ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1196.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1196/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně D. B. O. a. s., zastoupené advokátkou, proti žalované T., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 598.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 139/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2006, č. j. 5 Co 327/2006-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 30 C 139/2002-346, v části, jíž Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) vyhověl žalobě v rozsahu částky 598.700,- Kč s 12 % úrokem z prodlení z částky 326.550,- Kč od 24. 7. 1999 do zaplacení, s 11% úrokem z prodlení z částky 163.275,- Kč od 22. 10. 1999 do zaplacení, s 10 % úrokem z prodlení z částky 108.875,- Kč od 9. 2. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná užívala nemovitosti žalobkyně v rozsahu uvedeném v příloze č. 1 k nájemní smlouvě ze dne 10. 4. 1996, přičemž nájemní smlouvu z důvodu neurčitosti předmětu nájmu vyhodnotil jako absolutně neplatnou. Na straně žalované tak došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť v období od ledna 1999 do listopadu 1999 užívala majetek žalobkyně, a to jak věci nemovité, tak i movité, a měla prospěch ze služeb poskytovaných v souvislosti s nájmem nemovitostí. Splatnost dílčích nároků bezdůvodného obohacení nastala doručením vystavených faktur žalované. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, neshledal odvolací soud za důvodnou vznesenou námitku promlčení. Jestliže vztah z nájemní (ale neplatné) smlouvy byl vztahem vzniklým při podnikatelské činnosti účastníků řízení, promlčení nároku na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení podléhá čtyřleté promlčecí době. Vyzvala-li žalobkyně k zaplacení žalované částky fakturou dne 24. 7. 1999 a žaloba byla podána dne 15. 3. 2002, k promlčení nároku nedošlo. S ohledem na nedůvodnost námitky promlčení odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se případným rozporem vznesené námitky promlčení se zásadami poctivého obchodního styku.
Proti rozsudku odvolacího řízení podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože problematika promlčení bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti s nájmem nebytových prostor je podle žalované soudy řešena rozdílně. Na základě shrnutí skutkového základu sporu a závěru, že skutkový stav věci není mezi účastníky sporný, odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního posouzení věci, pokud vztah mezi účastnicemi považoval za vztah obchodněprávní a z tohoto důvodu posoudil vznesenou námitku promlčení podle §265 obchodního zákoníku. Závěr o charakteru právního vztahu mezi účastnicemi je podle dovolatelky nutno přijmout na základě výkladu §261 odst. 6 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „obch. zák.“). Jestliže předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně nebyl pronájem nebytových prostor, nemohl právní vztah účastnic podléhat režimu obchodního zákoníku podle §261 obch. zák., nýbrž pouze zákoníku občanskému. Podle dovolatelky nájemní smlouvy vzniklé do 31. 12. 2000 podléhaly pouze režimu občanského zákoníku a sporné nároky se proto promlčují v tříleté promlčecí době a nikoliv ve čtyřleté promlčecí době podle obchodního zákoníku. Navíc odvolací soud nesprávně věc poměřil ustanovením §3a obch. zák., neboť to platí až od 1. 1. 2001. Poukazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. listopadu 1998, sp. zn. I Odon 149/97, ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, a nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, dovolatelka dovozuje, že právní vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení, k němuž podle ní došlo odpadnutím původního občanskoprávního důvodů plnění, má nepochybně občanskoprávní povahu. S vědomím, že se odvolací soud nezabýval otázkou posouzení vznesené námitky promlčení z pohledu §265 obch. zák., připojila úvahu o oprávněnosti výkonu jejího práva (tj. vznést námitku promlčení), které je v souladu se zásadami poctivého obchodního styku. S tímto odůvodněním navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, neboť přestože předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně – žalobu zcela zamítající rozsudek ze dne 3. února 2004, č. j. 30 C 139/2002-197 - bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. září 2004, č. j. 6 Co 915/2004-226, zrušeno a soud prvního stupně rozhodl v rozsahu částky 598.700,- Kč s příslušenstvím jinak, než v původním rozsudku, nestalo se tak na základě jeho vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Rozsudek soudu prvního stupně byl totiž zrušen pro procesní pochybení spočívající v přijetí skutkových závěrů na základě důkazu, který nebyl proveden podle §129 odst. 1 o. s. ř. a pro nepřezkoumatelnost; odlišnost rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla tedy důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, vysloveného ve zrušovacím usnesení.
Proto zbývá zvažovat přípustnost dovolání pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z jeho znění vyplývá, že dovolání je podle něj přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zásadním právním významem žalovanou vymezených právních otázek se dovolací soud zabýval již v usnesení ze dne 12 prosince 2006, sp. zn. 28 Cdo 968/2006-594, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 14. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 215/2007-598, ve věci dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2005, sp. zn. 22 Co 1670/2005-527, týkajícího se týchž účastnic a nároků ze smlouvy ze dne 10. 4. 1996. S odkazem na rozsudek ze dne 12. prosince 2006, sp. zn. 28 Cdo 1860/2006, a závěry předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu (k tomu srovnej rozhodnutí ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 225/99, ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, a ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Cdo 619/2002) dovolání žalobkyně a žalované odmítl, když neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, protože řešení právních otázek bylo založeno na závěrech opírajících se o shora citovanou judikaturu dovolacího soudu. Ze stejných důvodů proto dovolací soud neshledává ani nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. března 2007
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu