ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.774.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 774/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně P. C. spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalované Č. I. A S., a.s., zastoupené advokátem, o 694.992,- Kč s příslušenstvím, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 21 Cm 249/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006, č.j. 11 Cmo 140/2006-148, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje do výroku III o nákladech řízení, odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006, č.j. 11 Cmo 140/2006-148, se ve výrocích II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 10. 2006, č.j. 11 Cmo 140/2006-148, rozhodl, že v řízení bude pokračováno namísto žalovaného K-T-V i. a.s. jako se žalovaným s Č. I. A S. a.s., potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (soud prvního stupně) ze dne 13. 2. 2006, č.j. 21 Cm 249/2001-129 (vydaný poté, co jeho předchozí žalobě vyhovující rozsudek v téže věci byl odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení), jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 694.992,- Kč spolu s úrokem z prodlení z jednotlivých dílčích nároků v závislosti na jejich splatnosti; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Uvádí, že žalovanou namítaný nedostatek ujednání o způsobu platby nájemného v nájemní smlouvě ze dne 15. 8. 1997 [uzavřené v režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“)], jež byla sjednána dvěma podnikatelskými subjekty, lze pokládat za důvod relativní neplatnosti takové smlouvy ve smyslu §267 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1998 (dále jen „obch. zák.“). Na podporu závěru o použitelnosti obchodního zákoníku odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR „R 26/2004“ a „R 4/2002“. Uplatnění námitky neplatnosti nájemní smlouvy žalovanou z důvodu absence způsobu platby nájemného považuje odvolací soud za zneužití práva a odkazuje na závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 643/04 či II. ÚS 309/95 v souvislosti se vznesením námitky promlčení. Uzavírá, že v posuzované věci „je možný dvojí výklad, a proto je třeba, jak to učinil i soud prvního stupně, dát přednost závěru o platnosti smlouvy (I. ÚS 625/03),“ neboť takový výklad je podle odvolacího soudu ústavně konformní – je v souladu s požadavkem, aby soudní rozhodnutí bylo nejen zákonné, ale zároveň také spravedlivé.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka opětovně poukazuje na absenci způsobu platby nájemného jakožto jedné z obligatorních náležitostí smlouvy o nájmu nebytových prostor dle §3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb. v nájemní smlouvě ze dne 15. 8. 1997, která má za následek její neplatnost. Z ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. ve znění účinném k 15. 8. 1997 podle dovolatelky vyplývá, že vztahy, které jsou upraveny pouze občanským zákoníkem, se řídí výlučně tímto zákonem a nikoli zákoníkem obchodním. Obdobně vztahy z nájmu a podnájmu nebytových prostor se řídí taktéž výlučně zákoníkem občanským (pro srovnání zde žalovaná odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2659/2000); z žádného ustanovení tak nelze dovodit, že by se předmětná nájemní smlouva řídila obecnými ustanoveními obchodního zákoníku. Proto je třeba namítanou neplatnost posuzovat jako absolutní a nikoli, jak to učinil odvolací soud, jako neplatnost relativní. Navíc samotné namítnutí neplatnosti nelze v posuzovaném případě považovat za „zneužití práva,“ neboť – jedná-li se o absolutní neplatnost – soud k ní přihlíží z úřední povinnosti. Dovolatelka dále zpochybňuje aplikaci závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 625/03, neboť „v posuzovaném případě není dána možnost dvojího výkladu, tj. výkladu připouštějícího platnost i neplatnost smlouvy, jak to dovozuje odvolací soud, a to opětovně z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy.“ Zdůrazňuje, že stanoví-li zákon, že smlouva musí obsahovat určitou náležitost, nelze jejím výkladem dospět k závěru, že tuto náležitost obsahovat nemusí. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v napadených výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožňuje s posouzením vztahu založeného nájemní smlouvou ze dne 15. 8. 1997 odvolacím soudem jako vztahu obchodněprávního (pro srovnání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 215/2007) a uvádí, že „chybějící ujednání o způsobu platby nájemného by mohlo způsobovat nanejvýš relativní neplatnost právního úkonu.“ Zdůrazňuje, že Ústavní soud ve svých nálezech upřednostňuje takový výklad právních úkonů účastníků, který nezakládá neplatnost smlouvy. Proto žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Přípustnost dovolaní směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze dovozovat z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci stejně jako ve svém dřívějším rozsudku, který předcházel kasačnímu usnesení odvolacího soudu.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Takové vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka zpochybnila právní závěry odvolacího soudu, že absence ujednání o způsobu placení nájemného ve smlouvě o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 15. 8. 1997 dvěma podnikatelskými subjekty zakládá relativní neplatnost této smlouvy, že v posuzovaném případě je uplatnění námitky relativní neplatnosti nájemní smlouvy žalovanou zneužitím práva a že vzhledem k možnému dvojímu výkladu důsledků vad právních úkonů je třeba považovat nájemní smlouvu za platnou. Pro řešení uvedených právních otázek shledal dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Podle §3 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění účinném do 2. 12. 1999 pronajímatel může nebytový prostor přenechat k užívání jinému (dále jen „nájemce“) smlouvou o nájmu (dále jen „smlouva“).
Podle §3 odst. 3 věty první téhož zákona smlouva musí mít písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá.
Podle §3 odst. 4 téhož zákona pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.
Podle §261 odst. 6 věty první obchodního zákoníku ve znění účinném ke dni 15. 8. 1997 smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2 (tj. mimo jiné mezi podnikateli), které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku.
Podle §267 odst 1 obchodního zákoníku jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník; to neplatí pro smlouvy uzavřené podle části druhé tohoto zákona.
Podle názoru respektované odborné literatury (srov. např. Obchodní zákoník, Komentář, 3. vydání, Praha C.H.Beck 1995, str. 283) i podle soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. I Odon 149/97, uveřejněný v časopise Právo a podnikání č. 5/1999) smlouvy, jejichž typ je upraven v občanském zákoníku a které nemají speciální úpravu v obchodním zákoníku, se s výjimkou směnné smlouvy neřídí obchodním zákoníkem, i když jsou uzavřeny mezi podnikateli, ale jen úpravou občanského zákoníku. Přitom je pojem smlouvy použit, jak je z kontextu zřejmé, ve významu smlouva i celý vztah touto smlouvou založený. Uvedený závěr platí i pro smlouvu o nájmu nebytových prostor, která se řídí zvláštním zákonem č. 116/1990 Sb., jehož existenci předpokládá občanský zákoník v ustanovení §720. Vyčlenění právní úpravy nájmu a podnájmu nebytových prostor z občanského zákoníku do zvláštního zákona (č. 116/1990 Sb.) je historicky daným legislativně technickým řešením, jež svědčí ve prospěch záměru zákonodárce upravit nájemní vztahy k nebytovým prostorům jednotně bez ohledu na povahu jejich subjektů; z hlediska ustanovení §261 odst. 6 obch. zák. tedy není podstatné, že tato úprava není obsažena přímo v občanském zákoníku, nýbrž pouze to, že není obsažena v obchodním zákoníku, je tedy tzv. absolutním neobchodem, na nějž nelze obchodní zákoník aplikovat.
Z uvedeného vyplývá, že platnost smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 15. 8. 1997 (a to i v případě, že byla sjednána mezi podnikateli), je třeba posuzovat podle zákona č. 116/1990 Sb., případně podpůrně podle obecných ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů, nikoli podle obchodního zákoníku.
Nelze souhlasit ani s výkladem ustanovení §267 odst. 1 obch. zák., který zaujal odvolací soud, relativní neplatnost dle tohoto ustanovení se totiž (jak vyplývá z jeho znění) uplatní výlučně tehdy, je-li neplatnost stanovena pouze ve prospěch některého účastníka smlouvy. Jestliže odvolací soud dovodil, že náležitost způsobu platby nájemného není stanovena pouze ve prospěch některého účastníka nájemní smlouvy, nýbrž ve prospěch obou účastníků smlouvy, není citované ustanovení obchodního zákoníku použitelné.
Závěr, že v nájemní smlouvě ze dne 15. 8. 1997 chybí ujednání o způsobu platby nájemného, není dovoláním zpochybněn, a nepodléhá tedy přezkumu ze strany dovolacího soudu. Tato smlouva je tudíž ve smyslu §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná. Jde o neplatnost absolutní, neboť v oblasti občanskoprávních vztahů jde o relativní neplatnost jen v taxativně vyjmenovaných případech (§40a obč. zák.). K absolutní neplatnosti přihlíží soud i bez návrhu, proto nepřichází v úvahu posoudit námitku absolutní neplatnosti jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Je-li nepochybné, že pro absenci obligatorní náležitosti je smlouva neplatná, nelze uvažovat o dvojím možném výkladu smlouvy a o možnosti dát přednost výkladu ve prospěch platnosti smlouvy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 215/2007, stejně tak jako odkaz odvolacího soudu na „R 26/2004“ není přiléhavý, neboť v těchto rozhodnutích nebyla řešena otázka aplikovatelnosti obchodního zákoníku na posouzení platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, nýbrž otázka, jakým předpisem se řídí promlčení bezdůvodného obohacení ve vztazích mezi podnikateli. Rozhodnutí „R 4/2002“, na něž rovněž odkázal odvolací soud, se otázek významných pro řešení této věci netýká vůbec; z kontextu vyplývá, že odvolací soud měl na mysli rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2002, ani toto rozhodnutí, vyúsťující v závěr, že smlouva o budoucí kupní smlouvě se v obchodních vztazích řídí ustanovením §289 a násl. obchodního zákoníku, i když se týká nemovitosti, nesvědčí ve prospěch právního názoru, na němž založil odvolací soud dovoláním napadený rozsudek.
Posouzení otázek otevřených dovolacímu přezkumu je tedy nesprávné, a dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé je tudíž důvodné.
Z vyjádření dovolatelky, že dovolání „směřuje proti výrokům II a III napadeného rozsudku,“ vyplývá, že dovolatelka rovněž zpochybňuje správnost výroku napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je přípustné i důvodné; ve zbývající části dovolání směruje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované v rozsahu, v němž směřuje do výroku o nákladech řízení podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl; v rozsahu, v němž napadá výrok ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení podle §243b odst. 2 části věty za středníkem, odst. 3 věty první o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem soudu dovolacího. O nákladech dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v konečném rozhodnutí (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu