ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1395.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1395/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. ledna 2007 o dovolání podaném J. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 483/2005 ze dne 13. 12. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 100/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 483/2005, ze dne 13. 12. 2005.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 3 T 100/2004 ze dne 20. 10. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.). Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že
dne 23. 11. 2003 v 10:30 hod. oznámil OO PČR K.n.Č.l. do protokolu o trestním oznámení pod č. j. ORKO – 872/KT-TČ-2003, že mu neznámý pachatel odcizil v době od 19:00 hod. dne 22. 11. 2003 do 10:00 hod. dne 23. 11. 2003 osobní motorové vozidlo zn. BMW, které zaparkoval před hotelem P. v obci V., okr. K., ačkoliv věděl, že se toto nezakládá na pravdě, neboť dne 22. 11. 2003 ve 22:45 hod. způsobil dopravní nehodu na silnici č., z místa utekl a věc byla šetřena DI K. pod č. j. ORKO-1388/DN-VON-2003, na základě trestního oznámení OO PČR K.n.Č.l. tak nadbytečně zahájilo úkony trestního řízení ve věci krádeže motorového vozidla pod č. j. ORKO-872/KT-TČ-2003, provedlo ohledání místa činu, byla pořízena fotodokumentace, bylo vyhlášeno pátrání po vozidle, provedeno šetření v hotelu P. v obci V., vytěžen nájemce hotelu, vyhotoveno usnesení o odložení věci a odcizením vozidla se zároveň zabývali kriminalisté SKPV K., kteří ověřovali nahlášená odcizená vozidla a znovu vyslechli oznamovatele, který se doznal, že trestní oznámení podal v úmyslu vyhnout se odpovědnosti za dopravní nehodu, kterou způsobil dne 22. 11. 2003.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku J. M. podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 10 To 483/2005 ze dne 13. 12. 2005, a to tak, že jej podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl jako nedůvodné.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal J. M. dovolání, a to včas prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s písm. g) (nesprávně uvedeno písm. b/) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesouhlasí s trestněprávní kvalifikací svého jednání popsaného v obžalobě. V průběhu celého trestního řízení poukazoval na to, že skutkově obdobná věc byla již řešena judikaturou vyšších soudů, konkrétně rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 3 Tz 238/2000, kterým bylo rozhodováno o jednání obžalovaného, který nahlásil odcizení osobního vozidla na obvodním oddělení policie, ačkoliv to nebyla pravda, když do tohoto vozidla naložil odcizenou dlažbu a byl vyrušen policejní hlídkou. Nejvyšší soud v tomto případě vyslovil, že k následku vážné újmy „nemůže dojít, pokud obviněný v podvodném úmyslu na svou obhajobu sice oznámí spáchání jiného trestného činu, ale v relativně krátké době se k trestné činnosti dozná.“ Podobnost spatřuje v tom, že i v jeho případě došlo v relativně krátké době k doznání pravého stavu věcí, postavení dovolatele je však oproti zmiňovanému případu příznivější v tom, že nenahlásil odcizení vozidla v úmyslu zakrýt trestný čin. Hrozilo mu tak v krajním případě postižení za přestupek, neboť dle argumentu „a maiore ad minus“, pokud v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyl shledán trestný čin, nemůže být shledán ani v jeho případě, když byl veden mnohem méně závažnými pohnutkami – nikoliv snahou zakrýt vlastní trestnou činnost, ale pouze zmatkem a nezvládnutím situace, již pociťoval jako vysoce stresující. Dále poukázal na to, že soudy nesprávně hodnotily naplnění znaku skutkové podstaty spočívajícím ve způsobení vážné újmy na právech poškozeného. Z napadeného rozhodnutí, jakož i z rozsudku mu předcházejícího totiž nevyplývá, že by Policii České republiky byla způsobena vážná újma na právech, když ve věci bylo provedeno několik běžných úkonů a následně obžalovaný sám policii sdělil, že trestní oznámení nepodal právem. Za této situace nelze uzavřít, že policii byla způsobena vážná újma na právech v takové intenzitě, jak to vyžaduje příslušné ustanovení trestního zákona. Dále se domnívá, že soudy nepřihlédly při posuzování jeho jednání k trvalým následkům způsobeným dopravní nehodou v roce 1997, kdy utrpěl vážný úraz mozku. Poškození jeho zdraví je trvalé a projevuje se mj. ve zvýšené emoční labilitě a omezené schopnosti zvládat stresové situace. Jeho jednání tak v posuzovaném případě bylo zkratové, když příčinou byla dlouhodobá traumatizace dřívějšími prožitky a neschopnost adekvátně reagovat v zátěžových situacích. Má tak za to, že tato skutečnost oslabuje nebezpečnost jeho jednání pro společnost a jeho reakce měl soud posuzovat v kontextu uvedených skutečností. Soud měl proto přehodnotit materiální stránku trestného činu. Na závěr svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím ve věci samé odložil výkon napadeného usnesení ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř., neboť písemné vyhotovení napadeného usnesení bylo jeho obhájci doručeno až 1. 8. 2006, když vyhlášeno bylo 13. 12. 2005. Tyto průtahy v řízení způsobují právní nejistotu dovolatele, a odkladem vykonatelnosti napadeného usnesení by se dopad těchto průtahů eliminoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, kterým zruší usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 483/2005 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 3 T 100/2004 ze dne 20. 10. 2005 se mění tak, že se obžalovaný obžaloby zprošťuje.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Uvedla, že je třeba přisvědčit názoru dovolatele, neboť z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 574/2006 plyne, že z žádného ustanovení trestního řádu ani zákona č. 238/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů nelze dovozovat právo Policie České republiky na pravdivé informace, resp. právo na to, aby osoby podávající trestní oznámení uváděly pravdu. Podání lživých informací může za splnění podmínek zakládat trestní postih např. za trestné činy křivého obvinění podle §174 tr. zák., křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 tr. zák., křivého tlumočení podle §175a tr. zák., příp. padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků podle §175b tr. zák. Ze samotné sankcionovatelnosti tohoto jednání však nelze mechanicky dovozovat právo Policie České republiky na to, aby jí byly poskytovány výhradně pravdivé informace. Z toho vyplývá, že jednání spočívající v podání nepravdivého trestního oznámení, které nenaplňuje znaky žádného z uvedených trestných činů není trestným činem poškozování cizích práv podle §209 tr. zák., ale může být postiženo jako přestupek podle §47a odst. 1 zákona o přestupcích. Z uvedeného plyne, že dovolatel byl odsouzen pro jednání, které nelze posoudit jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. Podané dovolání považuje tak za důvodné a navrhla proto, aby Nejvyšší soud dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující zejména rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. 3 T 100/2004 a dále, aby za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby, neboť označený skutek není trestným činem. Souhlasila, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným, než navrženým způsobem.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Jedná se ovšem o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě předcházející řízení bylo zatíženo hmotně právními vadami, jež svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V projednávané věci dovolatel primárně spatřuje vadu napadeného rozhodnutí v nesprávném právním posouzení jeho jednání jako trestného činu poškozování cizích práv dle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť podle jeho názoru nebyl naplněn znak skutkové podstaty uvedeného trestného činu spočívající ve způsobení vážné újmy na právech poškozeného, kterým je v tomto případě Policie České republiky (dále jen Policie ČR), když se ke spáchanému skutku doznal v relativně krátké době a navíc nenahlásil odcizení vozidla v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. Má tak za to, že mu v krajním případě mohlo hrozit postižení za přestupek. Nejvyšší soud na tomto místě konstatuje, že důležité je samotné posouzení, zda vůbec jednání spočívající v podání nepravdivého trestního oznámení orgánům Policie ČR je možno právně kvalifikovat jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 tr. zák., přičemž pouze, pokud by dospěl ke kladnému závěru, bylo by na místě se zabývat námitkami týkajícími se toho, zda újmu, kterou tímto svým činem způsobil, lze posuzovat jako vážnou. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na jeho dosavadní rozhodovací praxi, která původně vycházela z toho, že podáním nepravdivého trestního oznámení Policii ČR může dojít k vážné újmě na jejích právech a tak k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. (srov. např. usnesení sp. zn. 3 Tdo 175/2002, 5 Tdo 1032/2002, 5 Tdo 738/2005, 6 Tdo 1130/2005). Uvedená rozhodnutí vycházejí z názoru, že i orgány Policie ČR jsou nositeli práv ve smyslu §209 tr. zák. a mohou být tedy předmětem útoku daného trestného činu. Způsobení vážné újmy na jejích právech je však třeba vždy zkoumat podle konkrétních okolností případu, zejména dle toho, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky měla pro poškozeného, zda šlo o následek lehce či obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný. Nastíněná dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byla ovšem překonána rozsudkem velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, který byl také uveřejněn v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. RNs T 925/2006. Rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu je přitom vázán každý senát Nejvyššího soudu (viz sp. zn. 15 Tdo 44/2004). V rozhodnutí sp. zn. 15 Tdo 574/2006 dospěl Nejvyšší soud k názoru, že skutek spočívající v podání nepravdivého trestního oznámení Policii ČR nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. Objektem citovaného ustanovení jsou jiná než majetková práva jednotlivce, právnických osob, kolektivních orgánů, ale též státu. Předpokladem poškození práva je ovšem jeho existence, a toto tak musí být stanoveno právním aktem, ať již právní normou (zákonem) či individuálním právním aktem (smlouvou, rozhodnutím soudu). Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že dovolatel způsobil vážnou újmu na právech Policie ČR tím, že její útvar (OO PČR Kostelec nad Černými lesy) prováděl ve věci předmětného trestního oznámení osm dnů šetření a mrhal tak silami i finančními prostředky. Z výpovědí svědků – policistů soud zjistil, že na odděleních, kde pracují, je policistů méně, než by mělo být, jejich pracovní nasazení je tak zvýšené, přičemž trendem je, že se nápad případů i úkolů zvyšuje. I přesto, že šlo v souhrnu o několik hodin práce, je za uvedené situace každá hodina důležitá. Porušení práva Policie ČR spočívalo tedy v tom, že se jí jednáním dovolatele nedostalo pravdivých údajů a zcela zbytečně činila úkony popsané ve výroku rozsudku. Podle soudu prvního stupně tak platí, že Policie ČR má právo na to, aby osoby, které podávají trestní oznámení, uváděly vždy pravdu tak, aby jí nebránily v plnění jejích úkolů a povinností. V citovaném rozhodnutí (sp. zn. 15 Tdo 574/2006) ovšem velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu jednoznačně dospěl k závěru, že takové právo nemá oporu v žádném právním předpise ani jinde. Neplyne totiž ani ze zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, konkrétně z jeho ustanovení obsaženém v §12 až §25, ani ostatně z ustanovení §158 odst. 3 tr. ř., v nichž jsou zakotvena oprávnění pro plnění úkolů Policie. Těmto odpovídá na druhé straně povinnost policejních orgánů přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, včetně povinnosti poučit oznamovatele o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje podle §158 odst. 2 tr. ř. Z vyjmenovaných norem však nikterak nevyplývá právo Policie ČR na pravdivé informace. U projednávaného trestného jednání lze tak za splnění podmínek uvažovat o možném trestním postihu pachatele, např. pro trestné činy křivého obvinění podle §174 tr. zák., křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 tr. zák., křivého tlumočení podle §175a tr. zák., příp. padělání a vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle §175b tr. zák. Ze skutečnosti, že popsané trestné jednání je nutné nějakým způsobem sankcionovat, nelze ovšem dovozovat právo Policie ČR na to, aby jí byly poskytovány výhradně pravdivé informace, když je to právě prověřování pravdivosti jí poskytovaných informací, co tvoří náplň její činnosti. Z uvedeného tedy vyplývá, že v daném případě nemohl být jednáním dovolatele nikterak dotčen objekt trestného činu, kterým jsou nemajetková práva jednotlivců i skupin. V daném případě však Policie ČR takové právo v uvedeném smyslu nemá. Z těchto hledisek je proto namístě považovat dovolací námitky ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu nejenom za právně relevantní, ale i důvodné. Ztotožňuje se tak s názorem dovolatele, že právní posouzení jeho skutku soudem prvního stupně nebylo správné a že jeho rozhodnutí proto trpí vadou, kterou nutno podřadit pod dovolací důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. Skutek, za nějž byl dovolatel soudy odsouzen, tak nevykazuje znaky trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. z důvodů rozvedených shora.
V dalším postupu Nejvyšší soud zvažoval, zda ve zjištěném skutku nelze spatřovat znaky jiného trestného činu, avšak dospěl k negativnímu závěru. Ze skutkových zjištění obsažených ve výroku rozsudku Okresního soudu v Kolíně neplyne nic, co by mohlo zakládat dovolavatelovu trestní odpovědnost za výše uvažované trestné činy. Jeho jednání by tak mohlo eventuálně vykazovat toliko znaky přestupku křivého vysvětlení podle §47a odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Podle §20 odst. 1 tohoto zákona nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok, ovšem dle odst. 2 cit. ustanovení platí, že do běhu této jednoroční lhůty se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle trestního řádu. V dané věci byly úkony trestního řízení zahájeny dne 23. 11. 2003, tedy ve stejný den, kdy dovolatel nahlásil do protokolu o trestním oznámení údajnou krádež svého vozidla. Jelikož trestní řízení do dnešního dne skončeno nebylo, nemohla ani uplynout stanovená doba jednoho roku a nezanikla tak jeho případná odpovědnost za takový přestupek.
Nejvyšší soud dále podotýká, že pokud nepravdivé trestní oznámení dovolatele mělo za následek způsobení materiální škody, kterou lze vyčíslit, je možné se její úhrady domáhat na odpovědné osobě prostřednictvím občanskoprávní žaloby. Je tak názoru, že aplikace prostředků trestního práva na uvedené případy by neodpovídala jeho subsidiární povaze.
Nejvyšší soud uzavírá, že za daného stavu věci tak učiněná zjištění potřebná pro úvahy o hmotně právním posouzení skutku takto zjevně neumožnila soudům dospět k tak jednoznačnému právnímu závěru, který nakonec ve svých rozhodnutích přijaly. Je nutno dodat, že jejich povinností bylo v rámci odůvodnění jednoznačně uvést, v čem spatřovaly poškození práv Policie ČR, jakož i to, v čem taková práva vůbec spočívají.
Protože Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání J. M. důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu citované usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 483/2005 ze dne 13. 12. 2006, když v rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřichází v úvahu jejich odstranění v rámci případného veřejného zasedání.
Vzhledem k výše uvedenému a tedy shledání námitek dovolatele důvodnými potom dovolací soud o návrhu na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, ani nerozhodoval.
V novém řízení se Krajský soud v Praze bude věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních hmotně právních otázek s povinností provést případné doplnění dokazování z hledisek již shora uvedených (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka