ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.102.2006.1
sp. zn. 32 Odo 102/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. L. B., advokátkou, proti žalované A. p. C. s.r.o., zastoupené JUDr. J. T., advokátkou, o zaplacení 55 098,10 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 92 829,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 262/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č.j. 11 Co 113/2005-107, ve znění usnesení ze dne 29. srpna 2005, č.j. 11 Co 113/2005-116, takto:
I. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti prvnímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č.j. 11 Co 113/2005-107, ve znění usnesení ze dne 29. srpna 2005, č.j. 11 Co 113/2005-116, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č.j. 11 Co 113/2005-107, ve znění usnesení ze dne 29. srpna 2005, č.j. 11 Co 113/2005-116, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalované zaplacení částky 55 098,10 Kč s příslušenstvím jako nevyplacené provize za činnost, kterou vykonal pro žalovanou na základě uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení. Podle tvrzení žalobce mu žalovaná dluží na provizi celkovou částku 56 439,10 Kč s tím, že co do rozdílu ve výši 1 341,- Kč započetl svou pohledávku proti pohledávce žalované na zaplacení poplatků za užívání mobilního telefonu v téže výši. Žalovaná v průběhu řízení nárok žalobce uznala, současně však v celém jeho rozsahu uplatnila kompenzační námitku s odůvodněním, že má proti žalobci z téže smlouvy nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 150 740,- Kč s příslušenstvím za porušení smluvního závazku žalobce a dále nárok na úhradu hovorného ve výši 1 341,- Kč. V rozsahu částky 55 098,10 Kč vznesla námitku započtení a vzájemným návrhem uplatnila vůči žalobci nárok na zaplacení částky 95 641,90 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 16. září 2003, č.j. 10 C 262/2002-46, zamítl žalobu o zaplacení částky 55 098,10 Kč s příslušenstvím, uložil žalobci zaplatit žalované 92 829,50 Kč s příslušenstvím a zamítl vzájemný návrh žalované v rozsahu zbývající částky ve výši 2 812,40 Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. června 2004, č.j. 11 Co 90/2004-68, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zaplacení 55 098,10 Kč s příslušenstvím, ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 92 829,50 Kč a ve výroku o nákladech řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V zamítavém výroku ohledně částky 2 812,40 Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v tomto rozsahu nebyl odvoláním žalobce napaden.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 2. listopadu 2004, č.j. 10 C 262/2002-87, zamítl žalobu o zaplacení 55 098,10 Kč s příslušenstvím, uložil žalobci zaplatit žalované částku 92 829,50 Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2005, č.j. 11 Co 113/2005-107, ve znění usnesení ze dne 29. srpna 2005, č.j. 11 Co 113/2005-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. listopadu 2004 v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 27 548,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 26. května 2002 do zaplacení a potvrdil ho ve zbývající části tohoto zamítavého výroku (výrok I.). Dále ho změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu (správně vzájemný návrh žalované) zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je zcela opodstatněn nárok žalobce na zaplacení provize v požadované výši a že nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty za porušení smluvního závazku žalobce dle uzavřené obchodní smlouvy je odůvodněn ve výši jednoměsíční provize, nikoli ve výši požadovaného jejího pětinásobku. Při posuzování nárokované smluvní pokuty vzal odvolací soud v úvahu, že v případě porušení závazku žalobce z obchodní smlouvy, jehož se žalobce dopustil tím, že formálně uzavřel v rámci předmětu obchodního zastoupení obchod na účet třetí osoby, šlo o výjimečnou záležitost a že nebylo prokázáno, že by žalobce z této činnosti jakkoli profitoval či poškodil žalovanou, resp. žalovaná způsobení škody ani netvrdila. S přihlédnutím k těmto skutečnostem, které pokládá za významné pro posouzení výše smluvní pokuty, dovodil, ževýše smluvní pokuty sjednaná účastníky v bodě VII. smlouvy o obchodním zastoupení je nepřiměřená, a proto je na místě aplikovat ustanovení §301 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Jak dále odvolací soud uvedl, posoudil věc ve všech souvislostech, přičemž zejména přihlédl k okolnostem, za nichž žalobce zajistil koupi kopírovacího stroje jinému subjektu, a to poté, kdy žalovaná neuspěla jako žadatel o zprostředkování prodeje. Podle názoru odvolacího soudu hodnota a význam zajišťované povinnosti, jakožto kritérium pro rozhodování soudu o tom, zda je smluvená pokuta nepřiměřená, odůvodňují závěr, že odpovídající výší smluvní pokuty je jednoměsíční provize žalobce u žalované, tj. částka 27 548,- Kč s příslušenstvím.
Vznikl-li žalované nárok na smluvní pokutu pouze ve výši 27 548,- Kč, zanikla také pouze v tomto rozsahu její pohledávka vůči žalobci, kterou uplatnila jako kompenzační námitku vůči žalobnímu nároku, nikoli v rozsahu vyšším, jak požadovala. Z toho pak také podle odvolacího soudu plyne i závěr o neúspěšnosti vzájemného návrhu žalované na zaplacení 92 829,50 Kč, stejně jako její kompenzační námitky v rozsahu celé částky, požadované žalobcem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], přičemž jako další dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241a odst. 3 o. s. ř.].
Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil, jestliže v otázce smluvní pokuty aplikoval ustanovení §301 obch. zák., aniž zjistil přesnou výši způsobené škody, do níž může při splnění dalších podmínek nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit. Se zjištěním odvolacího soudu o tom, že jí škoda nevznikla, nesouhlasí, neboť pro toto jeho zjištění neshledává oporu v provedeném dokazování. Podle jejího názoru bylo zcela opomenuto, že předmětnou zakázku, tj. zprostředkování prodeje kopírovacího stroje nerealizovala jedině a právě proto, že žalobce porušil sjednanou konkurenční doložku a prodej zprostředkoval přes jinou firmu. Pakliže se tento prodej neuskutečnil přes ni, jak bylo sjednáno, vznikla jí škoda přinejmenším ve výši ušlého zisku, k čemuž se v průběhu řízení vyjadřovala a o čemž svědčí i tvrzení obsažená ve spisovém materiálu.
Dovolatelka dále poukazuje na naprostou nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že v případě úvahy o aplikaci §301 obch. zák. měl v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zachování zásady dvouinstančnosti řízení již ve zrušovacím usnesení zavázat soud prvního stupně k doplnění dokazování za účelem určení výše škody. Odvolací soud však tak neučinil a využil moderačního oprávnění soudu, aniž si pro takové rozhodnutí opatřil potřebná skutková zjištění.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil odvolacího soudu v celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání do rozsudku odvolacího soudu v rozsahu té části jeho prvního výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 27 548,- Kč s příslušenstvím, není přípustné - jelikož tímto výrokem bylo v obchodní věci rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, jde ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto podané dovolání v rozsahu směřujícím do té části jeho prvního výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 27 548,- Kč s příslušenstvím, usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání v rozsahu směřujícím do zbývající části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé, není rovněž přípustné. Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2002, sp. zn. 29 Odo 579/2001) formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Rozsudečným výrokem, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (v rozsahu částky 27 550,10 Kč s příslušenstvím), nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím do potvrzujícího výroku ve věci samé tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Dovolání v uvedeném rozsahu tedy není subjektivně přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že byl vzájemný návrh žalované zamítnut (a proti souvisejícímu třetímu výroku o nákladech řízení), a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Námitka dovolatelky, že zjištění odvolacího soudu, že žalované jednáním žalobce žádná škoda nevznikla, nemá oporu v provedeném dokazování, je důvodná. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se totiž podává, že odvolací soud uvedený skutkový závěr pouze konstatuje, aniž provedl (či soud prvního stupně) v tomto směru jakékoli dokazování. Důsledkem tohoto jeho pochybení je naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), podat dovolání také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Na to pak navazuje i další oprávněná kritika dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo naprosto nepředvídatelné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).
Podle ustanovení §215 odst. 2 o. s. ř., které rámcově upravuje průběh jednání před odvolacím soudem, po zahájení jednání podá předseda nebo pověřený člen senátu zprávu o dosavadním průběhu jednání; jinak platí pro jednání před odvolacím soudem přiměřeně §116 až 118, §118a odst. 4 a §119. Na závěr předseda senátu účastníky vyzve, aby shrnuli své návrhy a aby se vyjádřili k dokazování a ke skutkové a k právní stránce věci.
Obsahem uvedené zprávy se rozumí seznámení s odvoláním napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně a s úkony provedenými před soudem prvního stupně, včetně úkonů provedených za odvolacího řízení, které se týkají napadeného rozhodnutí; součástí zprávy není vylíčení odvolání nebo písemného vyjádření k odvolání a ani hodnocení jejich obsahu. Odvolací soud však v souladu s §215 odst. 2 o. s. ř. nepostupoval, neboť jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l. 105 spisu), byl pouze zkonstatován podstatný obsah odvolání žalobkyně a dále stručně obsah vyjádření žalované k odvolání a poté již byl vyhlášen rozsudek. Ačkoli podle protokolu o jednání byli zástupci obou účastníků přítomní, předseda senátu je v rozporu s uvedeným ustanovením nevyzval, aby shrnuli své návrhy a aby se vyjádřili k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci. Tímto nesprávným postupem odvolací soud odňal účastníkům řízení možnost jednat před soudem, neboť jim znemožnil realizaci procesních práv, která jim občanský soudní řád přiznává. V této souvislosti dovolací soud poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 4. září 2002, sp.zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, pod číslem 129, podle něhož se jedná o překvapivost rozhodnutí, obsahujícího prvek libovůle, i tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlil od právních závěrů soudu prvního stupně a sám rozhodl, aniž dal účastníkům možnost vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci, čímž jim odepřel právo na spravedlivý proces. Odvolací soud uvedeným nesprávným postupem zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), jelikož šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jelikož se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod číslem 27, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod číslem 49).
Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu, že v souvislosti s uplatněním oprávnění soudu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu podle §301 obch. zák. snížit, došlo k porušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení, činí tak rovněž oprávněně. Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil právní závěr, od něhož nevidí důvodu odchýlit se ani v této věci a podle něhož je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu závěru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z uvedeného vyplývá, že neučinil-li soud prvního stupně skutková zjištění potřebná pro použití uvedeného moderačního oprávnění soudu včetně zjištění o výši vzniklé škody, pod níž nelze nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, měl odvolací soud zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Pokud tak neučinil, zatížil rovněž i tímto nesprávným postupem odvolací řízení vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov.§242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. byl naplněn, přičemž došlo i k naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku ve věci samé (tj. ve druhém výroku) a v obou závislých výrocích (tj. jak v prvním, tak i ve třetím výroku), když závislým je i první výrok rozsudku odvolacího soudu, neboť rozhodnutí o žalobním návrhu je závislé na rozsahu důvodnosti kompenzační námitky žalované, tedy na napadeném druhém výroku rozsudku odvolacího soudu (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu