ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.82.2006.1
sp. zn. 29 Odo 82/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně A. – C. a. s., proti žalovaným 1) M. D., zastoupenému advokátem, a 2) J. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 3,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 42/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. listopadu 2005, č.j. 18 Co 542/2005-206, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. ledna 2005, č.j. 9 C 42/2004-132, jímž Okresní soud v Klatovech uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 3,500.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 5. srpna 2003 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že prohlášení o ručitelském závazku žalovaných ze dne 31. března 1998 (dále jen „ručitelské prohlášení“), kterým bylo zajištěno splnění závazku společnosti F. I. spol. s r. o. (dále jen „dlužník“) ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 31. března 1998 mezi Č. s. a. s. a dlužníkem (dále jen „smlouva o úvěru“), je platným právním úkonem podle ustanovení §303 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jímž se žalovaní zavázali uspokojit věřitele, nesplní-li dlužník své závazky vzniklé na základě smlouvy o úvěru, a to včetně případných závazků vzniklých odstoupením od smlouvy nebo její výpovědí, s tím, že každý z ručitelů ručí za závazky v plném rozsahu. Tato pohledávka byla smlouvami o postoupení pohledávek postoupena žalobkyni. Dlužník závazek ze smlouvy o úvěru nesplnil, žalobkyně má proto právo podle ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. domáhat se splnění závazku na ručitelích.
Námitku neplatnosti ručitelského závazku pro neurčitost podle ustanovení §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když závazky ze smlouvy o úvěru nejsou specifikovány, nepovažoval za důvodnou, jelikož ručitelské prohlášení obsahuje označení věřitele, dlužníka a konkrétní finanční závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru.
Neakceptoval ani výhradu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, podle níž smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi Č. k. a. a žalobkyní je neplatná, neboť veřejná obchodní soutěž, jejímž předmětem byl i prodej pohledávky ze smlouvy o úvěru, nebyla vyhlášena podle zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, s odůvodněním, že smlouvu o postoupení pohledávek nelze považovat „za dodávku svého druhu, která by mohla být považována za veřejnou zakázku“ ve smyslu §2 písm. a) tohoto zákona.
Odvolací soud konečně nepovažoval za důvodnou ani námitku promlčení s ohledem na dobu splatnosti poslední splátky úvěru - 20. března 2000 - a dobu podání žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé namítají, že v odvolacím řízení nebyly „zcela respektovány procesní předpisy o dokazování“, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud pochybil, pokud neprovedl důkazy „k vyvrácení pochybností ohledně platnosti smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni“ a závěry odvolacího soudu k aktivní legitimaci žalobkyně a k platnosti ručitelského prohlášení spočívají na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřují v závěru, že ručitelské prohlášení je platným právním úkonem, neboť z textu ručitelského prohlášení je zřejmé, že závazky, na něž se má vztahovat, nejsou dostatečně specifikované a není v něm ani uvedeno, že jde o ručení za veškeré závazky ze smlouvy o úvěru. Vyjadřují přesvědčení, že ručitelské prohlášení jednoznačně identifikuje smlouvu o úvěru, nikoliv však závazky z této smlouvy, za něž je poskytnuto ručení.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelé - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadají rozhodnutí odvolacího soudu i v jeho výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora uvedeném rozsahu) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaní výslovně dovolávají. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady akcentující neprovedení navržených důkazů, jež měly sloužit ke zpochybnění aktivní legitimace žalobkyně. Totéž platí o výhradách co do (ne)úplnosti skutkových zjištění, když dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatelé k dispozici nemají.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ani v závěru o určitosti (a platnosti) ručitelského prohlášení. Je tomu tak již proto, že uvedený závěr postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc. Právní posouzení věci v tomto směru přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (§37 odst. 1 obč. zák. a §303 obch. zák.) [k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03].
Jelikož dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných byla odmítnuta a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu