ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3049.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3049/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) J. W., b) J. D., proti žalované Ž. o. v P., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti odvolání jmenovaných osob ze všech funkcí v Ž. o. v P. a ve F. ž. o. ČR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 30/2005, o dovolání žalobce a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006, č. j. 13 Co 479/2005-79, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce J. W. je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.778,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze potvrdil usnesením výše označeným usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2005, č. j. 21 C 30/2005–51, kterým bylo ve věci samé zastaveno řízení, žalobcům vrácen soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč a žalobci zavázáni k náhradě nákladů řízení straně žalované. Nyní v odvolacím řízení stanovil soud povinnost žalobcům zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 3.778,- Kč k rukám jejího právního zástupce.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že k případnému rozhodnutí, kterým by byla určena neplatnost interního usnesení orgánů Ž. o. v P. a F. ž. o. ČR, není dána pravomoc soudu ve smyslu §7 odst. 1, 3 o. s. ř. Také odvolací soud s poukazem na článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na §4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., (zkráceně) o církvích a náboženských společnostech, dovodil, že rozhodování uvnitř náboženských společností je výlučně otázkou jejich interní autonomie a není obecnými soudy přezkoumatelné. Odvolací soud současně poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, která hovoří ve prospěch jeho právních závěrů.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce J. W. dovolání. Kromě jím tvrzené přípustnosti dovolání brojí dovolatel proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Zdůrazňuje čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Dovolatel tvrdí, že jednáním protistrany v žalobě popsaným došlo k porušení občanských práv žalobců. Ti by se nepochybně chtěli obrátit na řádný církevní soud, pokud by takový v rámci židovských obcí byl zřízen. Není-li tomu tak, pak je odmítnutí obecných soudů poskytnout žalobcům právní ochranu odepřením spravedlnosti. Církevní autonomie nemůže převážit práva členů náboženského sdružení takovým způsobem, aby to bylo v rozporu s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána. Dovolatel zde odkazuje zejména na čl. 2 odst. 1 a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv OSN. Žádá, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl, zrušil usnesení obou nižších instancí a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná, která se prostřednictvím svého právního zástupce k dovolání písemně vyjádřila, navrhla zamítnutí dovolání. Její rozsáhlá argumentace ve prospěch církevní autonomie podstatě shrnuje stanoviska, vyslovená touto procesní stranou již v průběhu řízení před nižšími instancemi. Žalovaná se nadále shoduje se soudy v názoru, že jejich pravomoc není podle §7 o. s. ř. dána.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce a), který má sám právnické vzdělání, podal dovolání v otevřené lhůtě (§241 odst. 2 písm. a/, §240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a jeho důvod je řádně uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však není opodstatněné.
Otázku pravomoci obecných soudů zasahovat svým rozhodnutím do rozhodovací činnosti vnitřních orgánů církví a náboženských společností již opakovaně řešil Nejvyšší soud. Učinil tak zejména v usneseních sp. zn. 28 Cdo 1271/2006 a 28 Cdo 823/2006. V obou judikátech se jednalo o určovací žalobu téhož typu jako nyní a v obou usneseních dospěl Nejvyšší soud k závěru, že k projednání a rozhodnutí o žalobě o určení neplatnosti konání či rozhodnutí orgánu církve nebo náboženské společnosti není dána pravomoc soudu (§7 odst. 1, 3 o. s. ř.). V obou případech tedy dovolací soud přisvědčil usnesením nižších soudů, jimiž byla řízena o žalobách zastavena. Nejvyšší soud upřednostnil forum internum církevního subjektu před alternativou soudního přezkumu rozhodnutí, učiněného v rámci tohoto subjektu vůči jeho členům. Tím měl samozřejmě na mysli rozhodování v takových členských záležitostech (o určitých funkcích apod.), které se netýkají soukromých práv členů náboženských subjektů například v tom smyslu, že by mělo dojít k jejich výraznému finančnímu poškození. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění obou výše citovaných usnesení.
Nejvyšší soud též podotýká, že o jedné z jím rozhodovaných precedentních věcí již rozhodl Ústavní soud. O stížnosti ve věci sp. zn. 28 Cdo 1271/2006 bylo již Ústavním soudem rozhodnuto tak, že se ústavní stížnost neúspěšných žalobců odmítá. Ve svém usnesení pod sp. zn. I. ÚS 611/06 přisvědčil tento soud právním názorům obecných soudů o nezasahování do církevní autonomie. Odvolal se též na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02, jakož i na nález sp. zn. III. ÚS 136/2000.
Není bez zajímavosti, že ani Evropský soud pro lidská práva podle všeho nesdílí stanovisko žalobců. Lze se tak oprávněně domnívat z jeho rozhodnutí ve věci E. D. a Z. D. proti České republice o přijatelnosti stížnosti č. 40224/98 ze dne 30. 1. 2001. Z poměrně rozsáhlého odůvodnění rozhodnutí, kterým stížnost jmenovaných nebyla přijata, vyplývá, že se církevní autonomie v porovnání s principy čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy výrazně preferuje.
Odvolací soud tedy rozhodl v nyní posuzované věci správně a dovolací soud proto dovolání žalobce a) zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu - a tedy i vázanosti soudu jeho zněním - lze poznamenat, že spolu se zastavením řízení mělo být v intencích §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto též o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží. V této věci by ovšem – při nedostatku existence jiného orgánu – muselo jít opět o Ž. o. v P. či o F. ž. o. ČR, tedy o ty subjekty, proti jejichž rozhodnutím žalobci brojí. Nestalo-li se tak, dovolací soud v tomto nedostatku nespatřuje závažnou procesní vadu, kterou by snad měl nižší instanci závazně vytknout.
Úspěšné žalované náleží podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady spočívaly v odměně zástupce žalované za vyjádření k dovolání. Výše této odměny se posuzuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ještě ve znění platném do 1. 9. 2006. Výše sazby odměny za úkon tedy činila 6.200,- Kč podle §5 písm. c) citované vyhlášky. Tuto částku bylo nutno krátit o polovinu pro jediný úkon v dovolacím řízení, tedy na 3.100,- Kč (§18 odst. 1 cit. vyhl.). S přičtením režijního paušálu 75,- Kč představovala sazba odměny za úkon zástupce žalované částku 3.175,- Kč. Tuto částku však bylo nutno zvýšit o DPH ve výši 19 %, neboť zástupce strany žalované je prokazatelně plátcem této daně. Výsledná částka odměny zástupce pak činí 3.778,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu