby dne 29. 4. 2002, kdy již „pozemek byl vydržen.“ S ohledem na presumpci správnosti zápisu v katastru nemovitostí nemohla výzva „jakési zastupující společnosti“ vyvolat v právním předchůdci žalované důvodnou pochybnost o jeho vlastnickém právu. Dovolatelka dále zpochybňuje i závěr o naléhavém právním zájmu žalobce na požadovaném určení; uvádí, že v případě šikanózního uplatnění určovací žaloby naléhavý právní zájem nemůže být shledán
a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 471/99. „Šikanóznost“ jednání žalobce spatřuje žalovaná v tom, že žalobce nesplnil povinnost učinit návrh na zápis svého vlastnictví do tehdejší evidence nemovitostí (§8 zákona č. 172/1991 Sb.)a po 11 letech se žalobou domáhá určení svého vlastnického práva, čímž zasahuje do právní jistoty několika v dobré víře jednajících subjektů. Rozpor uplatněné žaloby s dobrými mravy shledává v tom, že nepříznivý výsledek sporu by měl pro žalovanou „přímo likvidační důsledek“ s tím, že by se vůči svému právnímu předchůdci, který je nyní v konkurzu, nemohla již ničeho domáhat. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popř. i rozsudek prvostupňový, zrušil, a věc vrátil funkčně příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů; opakuje
a blíže rozvádí zejména ty závěry, na nichž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jež byly dovoláním žalované zpochybněny. Na podporu své argumentace poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 157/2006, sp. zn. 22 Cdo 1115/2001 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 147/96. Jelikož napadené rozhodnutí nelze se zřetelem k rozsáhlé judikatuře dovolacího i Ústavního soudu považovat za zásadně právně významné, navrhuje, aby jej dovolací soud jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť předchozí prvostupňové rozhodnutí bylo usnesením odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena soudu první instance pro předčasné právní závěry vyplývající z nedostatečných skutkových zjištění; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (na nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že je dán naléhavý právní zájem žalobce na určení jeho vlastnického práva a že žalovaná nenabyla vlastnické právo
k předmětnému pozemku vydržením, neboť z důvodu uplatnění výzvy k vydání pozemku žalobcem neuplynula zákonem stanovená vydržecí doba.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vymezil, za jakých okolností lze považovat držbu za oprávněnou. Samotné posouzení, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat
i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné (vlastnické) právo vzniknout, tedy
i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11, ročník 1997, str. 587). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze
s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou dobu vydržení důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod C 1176, svazek 16, ročník 2002]. Oprávněný držitel věci nemůže být nadále v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu, a uvede k tomu možné důvody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004, publikovaný v Souboru pod C 2968, sešit 31, ročník 2005). Dovolací soud je oprávněn přezkoumat otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru pod C 1068, svazek 15, ročník 2002).
Odvolací soud dospěl k závěru, že u žalované nebyly splněny podmínky pro vydržení předmětné nemovitosti, neboť neuplynula zákonem stanovená vydržecí doba. Výzva zástupce žalobce k vydání nemovitosti musela u žalované vyvolat pochybnost
o jejím vlastnictví, která nadále vyloučila její dobrou víru (i přes dovolatelkou namítanou „presumpci správnosti“ zápisu v katastru nemovitostí, jež je presumpcí vyvratitelnou), a tedy i její oprávněnou držbu; v posuzované věci je se zřetelem k této skutečnosti a zákonné délce vydržecí doby nerozhodné, zda se Československý stát stal k 24. 5. 1991 oprávněným držitelem nebo zda na oprávněnou držbu lze usuzovat až u jeho právního nástupce, společnosti V. s., a.s. Dovolací soud proto nepovažuje úvahy odvolacího i prvostupňového soudu týkající se dobré víry žalované (příp. jejích právních předchůdců) za zjevně nepřiměřené.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 147/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, pod č. 38, a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 30 Cdo 2232/2000, publikovaném v Souboru pod C 1606, svazek 23, ročník 2003, uvedl, že lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis vlastnictví k nemovitostem, které obce nabyly podle zákona č. 172/1991 Sb., je lhůtou pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege, má pouze účinky deklaratorní. Z dovolatelkou citovaného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8, ročník 1999, str. 429); ve výjimečném případě šikanózního zneužití práva by nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Šikanou je takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit jiného. Jednání, které je šikanózní anebo které je zneužitím práva, je v rozporu s dobrými mravy, a proto mu lze odepřít ochranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, publikovaný v Souboru pod C 2716, svazek 30, ročník 2004).
Určení vlastnictví nemovitosti slouží zásadně k odstranění právní nejistoty, popřípadě k uvedení stavu zápisu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným právním stavem. Žádná nová práva a povinnosti se jím nezakládají. Požadavek na takovéto určení tedy zpravidla nelze považovat za zneužití práva, nejsou-li zjištěny mimořádné okolnosti svědčící pro takový závěr. Pouhá skutečnost, že domnělý vlastník „ztratí“ vlastnictví, které ve skutečnosti nikdy nenabyl, nebo že žalobce uplatnil své právo na určení ze zákona vzniklého vlastnictví se značným prodlením takovými okolnostmi nejsou. Namítá-li dovolatelka absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení na straně žalobce s tvrzením, že jeho uplatnění určovací žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř. je „šikanózní“ a v rozporu s dobrými mravy, a to z důvodů v dovolání blíže specifikovaných, nepovažuje dovolací soud se zřetelem k výše uvedenému její námitky v posuzované věci za opodstatněné.
Z vyjádření dovolatelky, že dovolání podává „do výroku I. do části, ve které Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu I. stupně,“ vyplývá, že dovolání směřuje i do části napadeného rozsudku, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí o nákladech řízení státu.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky směřující proti potvrzujícímu výroku ve věci samé nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; ve zbývající části dovolání směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl soud podle §243b odst. 5 věty první,
§224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci, a to v částce 12.257,- Kč, sestávající z částky 20.000,- Kč podle §1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, snížené o 50 % podle §18 odst. 1 citované vyhlášky, a z částky 300,- Kč paušální náhrady výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, navýšených o částku odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 19 %, kterou je advokát jako plátce této daně povinen odvést podle zvláštního právního předpisu (§137 odst. 3 o.s.ř a zákon č. 235/2004 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu