ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.346.2005.1
sp. zn. 33 Odo 346/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce K. G., zastoupeného JUDr. L. P., advokátkou proti žalovanému B. H., zastoupenému JUDr. K. J., advokátem o zaplacení částky 1,260.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 304/94, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2004, č. j. 18 Co 106/2004-221, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2004, č. j. 18 Co 106/2004-221, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14. září 1998, č. j. 17 C 304/94-122, ve znění doplňujícího a opravného usnesení ze dne 29. července 1999, č. j. 17 C 304/94-164, uložil původnímu žalovanému W. H. povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1,260.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 30. 12. 1994 do zaplacení, žalobu o zaplacení zbytku příslušenství zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako kupující uzavřel dne 22. 10. 1992 s manžely B. a V. N. jako prodávajícími kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k domu č. p. 2085 se stavebním pozemkem parc. č. 2152 a zahradou parc. č. 2153, zapsaným pro katastrální území K., obec P. (dále též „předmětný dům“ či „nemovitost“). Sjednanou kupní cenu ve výši 70.000,- DM, která v přepočtu představovala částku 1,260.000,- Kč, uhradil prodávajícím z prostředků poskytnutých žalobcem. Dohodu účastníků, že nemovitosti koupí pouze formálně a po roce, až to právní předpisy umožní, je převede na žalobce, který je devizovým cizozemcem, žalovaný nedodržel a ani žalobci nevrátil peníze, které na koupi nemovitosti poskytl. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaný se stal vlastníkem nemovitosti poté, kdy účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jejímž „předmětem byla dohoda o uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí žalovaným za finanční prostředky žalobce“.
Po podání odvolání žalovaný zemřel; Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 18. července 2003, č. j. 17 C 304/94-195, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované s B. H. namísto zemřelého W. H. (§107 odst. 2 o. s. ř.). K návrhu žalobce poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2004 připustil změnu žalobního petitu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1,260.000,- Kč se 17 % úroky od 30. 12. 1994 do zaplacení, a to do výše ceny nabytého dědictví po zůstaviteli W. H. (§95 ve spojení s §211 o. s. ř.). Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. června 2004, č. j. 18 Co 106/2004-221, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1,260.000,- Kč se 17 % úrokem od 30. 12. 1994 do zaplacení, a to do výše ceny nabytého dědictví po zůstaviteli W. H., určené v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 3. 2003, č. j. D 1502/1999-129. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudem prvního stupně a o nákladech řízení účastníků před soudem odvolacím.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nich však dovodil odlišné právní posouzení věci. Inominátní dohodu uzavřenou mezi účastníky ve smyslu §51 obč. zák. shledal z hlediska jejího obsahu absolutně neplatnou pro její neurčitost (§37 obč. zák.) a plnění poskytnuté žalobcem žalovanému posoudil jako bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy ve smyslu §451 ve spojení s §457 obč. zák. Pokud tedy soud prvního stupně vyhověl žalobě, rozhodl věcně správně. Po doplnění dokazování obsahem dědického spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. D 1502/99 zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 27. 3. 2003, č. j. D 1502/99-129, byla v dědickém řízení po W. H. určena obecná cena dědictví částkou 34.542,39,- Kč, výše dluhů částkou 45.000,- Kč a výše předluženého dědictví částkou 10.457,- Kč. Veškerý majetek po zůstaviteli nabyl pozůstalý synovec B. H., který odpovídá za pohledávku společnosti G. s. r. o. kterou uznal. Odvolací soud konstatoval, že ve smyslu §470 odst. 1 obč. zák. dědic odpovídá za dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví, přičemž není rozhodné, zda pohledávky věřitelů zůstavitele byly či nebyly zařazeny v dědickém řízení do pasiv dědictví. Věřitel zůstavitele nemusí být účastníkem dědického řízení a není vázán výsledky dědického řízení. V případě předluženého dědictví, kdy nedojde k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Vzhledem k tomu, že v rámci dědického řízení nebyla provedena konvokace věřitelů podle §471 odst. 2 obč. zák. a §175n o. s. ř., a likvidace předluženého dědictví nebyla dosud nařízena, změnil odvolací soud (ve smyslu připuštěné změny žalobního petitu) rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci pohledávku s příslušenstvím s tím, že žalovaný odpovídá do výše ceny nabytého dědictví, určené v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 3. 2003, č. j. D 1502/99-129.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. Především namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když v průběhu odvolacího řízení připustil změnu žaloby (tím porušil zásadu dvouinstančnosti řízení) a provedl důkaz dědickým spisem, který nebyl před soudem prvního stupně proveden. Odvolacímu soudu vytkl nesprávný výklad §470 odst. 1 obč. zák. Je přesvědčen, že žalobci jako věřiteli zůstavitele nemůže odpovídat za dluh do výše ceny nabytého dědictví za situace, kdy uznal již v dědickém řízení pohledávku dalšího věřitele (společnosti G., s. r. o.), kterou uhradil a tím cenu dědictví zcela vyčerpal. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit dalšímu řízení.
Rovněž žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že výrokem ve věci samé napadeného rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku sice do výše nabytého dědictví po zůstaviteli W. H., avšak tuto výši omezil uvedením konkrétního usnesení o dědictví, ačkoli žalobním petitem je požadováno uložení povinnosti žalovanému do výše nabytého dědictví bez určení konkrétní výše ceny dědictví a konkrétního usnesení o dědictví. Tím mu jako věřiteli zůstavitele upřel možnost uspokojit se z veškerého majetku zůstavitele. Namítl, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když připustil změnu žaloby v odvolacím řízení; porušil tak zásadu dvouinstančnosti a právo účastníků na rozhodování ve dvou stupních. Současně vyjádřil výhrady k nákladovým výrokům z podrobně rozvedených důvodů. Navrhl proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě soud prvního stupně vydal své rozhodnutí ve věci před 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., jímž byla provedena novela občanského soudního řádu. Jelikož však odvolací soud odvolání proti tomuto rozhodnutí (byť nesprávně) projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění po 1. 1. 2001, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací musel projednat dovolání žalobce a žalovaného rovněž podle občanského soudního řádu, ve znění jeho novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (srovnej část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.). Po zjištění, že dovolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že jsou přípustná podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky jejich opodstatněnosti.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zatímco existence vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. z obsahu spisu nevyplývá, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Žaloba je podáním, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v §42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srovnej §79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Žalobní petit musí být tak přesný, určitý a srozumitelný, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohla být nařízena a provedena exekuce (tedy aby byl ve smyslu §261a o. s. ř. po materiální stránce vykonatelný). Jestliže žalobce uplatňuje nárok na peněžité plnění, musí v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, SEVT 1986, na straně 702-703, a například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1/2003, a ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1392/2003). Soud totiž v souladu se zásadou dispoziční, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a až na výjimky uvedené v §153 odst. 2 o. s. ř. jej nesmí překročit. Formulaci žalobního petitu nemůže soud za žalobce v zájmu dodržení zásad rovnosti procesních stran a nestrannosti soudu provádět. Pakliže žaloba těmto požadavkům nevyhovuje, trpí vadou, která brání dalšímu pokračování v řízení, a předseda senátu je povinen vyzvat žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, k tomu mu určí lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu žalobu měnit (§95 odst. 1 věta první o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§95 odst. 2 o. s. ř.). Navrhovat změnu žaloby může žalobce za podmínek uvedených v §95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (§211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem. O změně žaloby (splňuje-li zákonné náležitosti) musí odvolací soud vždy rozhodnout; dokud tak neučiní, nemůže o změněné žalobě jednat a rozhodovat. Ke změně žaloby může přitom dojít jen tehdy, nevykazuje-li žalobní petit, popř. vylíčení rozhodujících skutečností, ohledně nichž se navrhuje změna, takové vady, které by bránily pokračování v řízení o změněné žalobě. Má-li podání, kterým žalobce uplatnil změnu žaloby (§95 odst. 1 o. s. ř.), vady, jež brání pokračování v řízení o změněné žalobě, pokusí se předseda senátu postupem podle §43 o. s. ř. o jejich odstranění. V případě, že tyto vady nebudou přes učiněnou výzvu odstraněny, má to za následek, že soud k takovému podání, jež není podáním, kterým se zahajuje řízení, nepřihlíží. O těchto následcích musí být účastník poučen (§43 odst. 2 věta druhá a třetí občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, podle něhož odvolací soud v odvolacím řízení postupoval).
V posuzovaném případě se žalobce (devizový cizozemec) po původně žalovaném W. H. domáhal zaplacení částky 1,260.000,- Kč; svůj požadavek po skutkové stránce odůvodnil tvrzením, že tuto částku (představující v přepočtu 70.000,- DM) poskytl žalovanému na základě jejich dohody k úhradě kupní ceny za nemovitost, kterou žalovaný formálně koupil od manželů N., s tím, že až to právní předpisy umožní, převede nemovitosti na něho. To však neučinil a ani mu nevrátil poskytnuté peníze. Z uvedeného je zřejmé, že žaloba v tomto znění splňuje veškeré náležitosti, které občanský soudní řád klade na podání, jímž se zahajuje řízení. Ze žaloby je patrné, jaké peněžité částky se žalobce po žalovaném domáhá, a nepochybný je i skutek, na jehož základě žalobce uvedený nárok požaduje. Poté, co původní žalovaný po podání odvolání proti žalobě vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně zemřel, a bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví B. H., žalobce odvolacímu soudu navrhl, aby připustil změnu žalobního petitu tak, že „žalovaný B. H. je povinen zaplatit žalobci 1,260.000,- Kč se 17 % úroky z prodlení od 30. 12. 1994 do zaplacení, a to do výše ceny nabytého dědictví po zůstaviteli W. H.“. Odvolací soud navrhovanou změnu žalobního petitu podle §95 odst. 1 a §211 o. s. ř. připustil a dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci pohledávku do výše ceny nabytého dědictví „určené v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 3. 2003, č. j. D 1502/1999-129“.
Odvolací soud pochybil již tím, že navrhovanou změnu žaloby připustil, neboť k tomuto postupu nebyly splněny podmínky. Podání žalobce, jímž byla uplatněna změna žaloby totiž vykazuje vadu, která brání pokračování v řízení o změněné žalobě. Žalobní petit na peněžité plnění v navrhovaném znění nelze pokládat za materiálně vykonatelný, jelikož peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá, neuvádí tak jasně a přesně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohla být nařízena a provedena exekuce. Tento požadavek ostatně nesplňuje ani výrok rozsudku, v němž odvolací soud sám upřesnil podobu žalobního požadavku, neboť z něho rovněž není patrné, jakou částku má žalovaný žalobci zaplatit. Odvolací soud měl správně žalobce podle §43 o. s. ř. vyzvat k odstranění vady žalobního návrhu s poučením, že když vadu neodstraní, nebude odvolací soud k podání uplatňujícímu návrh na změnu žaloby přihlížet. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která je naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Vzhledem k tomuto závěru již nebylo třeba zabývat se dovolací námitkou (jež ztratila na aktuálnosti) uplatněnou jak žalovaným, tak žalobcem, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti, když sám připustil změnu žaloby a o ní rozhodl.
Dovolací námitka žalobce, že odvolací soud chybně provedl důkaz dědickým spisem, který nebyl před soudem prvního stupně proveden, je nepřípadná, a to již z toho důvodu, že odvolací řízení se neodbývalo v systému neúplné apelace (soud prvního stupně své rozhodnutí vydal před 1. 1. 2001, takže ani nemohl účastníky poučit podle §119a občanského soudního řádu ve znění po 1. 1. 2001).
Žalovaný v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, zpochybnil správnost výkladu §470 zákona č. 40/1964 Sb., v platném znění (dále jen „obč. zák.“) odvolacím soudem. Není srozuměn s tím, aby každému věřiteli zůstavitele odpovídal do výše ceny nabytého dědictví.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §470 odst. 1 obč. zák. odpovídá dědic do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (§470 odst. 2 obč. zák.).
Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§471 odst. 1 obč. zák.). Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu soud na návrh dědiců vyzval, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána (§471 odst. 2 obč. zák.).
Je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě o přenechání dědictví věřitelům k úhradě dluhů podle §175p o. s. ř., může soud na návrh usnesením nařídit likvidací dědictví. Rozhodnout o tom může i bez návrhu. K návrhu na likvidaci dědictví (jehož předpokladem je předlužené dědictví) jsou aktivně legitimováni všichni zůstavitelovi věřitelé a dědici. O nařízení likvidace vydá soud usnesení, ve kterém vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, a upozorní je, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou a že dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili, bude-li uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena dědictví vyčerpána (§175t odst. 1 a 2 o. s. ř.). Likvidaci dědictví provede soud zpeněžením všeho zůstavitelova majetku podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem mimo dražbu přiměřeně podle zvláštního předpisu (§175u odst. 1 o. s. ř.). Poté, co byl zůstavitelův majetek zpeněžen, rozdělí se získaný výtěžek mezi věřitele k úhradě jejich pohledávek podle pravidel stanovených v §175 odst. 2 a 3 o. s. ř.
Dědické řízení po W. H. skončilo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 3. 2003, č. j. D 1502/1999-129, které nabylo právní moci dne 29. 4. 2003, jímž bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici B. H., byla určena obecná cena dědictví částkou 34.542.39 Kč, výše dluhů částkou 45.000,- Kč a výše předluženého dědictví částkou 10.457,- Kč. Veškerý majetek po zůstaviteli nabyl B. H., který uznal pohledávku společnosti G. s. r. o. ve výši 34.542.39 Kč. V průběhu dědického řízení dědic (žalovaný) nenavrhl soudu, aby usnesením ve smyslu §175n o. s. ř. vyzval věřitele k oznámení svých pohledávek vůči zůstaviteli ve lhůtě k tomu určené s poučením, že dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili, pokud bude uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví. Z iniciativy dědice tak nedošlo k vyjasnění okruhu osob, které uplatňují pohledávky vůči zůstaviteli, a nebyla tak využita možnost ochrany dědice vůči věřitelům zůstavitele, kteří se na základě konvokace nepřihlásí. Před skončením dědického řízení nedošlo k dohodě mezi dědicem a věřiteli o přenechání dědictví k úhradě dluhů ve smyslu §471 odst. 1 obč. zák. a nebyla ani nařízena likvidace dědictví. Za tohoto stavu se řídí povinnost dědice (žalovaného) uhradit dluhy zůstavitele (do výše ceny nabytého dědictví) ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví (§175t až §175v o. s. ř.). Dědic si nemůže vybrat, kterého z věřitelů uspokojí. Jestliže proti němu více věřitelů uplatňuje své pohledávky, které nemohou být uspokojeny zcela, neboť jejich celková výše přesahuje cenu nabytého dědictví, uspokojí se podle zásad stanovených v §175 odst. 2 a 3 o. s. ř.; patří-li pohledávky do stejné skupiny, uspokojí se poměrně.
Žalovanému tak nelze přisvědčit v jeho názoru, že žalobci (věřiteli zůstavitele) za dané situace nepřísluší právo na uspokojení (byť částečné) jeho pohledávky z dědictví po zůstaviteli. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil ve výroku o věci samé včetně akcesorických nákladových výroků a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §242 odst. 2 písm.b/ o. s. ř., §243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§243d odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s §226 o. s. ř.) a nepřehlédne, že ve smyslu bodu 15., hlavy první, části dvanácté přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu