Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.02.2007, sp. zn. 29 Odo 1317/2005 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1317.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1317.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1317/2005 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce JUDr. P. K., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně B.r, spol. s. r. o., proti žalované K. b., a. s., o zaplacení částky 232.743,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 1096/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2005, č.j. 28 Co 271/2002-57, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2005, č.j. 28 Co 271/2002-57 a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 29. května 2002, č.j. 5 C 1096/2000-32, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 29. května 2002, č.j. 5 C 1096/2000-32, zamítl žalobu, jíž se žalobce, jako správce konkursní podstaty úpadkyně B., spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“) domáhal vůči žalované zaplacení částky 232.743,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 26. června 1998 do zaplacení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí (v návaznosti na obsah spisu) - ze skutkových zjištění, podle kterých: 1) dne 20. listopadu 1995 byla mezi žalovanou a pozdější úpadkyní uzavřena smlouva o zřízení běžného účtu; 2) usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 5. prosince 1996, sp. zn. 28 K 350/94, byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven JUDr. P. K.; 3) údaj o tom, že na majetek úpadkyně byl prohlášen konkurs byl uveřejněn v Obchodním věstníku (dále jen „věstník“) č. 50/1996 dne 13. prosince 1996; 4) pozdější úpadkyně byla zapsána do obchodního rejstříku 7. května 1993 a s účinností od 18. listopadu 1996 se jejími jednateli stali mimo jiné J. V. a Ing. M. M.; 5) dne 11. prosince 1996 jednatelé úpadkyně Ing. M. M. a J. V. dali žalované příkaz k provedení úhrady finančních prostředků z běžného účtu a „podepsali“ šek s příkazem, aby žalovaná vyplatila Ing. M. M. 190.000,- Kč, přičemž žalovaná v souladu s těmito pokyny z účtu pozdější úpadkyně „odepsala a vyplatila“ celkem 232.743,- Kč; 6) žalobce dne 18. června 1998 vyzval žalovanou, aby výše uvedenou částku „vydala“ do konkursní podstaty, což žalovaná s odkazem na „dobré mravy“ odmítla. Odkazuje na ustanovení §13 a §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), soud prvního stupně zdůraznil, že v době, kdy žalovaná provedla podle příkazů jednatelů úpadkyně platby (11. prosince 1996), byla v dobré víře, že je tak oprávněna učinit, když o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně nevěděla a mohla se o něm dozvědět až z Obchodního věstníku vydaného dne 13. prosince 1996. Informaci o prohlášení konkursu žalobkyni neposkytli ani jednatelé úpadkyně, kteří o prohlášení konkursu „museli vědět“, ani ustavený správce konkursní podstaty. Jelikož žalovaná „nedisponuje“ finančními prostředky, jež po ní žalobce požaduje, když tyto vyplatila sice po prohlášení konkursu, ale v dobré víře na základě příkazů a šeku podepsaného jednateli úpadkyně, shledal soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok nedůvodným. Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. června 2005, č.j. 28 Co 271/2002-57, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 232.743,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 26. února 1998 do zaplacení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud - cituje ustanovení §6, §14 odst. 1 písm. a) a h) a §14a odst. 1 ZKV, a vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně - dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným. Přitom akcentoval, že účinky prohlášení konkursu, jež nastaly 5. prosince 1996 vyvěšením usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu, jsou objektivní skutečností, jež působí vůči všem osobám a subjektům, jichž se mohou týkat. Potud považoval za nerozhodné, zda a kdy byla žalovaná o prohlášení konkursu na majetek úpadkyně informována. Jelikož podle ustanovení §15 odst. 1 písm. a) ZKV přešla na žalobce veškerá práva, která svědčila úpadkyni jako majitelce běžného účtu (včetně práva disponovat s prostředky na běžném účtu), odvolací soud uzavřel, že žalovaná od tohoto data „nebyla oprávněna s těmito prostředky nakládat a „vyplatit jakékoli částky třetím osobám“. Učinila-li tak na základě příkazů jednatelů úpadkyně, jejichž oprávnění k takovým dispozicím prohlášením konkursu zaniklo, způsobila „žalobci“ škodu, za kterou odpovídá ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 a 3 občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“). V situaci, kdy žalovaná neprokázala, že vzniku škody nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které na ni lze - objektivně posuzováno - požadovat (tj. nezjišťovala „příslušné informace o prohlášených konkursech každodenně z příslušných úředních desek soudu“, ani netvrdila že by na ně nahlížela), odvolací soud shledal žalobou uplatněný nárok po právu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) a namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že věc neměl posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, nýbrž „podle příslušných ustanovení ZKV“. Potud odkazuje na ustanovení §1 odst. 1, §2 odst. 3, §14 odst. 1 písm. a) a §15 odst. 2 ZKV a vyjadřuje přesvědčení, že žádné z těchto ustanovení nezakazují úpadci, aby činil ohledně majetku patřícího do konkursní podstaty právní úkony, včetně právních úkonů směřujících k převodu vlastnictví takového majetku. Navíc v daném případě nebyl splněn ani žádný z předpokladů vyžadovaných ustanovením §420 obč. zák. pro vznik odpovědnosti za škodu, když dovolatelka neporušila žádnou zákonnou povinnost, úpadkyni nevznikla škoda, nelze tudíž ani hovořit o příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v absenci poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. co do břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně „vynaložení veškerého úsilí“ k zabránění vzniku škody (rozuměj zjišťování informací o prohlášených konkursech z úředních desek soudů). V této souvislosti rovněž odvolacímu soudu vytýká, že se nijak nezabýval její argumentací, podle které samotný žalobce informoval žalovanou o prohlášení konkursu až 28. února 1997, a že nevyvodil z této skutečnosti důsledky vyplývající z ustanovení §441 obč. zák., ačkoli byla „škoda“ nepochybně způsobena, a to buď zcela nebo při nejmenším zčásti, i zaviněním žalobce. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Vzhledem k datu prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (5. prosince 1996) a k datu uskutečnění sporných dispozic s prostředky na běžném účtu úpadkyně (11. prosince 1996) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona o konkursu a vyrovnání, obchodního zákoníku a občanského zákoníku ve znění účinném k těmto datům. Podle ustanovení §13 odst. 4 ZKV účinky prohlášení konkursu nastanou dnem vyvěšení usnesení na úřední desce soudu. Tímto dnem se dlužník stává s úpadcem. Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce a právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Zanikají úpadcovy příkazy, plné moci včetně prokury a dosud nepřijaté návrhy na uzavření smlouvy, jestliže se týkají majetku patřícího do podstaty (§14 odst. 1 písm. a/ věta první a druhá a písm. h/ část věty před středníkem ZKV). Podle ustanovení §708 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jenobch. zák.“) smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby na určitou měnu běžný účet pro jeho majitele. Ustanovení §709 odst. 1 věty první obch. zák. dále určuje, že banka je povinna přijímat na běžný účet v měně, na kterou zní, peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitelů účtu a z peněžních prostředků na běžném účtu podle písemného příkazu majitele účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě vyplatit mu požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám. V daném případě je z obsahu spisu nepochybné, že předmětem řízení je požadavek žalobce vůči žalované na náhradu škody, která měla na majetku konkursní podstaty vzniknout porušením povinnosti žalované ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu uzavřené s pozdější úpadkyní, když žalovaná provedla platby na základě příkazů osob, jejichž práva v tomto směru prohlášením konkursu přešla na správce konkursní podstaty úpadkyně. Smlouva o běžném účtu je pak upravena v ustanoveních §708 a násl. obch. zák., pročež i případné nároky na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti z této smlouvy se řídí právní úpravou náhrady škody obsažené v ustanoveních §373 a násl. obch. zák. Jestliže odvolací soud posuzoval otázku splnění podmínek pro vznik práva na náhradu škody pouze podle ustanovení §420 obč. zák. a pominul přitom, že vztah mezi účastníky je svou povahou vztahem obchodním (§261 odst. 3 písm. d/ obch. zák.), je jeho právní posouzení věci již z tohoto důvodu nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dán. Naplněn je i další dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí - založil svůj závěr o důvodnosti žaloby na tom, že žalovaná neprokázala, že škodě nemohla ani při vynaložení veškerého úsilí, které na ní lze považovat, zabránit, aniž ji v intencích ustanovení §118a o. s. ř. k doplnění rozhodných skutečností a navržení důkazů potřebných k jejich prokázání vyzval, a o následcích nesplnění této výzvy poučil. Přitom Nejvyšší soud již v rozsudcích ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001 a ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněných v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod číslem 209 a č. 3, ročník 2004, pod číslem 49, vysvětlil, že nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou. To platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle §118a o. s. ř. nepřihlédne ve smyslu ustanovení §212a odst. 5 o. s. ř. je tehdy, jestliže účastník na poučení podle §118a o. s. ř. nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud. Jelikož právní posouzení věci odvolací soudem není správné a řízení před ním je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají z části i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.). V další fázi řízení bude úkolem soudu prvního stupně posoudit, zda jsou splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu podle §373 a násl. obch. zák. Přitom nepřehlédne, že otázkou přechodu práv, která svědčila úpadkyni jako „majitelce“ účtu u banky, na správce konkursní podstaty, se Nejvyšší soud zabýval již v bodě XXVII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 27. února 2007 JUDr. Petr Gemmel, v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2007
Spisová značka:29 Odo 1317/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1317.2005.1
Typ rozhodnutí:Rozsudek
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28