ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1099.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1099/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2007 o dovolání podaném obviněným M. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 3 To 167/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 52/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 73 T 52/2006, byl obviněný M. M. uznán vinným trestnými činy neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2 tr. zák., zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil tím, že „dne 15. 10. 2004 v době od 09.13 hod. do 09.27 hod. v O. na Obvodním oddělení Policie ČR Ostrava – Přívoz jako příslušník Policie ČR v době výkonu služby policejního inspektora, na žádost R. Š., v úmyslu opatřit mu neoprávněný prospěch, spočívající v tom, že bude podrobně informován o osobě R. P. a o jeho minulosti, neboť oba pojily jejich podnikatelské aktivity, lustroval pod svým loginem v Informačním systému Policie ČR a Ministerstva vnitra ČR osoby R. P. a R. Š., aniž k tomu měl služební důvod, a se získanými výpisy z evidence obyvatel včetně detailů o zájmových osobách policie, obsahujícími osobní údaje jak osob lustrovaných, tak i jejich blízkých příbuzných a informace o trestním stíhání lustrovaných, neoprávněně seznámil R. Š., a s informacemi týkajícími se osoby R. P., též M. H., čímž jednal v rozporu s ustanoveními §§42k, 52 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR v novelizovaném znění, s ustanovením §15 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a s čl. 1 odst. 2 a čl. 3 odst. 4 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 91 ze dne 22. července 2003, kterým se upravuje jednotný postup při provozování a využívání programu „Dotazy do informačních systémů.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle §158 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle §158 odst. 1 tr. zák., §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního poměru u Policie České republiky v délce čtrnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 3 To 167/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci 18. 5. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve uvedl, že nesouhlasí se skutkovým stavem věci v podobě, jak jej zjistily soudy obou stupňů. Zároveň si je vědom, že námitky vůči učiněným skutkovým zjištěním nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hodnotit. Pokud by za těchto okolností bylo možno vzít za prokázaný skutkový děj tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, a tedy i převzat do napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, pak i v takovém případě je podle dovolatele možno soudům důvodně vytknout, že jejich rozhodnutí spočívá jednak na nesprávném právním posouzení skutku a jednak nebyla naplněna materiální stránka trestného činu.
Ve shora uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že měl-li na žádost R. Š. provést lustraci jeho osoby z důvodu, že jmenovaný chtěl zjistit, kdy mu skončí běh zkušební doby podmíněného odsouzení, a tuto lustraci poté ukázat pouze jemu, pak takové jednání nedosahuje takového stupně materiální nebezpečnosti, aby jím mohl být spáchán trestný čin. Podle ustanovení §42k zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, jehož porušení je kladeno dovolateli za vinu, je totiž možné předávat osobní údaje jiným osobám, je-li to ve prospěch osoby, k níž se osobní údaje vztahují, a tato osoba dala k předání souhlas. Uvedené ustanovení sice předpokládá písemnou žádost, která v daném případě podána nebyla, ovšem na druhé straně je podle dovolatele třeba věc posoudit z hlediska nedostatku materiální stránky trestného činu. Za předpokladu, že by se dovolatel takového činu vůbec dopustil, což ovšem popírá, mohl být za předmětné jednání potrestán nanejvýš kázeňsky. Že v obdobných případech je takto postupováno, vyplývá podle dovolatele z internetového (tj. veřejně přístupného) přehledu kázeňských opatření, který k dovolání současně přiložil. Z výše uvedených důvodů se proto nemohl dopustit trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2 tr. zák. Podle názoru dovolatele se nemohl dopustit ani trestného činu poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť údajnou neoprávněnou lustrací R. Š. zneužil získaných informací o jeho osobě v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. To navíc znamená, že v tomto případě nebyla naplněna ani formální stránka trestného činu.
Pokud se jedná o lustraci R. P. a její údajné následné ukázání svědku M. H., pak podle dovolatele v konečném důsledku tímto jednáním mělo dojít k překažení úvěrového podvodu, který R. P. připravoval (viz výpověď svědka R. Š. v hlavním líčení konaném dne 6. 12. 2006). Dovolatel zdůraznil, že činnost, kterou jinak společnost považuje za záslužnou, byla prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení kriminalizována a byl za ni odsouzen. Je-li mu kladeno za vinu porušení §52 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, pak podle dovolatele lze polemizovat s tím, zda za daných okolností toto ustanovení skutečně porušil. Jestliže se dopustil vytýkaného jednání tak, že zároveň překazil spáchání závažného trestného činu, je podle něj nutno přihlížet k tomu, že není v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob, aby informace takové povahy zůstaly utajeny před nepovolanými osobami (§52 a contrario zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR). To znamená, že inkriminovaným jednáním nemohl spáchat trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2 tr. zák., neboť předpokladem je porušení stanovené povinnosti mlčenlivosti. U zbylých dvou vytýkaných trestných činů pak chybí příslušný stupeň společenské nebezpečnosti, tzn. že se dovolatel nemohl dopustit ani těchto trestných činů.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). S poukazem na obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl k závěru, že podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obviněný (dovolatel) M. M. jako příslušník Policie ČR v době výkonu služby policejního inspektora neoprávněně sdělil R. Š. a M. H. (dovolatelem v této souvislosti nezmiňovanému) informace z policejních databází týkající se nejenom samotného R. Š., ale i R. P., a to s úmyslem získat pro jiného (R. Š.) neoprávněný prospěch ve formě nemajetkové výhody, na kterou neměl R. Š. právo, a to na úkor R. P. Dovolatelova hmotně právní argumentace pak v části, kde nekoresponduje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, vychází de facto z jiných skutkových závěrů a nelze ji proto pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
Státní zástupce dále poukázal na to, že se nelze ztotožnit ani s námitkou dovolatele, že svým jednáním zabránil spáchání trestného činu. Obviněný (dovolatel) totiž nepostupoval v souladu s ustanovením §7 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších změn a doplňků, protože neprovedl služební zákrok, služební úkon, ale ani jiná opatření k provedení služebního zákroku nebo služebního úkonu, nýbrž své jednání omezil pouze na jakousi soukromou iniciativu, která takový charakter rozhodně nemohla mít. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je podle státního zástupce zřejmé, že v tzv. skutkové větě výroku jsou vyjádřeny všechny zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2 tr. zák., včetně toho, že obviněný (dovolatel) jako příslušník Policie ČR úmyslně porušil povinnost mlčenlivosti stanovenou v §52 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR.
Podle státního zástupce je ovšem třeba zkoumat, zda dovolatel naplnil materiální znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným, tedy zda v posuzovaném případě tyto činy dosahovaly vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný. V uvedeném směru státní zástupce připomněl rozhodnutí R 43/1996 SbRt, podle něhož při úvahách o tom, zda byly naplněny materiální znaky trestného činu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků některé skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. by proto bylo možno uplatnit jenom za předpokladu, že by v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nedosáhl ani stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost. Taková situace však podle státního zástupce v posuzovaném případě nenastala. V uvedené souvislosti je třeba zvlášť zdůraznit, že ačkoliv trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2 tr. zák. se pachatel může dopustit i z nedbalosti, z konkrétních skutkových zjištění soudů obou stupňů učiněných v předmětné trestní věci vyplývá, že dovolatel se tohoto trestného činu dopustil úmyslně, tj. za podmínek, které jsou přísněji trestně právně postihovány.
Své vyjádření k dovolání obviněného uzavřel státní zástupce tím, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Takové rozhodnutí lze za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak státní zástupce učinil pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný M. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05). Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, jež představují polemiku se správností soudy zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatel se totiž na tomto primárně procesním podkladě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) ve skutečnosti domáhá revize soudy zjištěného skutkového stavu věci a ve spojení s tím jiného právního posouzení skutku.
Naproti tomu byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatel namítl, že ani skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, nebylo možno podřadit pod jimi použitou právní kvalifikaci skutku, zejména též pro nedostatek materiálních znaků trestných činů, kterými byl uznán vinným.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Soud prvního stupně po rozboru ve věci provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která odpovídajícím způsobem vyjádřil jednak v popisu skutku ve výroku rozsudku a zároveň je podrobněji rozvedl v jeho odůvodnění. Při právním posouzení skutku se rovněž zabýval tím, které právní normy obviněný (dovolatel) v postavení příslušníka Policie ČR (tj. veřejného činitele podle §89 odst. 9 tr. zák.) porušil. Zároveň dovodil, že obviněný (dovolatel) úmyslně jednal s vědomím neoprávněnosti prováděných úkonů (§4 písm. a/ tr. zák.). Soud vysvětlil rovněž to, jaké skutečnosti považoval za významné z hlediska příčinného vztahu mezi úmyslem obviněného (dovolatele) a naplněním zákonných znaků tzv. objektivní stránky jednotlivých skutkových podstat (viz str. 5, 6 rozsudku). Právní názor soudu, že jednání obviněného (dovolatele) je po právní stránce třeba kvalifikovat jako jednočinně se sbíhající trestné činy neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2 tr. zák., zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zák., považuje Nejvyšší soud za správný. Proto ani odvolacímu soudu nelze vytknout, že rozsudek soudu prvního stupně shledal právně bezchybným (viz str. 3 až 5 napadeného usnesení) a podané odvolání jako nedůvodné zamítl.
K námitkám dovolatele lze nad obsah rozhodnutí soudů obou stupňů dodat pouze to, že dovolatel jako příslušník Policie ČR vykonával inkriminované úkony výlučně z podnětu potřeb (iniciativy) svého známého R. Š. a v tomto smyslu jeho činnost postrádala jakýkoliv služební charakter. To platí i pro dovolatelem zdůrazňované lustrace. Ohledně osoby R. Š. lustraci sice provedl na jeho přání a s jeho svolením (ovšem nikoli na písemnou žádost, tzn. nestandardně a způsobem příčícím se zákonu), přičemž v případě lustrovaného R. P. pak jednal na soukromou „objednávku“ R. Š. s tím výsledkem, že s dovolatelovým vědomím se do rukou nepovolaných osob dostaly informace, které jim dovolatel poskytnout nesměl a ze kterých ke škodě R. P. (kterému banka neschválila úvěr) získal R. Š. neoprávněný prospěch. Jestliže dovolatel namítl, že jeho činnost byla vlastně společensky prospěšná, neboť v důsledku ní bylo zabráněno úvěrovému podvodu, jehož se údajně hodlal dopustit R. P., je třeba na tomto místě poznamenat, že dovolatelovo tvrzení zde stojí zcela mimo rámec skutkových zjištění soudu a nelze k němu tudíž přihlížet.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou týkající se absence materiální stránky trestné činnosti obviněného.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Při úvahách o tom, zda ve výše uvedeném smyslu obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. R 43/1996 SbRt.).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, nelze podle názoru Nejvyššího soudu dovodit, že skutkové podstaty jednotlivých trestných činů či alespoň některá z nich, byly naplněny s intenzitou tak nepatrnou, aby bylo možno ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. uplatnit. Jednání dovolatele v posuzovaném případě tvoří souhrn dílčích činností s různým stupněm závažnosti a nelze je omezovat jen na to, že lustrace týkající se R. Š. byla provedena na jeho žádost a s jeho svolením. Obviněný jako příslušník Policie ČR především v rozporu se zákonem, aniž by prováděl služební zákrok, služební úkon, nebo opatření k jejich provedení, využil prostředků, které měl při výkonu služby policejního inspektora k dispozici, k uskutečnění zcela soukromé iniciativy. Z hlediska posouzení materiálních znaků trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2 tr. zák. pak není bezvýznamné ani to, že tohoto trestného činu se lze dopustit i z nedbalosti (§5 tr. zák.), přičemž dovolatel jej spáchal úmyslně, tj. v nebezpečnější formě zavinění. Na to ve svém vyjádření k dovolání konečně výstižně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích má Nejvyšší soud za to, že napadené usnesení odvolacího soudu ani rozsudek soudu prvního stupně netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Proto podané dovolání (ani v jeho relevantně uplatněné části) neshledal jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného M. M. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler