ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.486.2005.1
sp. zn. 29 Odo 486/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci úpadkyně Ch. h. s. M., spol. s r. o., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 K 4/2003, o zrušení konkursu pro nedostatek majetku, o dovolání konkursní věřitelky P. a g. r. a l. f., a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 1 Ko 471/2004-163, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 4. srpna 2004, č. j. 59 K 4/2003-143, Městský soud v Praze - odkazuje na ustanovení §44 odst. 1 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - zrušil konkurs na majetek úpadkyně Ch. h. s. M., spol. s r. o., pro nedostatek majetku (bod I. výroku), určil výši odměny správce konkursní podstaty a přiznal mu právo na náhradu hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty (bod II. výroku), rozhodl, že nespotřebovaný zbytek zálohy na náklady konkursu se vrací navrhovateli (bod III. výroku) a uložil správci konkursní podstaty, aby mu do 15 dnů od právní moci usnesení oznámil uzavření úpadkyniných účetních knih, sestavení její účetní závěrky a podání jejího daňového přiznání (bod IV. výroku).
K odvolání konkursní věřitelky P. a g. r. a l. f., a. s. (dále též jen „konkursní věřitelka“) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že úpadkyně nemá majetek, který by mohl správce konkursní podstaty zpeněžit. Se soudem prvního stupně se ztotožnil i v tom, že zástavní právo zajišťující pohledávku vůči úpadkyni, váznoucí na nemovitostech náležejících D. v. L. K. zaniklo v roce 2000 (před prohlášením konkursu) poté, co závazek pozdější úpadkyně uhradila zástavní věřitelce konkursní věřitelka z titulu ručení a co zástavní věřitelka vydala kvitanci, na jejímž základě bylo zástavní právo vymazáno. Nemovitosti proto nemohly být zahrnuty do soupisu konkursní podstaty úpadkyně.
Odvolací soud neměl za opodstatněnou ani námitku konkursní věřitelky, že uspěje-li ve sporu o určení práva na oddělené uspokojení pohledávky, nebude nic bránit zařazení nemovitosti do konkursní podstaty. Nebudou-li pro nedostatek majetku uspokojovány žádné pohledávky konkursních věřitelů, není ani podstatné, zda konkursní věřitelka má pohledávku s právem na přednostní uspokojení; v konkursní podstatě totiž není zapsán majetek, který by mohl být zpeněžen a použit na oddělené uspokojení její pohledávky.
Proti usnesení odvolacího soudu podala konkursní věřitelka včasné dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Zásadní význam po stránce právní přisuzuje dovolatelka řešení následujících otázek:
1) Lze konkurs na majetek úpadce zrušit pro nedostatek jeho majetku předtím, než bude ve věci samé pravomocně rozhodnuto o incidenčních žalobách, zvláště pak za situace, kdy předmětem incidenčního sporu je právo na oddělené uspokojení, tedy „de facto právě majetek, který minimálně přichází v úvahu k zařazení do konkursní podstaty a ze kterého by bylo možno krýt jak náklady konkursu, tak i uspokojovat, byť zřejmě v minimální míře, konkursní věřitele“?
2) Je možné, aby soud, který rozhoduje o zrušení konkursu pro nedostatek majetku, řešil jako předběžné otázky (zde otázku dovolatelčina práva na oddělené uspokojení), které mají být věcně vyřešeny v řízení o incidenční žalobě?
Podle dovolatelky je napadené rozhodnutí rozporné se zákonem; bylo totiž vydáno předčasně, před rozhodnutím o incidenční žalobě, v rámci které jedině mohl být učiněn závěr o právu na oddělené uspokojení. Otázku dovolatečina práva na oddělené uspokojení nadto odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. Na rozdíl od odvolacího soudu má dovolatelka totiž za to, že ručitel, který vůči věřiteli splní ručitelský závazek, vstupuje do všech práv původního věřitele, tedy i do zajišťovacích institutů (v daném případě do zástavních práv), kterými bylo zajištěno splnění povinností původního dlužníka (v daném případě dlužnice z úvěrové smlouvy). Úsudek odvolacího soudu, že úpadkyně nemá žádný majetek, nemá dovolatelka za správný, poukazujíc na to, že takový majetek soudu označila a že jde právě o ony zastavené nemovitosti. Kromě toho dovolatelka tvrdí, že ani jeden ze soudů se stoprocentní jistotou nezjistil podmínky uvedené v ustanovení §44 odst. 1 písm. d/ ZKV, nebyl tak „úplně zjištěn skutkový stav“, na jehož základě by toto ustanovení mohlo být použito a napadené usnesení je proto nepřezkoumatelné a je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci této vady spatřuje dovolatelka i v tom, že odvolací soud potvrdil celé usnesení soudu prvního stupně, ačkoliv její odvolání směřovalo toliko proti bodu I. výroku usnesení soudu prvního stupně. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Správce konkursní podstaty úpadkyně ve vyjádření nemá dovolání za důvodné.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání v této věci, směřující proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zrušení konkursu pro nedostatek majetku, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podmínka, aby šlo o potvrzující usnesení „ve věci samé“, je sice splněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Na tomto základě Nejvyšší soud uvádí, že prostřednictvím argumentů spojovaných v dovolání s existencí dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze. K tomu lze dodat, že argumentem neúplně zjištěného skutkového stavu dovolatelka z obsahového hlediska uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko prostřednictvím §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé neshledává dovolací soud ani v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
V řešení otázky, zda osoba, která zástavnímu věřiteli uhradí zajištěnou pohledávku vůči osobnímu dlužníka z titulu ručení, se v rozsahu poskytnutého plnění stane novým zástavním věřitelem, je napadené rozhodnutí souladné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2005, sp. zn. 29 Odo 563/2003, tedy s rozhodnutím ve věci, na kterou dovolatelka odkazovala v dovolání jako na (v době podání dovolání) zatím nerozhodnutou. V tomto rozsudku, uveřejněném pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 18/2006“), Nejvyšší soud uzavřel, že zástavní právo zaniká i tím, že zajištěnou pohledávku uhradí zástavnímu věřiteli namísto dlužníka ručitel (a ručitel se tak v rozsahu plnění, které zástavnímu věřiteli z titulu ručení uhradil, sám zástavním věřitelem nestává). Tento závěr obstál i v ústavní rovině, když usnesením ze dne 2. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 475/05, Ústavní soud ústavní stížnost proti R 18/2006 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. K témuž závěru se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v usneseních ze dne 23. února 2006 (sp. zn. 29 Odo 309/2005) a 8. března 2006 (sp. zn. 29 Odo 297/2006), jež dovolatelce musí být známa, jelikož se řízení v těchto věcech (stejně jako u R 18/2006) účastnila (jako žalobkyně).
Závěr formulovaný v R 18/2006 pak předurčuje i odpověď na otázku, zda je důvod připustit dovolání k řešení dalších otázek položených dovolatelkou (srov. výše body 1 a 2). Již v usnesení uveřejněném pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jehož závěry se - mutatis mutandis - prosadí i při výkladu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) Nejvyšší soud vysvětlil, že přípustnost dovolání založená na úvaze dovolacího soudu o zásadní významnosti napadeného rozhodnutí po stránce právní je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad pan nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele.
Nemůže-li (s přihlédnutím k R 18/2006) v poměrech této věci obstát dovolatelčino tvrzení, že se stala zástavní věřitelkou úpadkyně tím, že uhradila zástavní věřitelce dluh úpadkyně z titulu ručení, pak je zbytečné otevírat dovolací přezkum k zodpovězení otázky, zda soud mohl přikročit ke zrušení konkursu pro nedostatek majetku (§44 odst. 1 písm. d/ ZKV), aniž vyčkal pravomocného skončení incidenčního sporu, v němž měla být řešena otázka, zda dovolatelka se splněním ručitelského závazku zástavní věřitelce stala konkursní věřitelkou s právem na oddělené uspokojení z titulu zástavního práva. I kdyby tedy takový postup soudu správný nebyl, je zjevné, že výsledek dovolatelčina incidenčního sporu by musel odpovídat R 18/2006, z nějž se podává, že mechanismem, který udává, dovolatelka zástavní právo k majetku, který by mohl případně být sepsán do konkursní podstaty úpadkyně v režimu ustanovení §27 odst. 5 ZKV, nabýt nemohla.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu