ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.678.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 678/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání J. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 To 94/2006 ze dne 9. 1. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 123/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 94/2006 ze dne 9. 1. 2007 zrušuje v celém rozsahu, a to výlučně v části týkající se obviněného J. L.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 123/2004 ze dne 13. 3. 2006 byl dovolatel (spolu s obviněnými P. K., P. Z. a R. F.) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (v bodě I/1, 2; dále jen tr. zák.) dílem dokonaném, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaným formou účastenství jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za uvedený trestný čin byl dovolateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen dle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. zák. byli poškození s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku podali J. L., uprchlý P. K. i příslušná státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 12 To 94/2006 ze dne 9. 1. 2007, a to tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl jako nedůvodná.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal J. L. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), písm. g) a písm. l) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že si v písemném odvolání, které podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 5 T 123/2004, vyhradil právo toto podání dodatečně doplnit o další konkrétní výhrady a 14. 12. 2006 navrhl odvolacímu soudu provedení dalších důkazů. Dne 29. 12. 2006 zaslal Vrchnímu soudu v Praze žádost o odročení nařízeného veřejného zasedání na pozdější dobu tak, aby se jej mohl osobně zúčastnit, neboť v té době byl v pracovní neschopnosti. Dne 5. 1. 2007 žádost doplnil lékařskými zprávami o svém zdravotním stavu, který mu neumožňoval se veřejného zasedání zúčastnit a jednat před soudem. Konečně 8. 1. 2007 zaslal tomuto soudu doplnění své žádosti a znovu požádal, aby nebylo jednáno v jeho nepřítomnosti s tím, že má zájem se veřejného zasedání osobně zúčastnit. Vrchní soud však jeho omluvu a žádost o odročení veřejného zasedání považoval za nedostatečnou a veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti. Bylo mu tak znemožněno uplatnit veškeré námitky, které proti napadenému rozsudku krajského soudu měl.
Jestliže však odvolací soud zvolil takový postup, měl přezkoumat to, zda soud prvního stupně náležitě provedl všechny důkazy a zda je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů hodnotil tak, aby na jejich podkladě učinil spolehlivé skutkové závěry. Odvolací soud se však ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že přípravné řízení proběhlo v souladu se zákony. Z trestního spisu a svědeckých výpovědí policistů Ing. N. a Ing. F. je však potvrzeno, že vyšetřování bylo od samého počátku vedeno pouze za účelem prověření jediné vyšetřovací verze, a proto bylo neobjektivní. Povinnost orgánů činných v trestním řízení objasňovat skutečnosti svědčící o účasti obviněného na trestné činnosti, jakož i ty svědčící v jeho prospěch, se omezila pouze na první z uvedených. Z lékařských zpráv je přitom patrný jeho nepříznivý psychický stav v době, kdy měla být posuzovaná trestná činnost připravována a realizována, proto měl krajský soud uvažovat o tom, do jaké míry byl v té době schopen organizovat a řídit poměrně složitou konstrukci jednání a vztahů mezi aktéry, které později vedly ke spáchání trestné činnosti. Především měl soud posuzovat to, zda v jejím rámci byl schopen organizovat a řídit osobu obviněného P. K., když znalcem z oboru psychiatrie byl tento charakterizován jako osoba s nadprůměrnou inteligencí, zvýšeným sebevědomím, bohatou fantazií s tendencí si vymýšlet, schopná do svých plánů zapojit i další osoby. Proto měly soudy zkoumat pozorněji možnost, zda dovolatel jako organizátor celé trestné činnosti s takto charakterizovanou osobností v podstatě manipuloval. Jinak řečeno, soudy se měly podrobněji zabývat otázkou dovolatelovy způsobilosti být pachatelem trestného činu z hlediska hmotně právního ust. §12 tr. zák. Tímto se však krajský soud nezabýval, svá skutková zjištění převzal v podstatě z výsledků řízení přípravného, a to i přes existující pochybnosti o roli a úloze P. K. v celém případu, což vrchní soud v rámci své přezkumné činnosti nenapravil. Odvolací soud mimo to zcela pominul, že soud prvního stupně sice připustil jím nabízené důkazy, tyto v hlavním líčení provedl, avšak při hodnocení je zcela pominul, když je nehodnotil ani jednotlivě ani v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy. Je tak přesvědčen, že soudy obou stupňů nepřihlédly ke všem skutkovým okolnostem majícím význam z hlediska hmotného práva a v důsledku toho lze za vadné považovat i posouzení skutku jako trestného činu ve vztahu k jeho osobě.
Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhl rovněž, aby předseda senátu Krajského soudu v Praze podal návrh na odložení výkonu rozhodnutí do doby, než bude o dovolání rozhodnuto, a to vzhledem k tomu, že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody by pro něj mohl mít velmi nepříznivé účinky, zejména z hlediska jeho zdravotního stavu.
K podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že soudce Vrchního soudu v Praze postupoval v dané věci zcela správně, jestliže za situace, kdy měl k dispozici lékařskou zprávu MUDr. H. J. z 5. 1. 2007 tuto telefonicky kontaktoval a poté, co zjistil, že tato dovolatele spatřila naposledy koncem listopadu 2006 a předmětné informace o jeho aktuálním zdravotním stavu jí sdělovala pouze jeho družka, nepochybil, pokud uzavřel, že jednoznačné lékařské doporučení jeho neúčasti u veřejného zasedání není dostatečně podloženo a následně rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Pokud se pak dovolatel k veřejnému zasedání nedostavil, lze konstatovat, že jen nevyužil svého oprávnění, když žádný z důvodů jeho povinné účasti ve smyslu §263 odst. 4 tr. ř. dán nebyl. Daný dovolací důvod tak shledala zjevně neopodstatněným. Ke zbylé části argumentace dovolatele uplatněné v rámci dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. uvedla, že touto se nelze zabývat, neboť dovolatel ji odůvodňuje neobjektivním způsobem vyšetřování, nerespektováním jeho důkazních návrhů a zpochybněním přisouzené verse skutkového děje, která podle jeho názoru nemusela být jedinou možnou. Pokud pak v další části argumentuje poukazem na ust. §12 tr. zák., má za to, že takto učinil jen formálně, neboť jeho argumenty staví na zpochybnění své psychické vybavenosti co do způsobilosti projevit dominantní, popř. manipulativní vztah s jinými osobami do té míry, aby jej bylo možno označit za organizátora jejich trestné činnosti. Ani jeho námitku, že spoluobviněný P. K. má k organizování trestné činnosti jiných osob lepší osobnostní předpoklady, nelze dle jejího názoru považovat za kvalifikovaný způsob zpochybnění podmínek přisouzené formy účastenství ve smyslu ust. §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. na straně dovolatele. Opatřený důkazní stav věci však dokládá postupné a na sebe navazující kroky, které bez vědomí vlastníků nemovitostí podnikla skupina osob kolem dovolatele se záměrem vytvořit fikci legálního převodu vlastnického práva poškozených k oběma nemovitostem, a to na fiktivní fyzické osoby jejich nových nabyvatelů tak, aby mohlo dojít k dalšímu smluvnímu převodu obou nemovitostí na obchodní společnost G. L., s. r. o. Dovolatel sice vystupoval ve formální roli řadového zaměstnance nabyvatelské obchodní společnosti, avšak ve skutečnosti předmětnou právnickou osobu personálně i finančně plně ovládal. Na jeho straně byla i prvotní iniciativa ke spáchání trestné činnosti, kterou zosnoval a řídil, i kroky, jak zamýšleného trestného cíle dosáhnout, a to za pomoci dalších na věci zúčastněných osob. Sehrál tak určující roli co do konkrétních pokynů ke každému dílčímu jednání, k jeho způsobu provedení a taktéž to byl on, kdo v obou případech poskytoval nezbytné finanční zázemí. Ohledně otázky povahové způsobilosti dovolatele jednat v pozici organizátora jsou skutková zjištění zcela jednoznačná, navíc se touto otázkou dostatečně zabýval již soud prvého stupně. Vzhledem k uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takto by tedy mohl být obviněný zkrácen na svém základním právu, tedy právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listina).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. významná otázka, zda bylo možno dne 9. 1. 2007 konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti.
Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel nejméně od února 2000 měl zdravotní problémy, které již v této době ztěžovaly např. provádění jeho výslechů (viz č. l. 121, 389). Od září roku 2004 byl dovolatel v pracovní neschopnosti (viz č. l. 1336), přičemž z lékařské zprávy ze dne 20. 6. 2005 (viz č. l. 1399) plyne, že v té době došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, které dle lékařů znemožňovalo dovolateli i výkon jakéhokoliv zaměstnání (viz č. l. 1425). Z lékařské zprávy ze dne 8. 9. 2005 (viz č. l. 1434) se podává, že kvůli jeho zdravotnímu stavu ošetřující lékařka doporučila, aby hlavní líčení ve věci byla konána vždy až po 11 hod. Následně se dovolatel k hlavním líčením střídavě dostavoval (8. 3. 2006 – č. l. 1823, 10. 3. 2006 – č. l. 1840), ovšem v jejich průběhu žádal, aby dále bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. V hlavních líčeních ve dnech 8. 2. 2006, 9. 3. 2006 a 13. 3. 2006 bylo tak na jeho žádost jednáno v jeho nepřítomnosti (viz č. l. 1778, 1833, 1856). Od 8. 3. 2006 byl přitom opět v pracovní neschopnosti (viz doklad na č. l. 1865). Z takto založených listinných důkazů je však patrné, že pokud to zdravotní stav J. L. alespoň trochu umožňoval, jednání u soudu se vždy zúčastňoval. To podle názoru dovolacího soudu svědčí o jeho vůli být pokud možno u jednání před soudem přítomen a hájit se osobně.
Pokud se týče konání veřejného zasedání o odvolání J. L., z obsahu spisu vyplývá, že k tomuto byl předvolán dne 7. 12. 2006 (viz č. l. 2003). Na toto předvolání reagoval dovolatel přípisem ze dne 14. 12. 2006, v němž navrhl odvolacímu soudu provedení důkazů k prokázání své neviny (viz č. l. 2005). V dalším podání ze dne 29. 12. 2006 pak požádal o odročení veřejného zasedání s tím, že má zájem se jej zúčastnit. Uvedl, že od 5. 5. 2006 je v pracovní neschopnosti, k čemuž přiložil příslušné potvrzení s tím, že lékařskou zprávu dodá před konáním veřejného zasedání, když tuto nebyl schopen z důvodu dovolené svého ošetřujícího lékaře dodat zároveň s tímto podáním (viz č. l. 2006 – 2007). Předmětné podání pak doplnil další žádostí ze dne 5. 1. 2007, v níž opět požádal o odročení veřejného zasedání tak, aby se jej mohl osobně zúčastnit, když jeho špatný zdravotní stav v té době byl dočasný a nebyl tak schopen se k soudu dostavit. K této žádosti přiložil dvě lékařské zprávy ze dne 20. 12. 2006 a z 5. 1. 2007, které dokládají jeho nepříznivý zdravotní stav s tím, že ve zprávě ze dne 5. 1. 2007 se konstatuje, že „v současné době není schopen jednání v Karlových Varech“ (viz č. l. 2008-2010). Konečně 8. 1. 2007 dovolatel podal i třetí žádost o odročení veřejného zasedání, v níž uvedl, že trpí velkými bolestmi, kvůli čemuž nemohl zajistit adekvátní lékařskou zprávu adresovanou Vrchnímu soudu v Praze s tím, že na 11. 1. 2007 je objednán k lékařskému zákroku na neurochirurgickém oddělení. Znovu v ní uvedl, že má zájem hájit se osobně, ovšem není momentálně schopen pohybu, je mu zle a má velké bolesti, má i problémy psychické (viz č. l. 2011).
Předseda senátu Vrchního soudu v Praze na tato sdělení reagoval tak, že telefonicky kontaktoval ošetřující lékařku dovolatele, od které získal pouze informaci, že tato viděla J. L. naposled dne 28. 11. 2006, a později získávala informace o jeho aktuálním zdravotním stavu od jeho družky. Ta lékařku také dne 5. 1. 2007 navštívila se žádostí o omluvu J. L. z jednání v Karlových Varech. Na základě nich pak také lékařka vyhotovila citovanou lékařskou zprávu ze dne 5. 1. 2007 (viz č. l. 2012).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Obecně však také platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§233 odst. 2 tr. ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces, což znamená, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být nezbytná tehdy, jestliže soud rozhodl obviněného k veřejnému zasedání předvolat, čímž dal jasně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. O takovou situaci se v daném případě jednalo.
Dovolací soud musí na tomto místě konstatovat, že podstatné v projednávané věci je tedy skutečně to, že odvolací soud dle §233 odst. 1 tr. ř. dovolatele k veřejnému zasedání předvolal. Z toho je patrné, že veřejné zasedání měl v úmyslu provést v přítomnosti dovolatele. Navíc tento opakovaně soudu předkládal podání svědčící o jeho špatném zdravotním stavu se žádostmi o odročení konání veřejného zasedání, a i z citované lékařské zprávy ze dne 5. 1. 2007 je evidentní, že dovolatel skutečně nebyl schopen se jednání účastnit. Dle názoru dovolacího soudu je v dané situaci irelevantní, že v této zprávě se hovoří o „jednání v Karlových Varech“, neboť je jisté, že pokud vzhledem ke zdravotnímu stavu dovolatele jeho lékařka uvedla, že není schopen takové účasti u jednoho soudu, je tak zcela evidentní, že takové účasti nebyl v rozhodné době schopen ani u jiného soudu (Vrchního soudu v Praze). Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 9. 1. 2007 pak plyne, že odvolací soud rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, k čemuž v odůvodnění svého usnesení toliko uvedl, že takto rozhodl proto, že zprávu o zdravotním stavu považoval za nedostatečnou, týkající se zcela jiné věci (viz str. 7 usnesení sp. zn. 12 To 94/2006).
Právní závěry odvolacího soudu nemohou obstát, neboť jsou v rozporu s dikcí čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces, jakož i dikcí čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy). Podle čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Čl. 38 odst. 2 Listiny nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou. Dlužno ovšem dodat, že veřejné zasedání konané o odvolání obviněného, se svou povahou i významem blíží hlavnímu líčení. Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Tento předpoklad v posuzované věci naplněn nebyl a postup odvolacího soudu proto nebyl korektní.
Předně dovolací soud nezpochybňuje, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely (viz §4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb.) a že samo o sobě ještě neprokazuje, že obviněný současně není schopen se veřejného zasedání soudu účastnit (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 442/2003 či sp. zn. 6 Tdo 499/2002). Podstatné v řešeném případě je však rovněž to, že odvolací soud měl před datem konání veřejného zasedání k dispozici opakované žádosti obviněného o jeho odročení, v nichž tento žádal výslovně, aby veřejné zasedání bylo konáno v jeho přítomnosti, navíc doplněné jednotlivými lékařskými zprávami o jeho nepříznivém zdravotním stavu, což i on sám ve svých sděleních opakovaně potvrzoval. Pokud na základě těchto podání a dokladů předseda senátu přede dnem konání veřejného zasedání hovořil přímo s ošetřující lékařkou dovolatele, avšak nezjistil od ní přesné vyjádření, zda dovolatel byl či nebyl schopen účasti u veřejného zasedání, nemohl pak soud v jeho průběhu dne 9. 1. 2007 rozhodnout takto jednoznačně a jednat v dovolatelově nepřítomnosti, neboť pro toto chyběly dostatečné podklady.
Požádal-li totiž obviněný o odročení veřejného zasedání, k němuž byl soudem předvolán, ze zdravotních důvodů, což doložil i lékařskou zprávou doplněnou vyjádřením lékaře, že obviněný pokračuje v pracovní neschopnosti a není z těchto důvodů schopen účasti na jednání u soudu (byť jiného), soud postupoval v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny a §233 tr. ř., pokud přesto konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 932/2004). Za těchto okolností tedy nemohlo být veřejné zasedání odvolacího soudu vůbec konáno, ledaže by odvolací senát rozhodl, že původní opatření předsedy senátu o předvolání obviněného k veřejnému zasedání nebylo správné a že postačovalo jej o jeho konání jen vyrozumět, resp. že je možné přes nepřítomnost obviněného provést veřejné zasedání (§238, §205 odst. 2 tr. ř.). Takové rozhodnutí i s důvody, které k němu vedly, by pak muselo být v celém svém obsahu zachyceno v protokolu o veřejném zasedání ze dne 9. 1. 2007 (viz §136 tr. ř., srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 28/2004). To se v daném případě ovšem nestalo. Proto dovolací soud uzavírá, že postup odvolacího soudu, který se rozhodl provést veřejné zasedání dne 9. 1. 2007 bez přítomnosti obviněného, je třeba považovat za takový zásah do zmíněných práv obviněného, jimiž má být garantován spravedlivý proces, který není možno akceptovat.
Námitky obviněného, jimiž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jsou tedy důvodné a k odstranění podstatné procesní vady, jejímž důsledkem bylo závažné porušení práva obviněného na obhajobu, je nezbytné provést veřejné zasedání znovu, a to za důsledného respektování ustanovení o přítomnosti obviněného v něm a respektování jeho práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Jelikož dovolací soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze z uvedeného důvodu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby veřejné zasedání o odvolání proběhlo znovu, nezabýval se již námitkami uplatněnými dovolatelem v rámci ostatních dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., když v dané věci samozřejmě bude jmenovaným soudem nově rozhodováno.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného napadené (citované) usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je odvolací soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Trestní věc obviněného se tak znovu vrací do procesního stadia řízení před odvolacím soudem, proto bude na odvolacím soudu, aby se znovu pečlivě vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v dovolatelem podaném odvolání. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
S poukazem na takto přijaté rozhodnutí potom dovolací soud nerozhodoval o návrhu dovolatele na odložení výkonu rozhodnutí, když ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh nepodal.
Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka