ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.1358.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1358/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, proti žalované M. R. , zastoupené obecným zmocněncem JUDr. J. B., o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 211/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 23. března 2006, č. j. 15 Co 73/2006-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2. prosince 2005, č. j. 1 C 211/2005-25, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem domu na pozemku a pozemku p. č. a podílovým spoluvlastníkem jedné ideální poloviny domu na pozemku p. č. a pozemků p. č. a , vše v katastrálním území K. n. L.; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání opírá o §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v chybném závěru soudů obou stupňů o nenaplnění důvodů pro vrácení daru žalovanou. Je přesvědčena, že v dovolání popsané chování žalované a členů její rodiny naplňuje skutkovou podstatu §630 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a zcela odůvodňuje vrácení poskytnutého daru. Proto navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze dle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek, který ve věci soud prvního stupně vydal. Proto lze přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. Dovolání tedy může být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Jak Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. otevřela dovolacímu přezkumu správnost posouzení, zda v řízení zjištěné chování žalované k ní lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarované lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 obč. zák., podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. rozsudek ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, který se (v souladu s ostatními judikáty dovolacího soudu) vyjadřuje obecně i k aplikovatelnosti §630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského, objektivizovaného, pochybnosti o kolizi s dobrými mravy. Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, a není proto opodstatněná výtka dovolatelky, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Skutkový základ sporu nelze v daném případě zpochybnit; je pro dovolací soud závazný. Námitky, jimiž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost, resp. neúplnost skutkových zjištění, případně pochybení při hodnocení důkazů, nemohou přípustnost dovolání v dané věci založit a dovolací soud, který teprve přípustnost dovolání zvažuje, se jimi nemohl zabývat (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. března 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu