ECLI:CZ:NS:2007:33.CDO.3423.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 3423/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. v. S., K., společenství vlastníků jednotek se sídlem v K., zastoupeného advokátkou, proti žalované L. G., zastoupené advokátkou, o zaplacení příslušenství z částky 27.541,- Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 147/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2007, č. j. 11 Co 122/2007-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 952,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. května 2007, č. j. 11 Co 122/2007-65, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 11. 2006, č. j. 8 C 147/2006-27, v odvoláním napadených výrocích, jimiž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci „úroky z prodlení z částky 23.041,- Kč od 16. 9. 2006 do 30. 11. 2006 ve výši 9 % a od 1. 12. 2006 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o 7 procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené ČNB a platnou pro první den příslušného kalendářního pololetí“ a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí především s rozhodnutím o nákladech řízení a obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, proč by neměla náklady žalobci hradit. Dále brojí proti rozhodnutí o příslušenství žalované pohledávky. Má zato, že bylo žalobci přiznáno v rozporu s dobrými mravy.
Žalobce navrhl odmítnout dovolání jako nepřípustné.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou), není však v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ať již se jedná o rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, nebo o rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího, je svým charakterem usnesením, byť je formálně obsahem rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům je tak třeba posuzovat z pohledu úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Podle §237 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení rozhodnuto). Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání v dané věci nezakládají proto, že zmíněný typ usnesení odvolacího soudu v jejich taxativních výčtech není uveden.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé o povinnosti žalované zaplatit žalobci tam specifikované úroky z prodlení z žalované částky.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání v dané věci založena, neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání je tudíž nutno posuzovat pouze v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná otevřela dovolacímu přezkumu správnost závěru, jímž odvolací soud dovodil, že žalobcův požadavek na zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky není v rozporu s dobrými mravy.
Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda žalovaný nárok je či není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení okolností toho kterého případu a závěry učiněné v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. navíc Nejvyšší soud podal opakovaně v celé řad svých rozhodnutí (např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005), přičemž odvolací soud z intencí tohoto výkladu nikterak nevybočil.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které účelně vynaložil v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 500,- Kč (§14 odst. 3, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a částky 152,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu