ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.657.2005.1
sp. zn. 33 Odo 657/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. a. s. zastoupené JUDr. M. V., advokátem proti žalované M. D., zastoupené JUDr. J. O., CSc., advokátem o zaplacení částky 2,066.082,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 104/2003, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č. j. 23 Co 315/2004-76, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č. j. 23 Co 315/2004-76, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. ledna 2004, č. j. 5 C 104/2003-53, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 524.712,- Kč, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost zaplatit žalobkyni 173.370,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. ledna 2004, č. j. 5 C 104/2003-53, ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 698.082,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č. j. 23 Co 315/2004-76, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. ledna 2004, č. j. 5 C 104/2003-53, ukládající žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,368.000,- Kč, se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně (pod původní obchodní firmou K. a. s.) se po žalované domáhala zaplacení částky 2,590.794,- Kč sestávající z částek 698.082,- Kč (kapitalizovaný smluvený úrok ve výši 10 % p. a. z půjčené částky 2,800.000,- Kč od 19. 4. 2000 do 16. 10. 2002), 524.712,- Kč (kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z dlužné částky 2,800.000,- Kč od 1. 12. 2000 do 16. 10. 2002) a 1,368.000,- Kč (smluvní pokuta ve výši 2.000,- Kč denně za období od 1. 12. 2000 do 16. 10. 2002).
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 9. ledna 2004, č. j. 5 C 104/2003-53, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2,590.794,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela se společností A. spol. s r.o. (dále též „společnost A.“) dne 19. 4. 2000 smlouvu o půjčce, na základě níž jí uvedená společnost poskytla 2,800.000,- Kč a žalovaná se zavázala půjčenou částku společnosti vrátit do 30. 11. 2000. Smluvní strany si současně dohodly, že půjčka bude úročena 10 % úrokem p. a. a pro případ prodlení s úhradou půjčky nebo úroků nebo jejich části sjednaly smluvní pokutu ve výši 2.000,- Kč za každý den prodlení. V notářském zápisu ze dne 2. 5. 2000 sepsaném notářkou JUDr. M. M. se uvádí, že žalovaná uznává vůči společnosti A. závazek ve výši 2,800.000,- Kč včetně 10 % úroku p. a. a že pro případ prodlení se splacením půjčky nebo úroků nebo její části byla sjednána smluvní pokuta ve výši 2.000,- Kč za každý den prodlení. Strany se dohodly na vykonatelnosti tohoto notářského zápisu s účinky předpokládanými v §274 písm. e/ o. s. ř. Společnost A. uzavřela dne 1. 10. 2001 se společností K. a. s. (původní firma žalobkyně, k jejíž změně došlo zápisem do obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 20. 2. 2003) smlouvu, jíž postoupila této společnosti pohledávku za žalovanou ze smlouvy o půjčce ve výši 2,800.000,- Kč i s příslušenstvím. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2002, č. j. 20 Co 40/2002-41, bylo usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 9. 2001, č. j. 1 E 616/2001-20, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí k uspokojení pohledávky oprávněné (společnosti A.) ve výši 2,800.000,- Kč s příslušenstvím, změněno tak, že návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné (zde žalované) k uspokojení příslušenství půjčky byl zamítnut, co do částky 2,800.000,- Kč pak bylo potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že zatímco notářský zápis ve vztahu k jistině je způsobilým exekučním titulem, ve vztahu k 10 % úroku z půjčené částky a smluvní pokutě nemá náležitosti exekučního titulu ve smyslu §274 písm. e/ o. s. ř. pro nedostatečně vymezený předmět tohoto plnění. Žalovaná uhradila žalobkyni částku 2,800.000,- Kč 16. 10. 2002. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala svá tvrzení, že smlouvu uzavřela v tísni a že jí společnost ve skutečnosti poskytla pouze 1,000.000,- Kč. Z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že žalovaná uzavřela platně se společností A. dne 19. 4. 2000 smlouvu o půjčce ve smyslu §657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), na základě níž jí společnost poskytla částku 2,800.000,- Kč splatnou dne 30. 11. 2000. Smluvní strany si zároveň dohodly podle §658 odst. 1 obč. zák. úrok ve výši 10 % ročně a pro případ prodlení žalované s úhradou půjčky nebo úroků smluvní pokutu podle §544 obč. zák. ve výši 2.000,- Kč denně. Námitku žalované, že ujednání o úroku a smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy, soud prvního stupně neuznal s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98. Podle názoru soudu prvního stupně se však úvahy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. uplatní s přihlédnutím k výši sjednaných sankcí. Poněvadž úrok z prodlení (nepochybně je míněn sjednaný úrok) byl smluvními stranami sjednán ve výši dvojnásobku diskontní sazby Č. podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a výše smluvní pokuty (2.000,- Kč za každý den prodlení) je přiměřená s ohledem k výši poskytnuté půjčky (2,800.000,- Kč), nelze dospět k závěru, že ujednání o smluvní pokutě a úroku jsou absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2005, č. j. 23 Co 315/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 524.712,- Kč zamítl, jinak výrok ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zcela se ztotožnil se skutkovým stavem věci zjištěným soudem prvního stupně a správnými shledal i jeho právní závěry, že smlouva byla uzavřena platně (tedy nikoli za okolností vylučujících svobodu vůle) a že lze vedle úroku z prodlení (§517 odst. 2 obč. zák.) sjednat i smluvní pokutu ve smyslu §544 a 545 obč. zák. S odkazem na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000 konstatoval, že není neplatné ujednání, které výši smluvní pokuty činí závislou též na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti. Sjednání smluvní pokuty „pro případ prodlení s placením půjčky nebo úroků nebo jejich části“ ve výši 2.000,- Kč za každý den prodlení, nelze podle jeho závěru považovat za neurčité, neboť z něj s určitostí vyplývá, že povinnost platit smluvní pokutu počíná prvního dne prodlení s placením půjčky, sjednaného úroku, popř. jejich části a skončí dnem, kdy bude celá jistina včetně sjednaných úroků splacena (v dané věci tak vznikl nárok na smluvní pokutu za období od 1. 12. 2000 do 16. 10. 2002). Přisvědčil rovněž právnímu závěru soudu prvního stupně, že výše smluvní pokuty není nepřiměřená vzhledem k výši zajišťovaného závazku, a neodporuje tudíž dobrým mravům. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že sjednaný 10 % úrok z půjčené částky 2,800.000,- Kč nelze přiznat i za období po 30. 11. 2000 (t. j. po splatnosti půjčky) do 16. 10. 2002, kdy byla dlužná částka vrácena. Vyslovil názor, že úrok sjednaný ve smyslu §658 odst. 1 obč. zák. je úplatou (odměnou) věřitele za poskytnutí půjčky a nikoli sankčním opatřením v případě prodlení dlužníka s plněním. Tento úrok se zásadně sjednává na dobu poskytnutí půjčky - na dobu od jejího poskytnutí do sjednaného dne splatnosti půjčky. Není-li půjčka vrácena včas a dlužník se ocitá v prodlení s jejím vrácením, nastupují úroky z prodlení, přičemž sjednané úroky již po splatnosti jistiny nenabíhají. Odvolací soud proto uzavřel, že v posuzovaném případě žalobkyni náleží smluvený úrok ve výši 10 % ročně z částky 2,800.000,- Kč (jenž není nepřiměřený) pouze za období od 19. 4. 2000 do 30. 11. 2000, tedy v částce 173.370,- Kč.
Žalobkyně napadla dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 524.712,- Kč (smluvený úrok za období od 1. 12. 2000 do 16. 10. 2002). Zpochybnila v něm správnost právního názoru odvolacího soudu, že jí nelze přiznat úroky sjednané podle §658 odst. 1 obč. zák. i za dobu po splatnosti půjčky. Je-li úrok ve smyslu §658 odst. 1 obč. zák. úplatou za užívání půjčené jistiny, je přesvědčena, že jej lze požadovat za celou dobu, po kterou dlužník půjčenou jistinu užívá, to znamená i za dobu dlužníkova prodlení s vrácením půjčené jistiny. I po tuto dobu totiž dlužník půjčenou jistinu užívá. Úrok z prodlení pak nastupuje jako sankce za prodlení dlužníka vedle smluveného úroku. Tento názor platí tím spíše, když dosavadní judikatura Nejvyššího soudu České republiky připouští souběh dvou druhů sankcí vyplývajících z prodlení dlužníka, tj. úroku z prodlení a smluvní pokuty. Navrhla proto rozsudek odvolacího soud v rozsahu podaného dovolání včetně akcesorického výroku o nákladech řízení zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně odmítnout pro vady tohoto podání spočívající v neoznačení způsobilých dovolacích důvodů.
Žalovaná podala dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se dostal do kolize s posouzením otázky určitosti a srozumitelnosti ujednání smluvních stran ohledně úroku a smluvní pokuty obsaženém v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2002, č. j. 20 Co 40/2002, v němž byl vysloven názor, že obsah notářského zápisu ze dne 2. 5. 2000, č. j. NZ 270/2000 a NZ 289/2000, pokud jde o smluvní pokutu a sjednaný úrok, není určitý a srozumitelný, tudíž není vykonatelný. Žalovaná i nadále namítá, že ze smlouvy uzavřené se společností A. nelze přesně určit, za jaké období náleží smluvený úrok; není možno tak dovodit, zda úrok byl sjednán za období od 19. 4. 2000 do 30. 11. 2000 či za období celého roku, popřípadě až do zaplacení jistiny. Neurčitě je ve smlouvě dohodnuta i smluvní pokuta, kdy není určena ani doba plnění. Z uvedených důvodů považuje smlouvu v části týkající se úroků a smluvní pokuty za neplatný právní úkon pro jeho neurčitost. Oběma soudům vytkla, že sice vyšly při posuzování aktivní legitimace žalobkyně ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 10. 2001, ale už se vůbec nezabývaly tím, zda původní věřitelka oznámila žalované řádně a včas postoupení pohledávky, což má další následky pro její vymahatelnost. Závěrem navrhla rozhodnutí odvolacího soudu v jeho napadené části zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně nemá dovolání žalované za přípustné, neboť zpochybňované právní závěry odvolacího soudu, které se týkají posouzení konkrétní smlouvy o půjčce, postrádají judikatorní přesah. Výhrada, že napadené rozhodnutí je v kolizi s jiným rozhodnutím téhož soudu vydaným v exekučním řízení, je nepřípadná, neboť exekuční soud pouze dospěl k závěru, že notářský zápis není způsobilým exekučním titulem, protože neobsahuje výslovné určení počátku a konce doby placení úroku a smluvní pokuty. Otázku, zda jí vznikl na požadované plnění právní nárok, tento soud vůbec neřešil. Právním základem uvedených nároků je přitom smlouva o půjčce, nikoli notářský zápis. Jestliže pak v článku II. odst. 2 smlouvy byl sjednán úrok ve výši 10 % p. a., nelze než pomocí výkladu §658 odst. 1 obč. zák. dojít k závěru, že je oprávněna požadovat úroky jako odměnu za užívání jistiny ode dne poskytnutí jistiny až do jejího splacení (tedy po celou dobu jejího „užívání“). Námitku žalované, že ujednání v článku II. odst. 3 smlouvy o smluvní pokutě je neurčité a nesrozumitelné, pokládá za neopodstatněnou, neboť pokuta byla sjednána pro případ prodlení se splacením dluhu, což je objektivně srozumitelné pro každého běžného dlužníka. Dovolání žalované proto žalobkyně navrhla odmítnout pro nepřípustnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas k tomu oprávněnými subjekty - účastnicemi řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst.1 písm. a/ o. s. ř.), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm.b/ o. s. ř.), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b/ o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm.c/ o. s. ř.). Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání žalobkyně směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Žalobkyně v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že úroky při peněžité půjčce lze dohodnout jen na dobu ode dne poskytnutí jistiny do dne její splatnosti.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle článku 2 odst. 3 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále jen „Listina“), může každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj odchýlit nelze (§2 odst. 3 obč. zák.).
Podle §488 obč. zák. závazkovým právním vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.
Podle §657 obč. zák. smlouvou půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Podle §658 odst. 1 obč. zák. lze při půjčce peněžité dohodnout úroky.
Ustanovení občanského zákoníku (zejména pak závazkové právo) jsou podle úpravy §2 odst. 3 obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru, jejichž aplikaci mohou účastníci občanskoprávních vztahů na svůj právní vztah vyloučit či omezit. Jen tak mohou v souladu se zásadou autonomie vůle nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy, potřebami a preferencemi. Občanský zákoník ovšem obsahuje i řadu ustanovení kogentní povahy, která odchylnou úpravu účastníků buď výslovně zakazují, nebo z jejichž povahy vyplývá, že se od něj odchýlit nelze. Platí tedy, že pokud kogentní ustanovení smluvní volnost výslovně nezakazuje nebo pokud z jeho povahy nevyplývá, že se od něho nelze odchýlit, nejsou účastníci omezeni v tom, aby si na základě svobodného smluvního rozhodování vymezili, jaké povinnosti smlouvou převezmou a jaká práva si smlouvou založí.
V posuzovaném případě právní skutečností, která byla důvodem vzniku závazkového právního vztahu mezi žalovanou a společností A. (právní předchůdkyní žalobkyně), byl jejich dvoustranný právní úkon - smlouva o půjčce uzavřená podle §657 obč. zák., z něhož věřiteli (společnosti A.) vzniklo právo na vrácení poskytnuté částky dlužníkem (žalovanou) a dlužníkovi tomu odpovídající povinnost půjčenou částku v dohodnuté době věřiteli vrátit. Součástí smluvního ujednání se ve smyslu §658 odst. 1 obč. zák. stala i dohoda o úrocích. Rozhodovací praxe i právní literatura je zajedno v tom, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny. Ustanovení §658 odst. 1 ani jiné ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu nestanoví, na jakou dobu lze při peněžité půjčce dohodnout úroky. Uvedené ustanovení je strohé, zakotvuje toliko možnost si při peněžité půjčce tyto úroky dohodnout; o době, na kterou tak lze učinit mlčí. Vzhledem k jeho dikci, která neobsahuje jednoznačný příkaz či zákaz ve vztahu k vymezení předmětné doby, jakož i k jeho povaze, z níž nevyplývá, že se od něho nelze odchýlit, je možné dovodit, že jde o ustanovení dispozitivní povahy, jež smluvní strany nikterak neomezuje v možnosti upravit si obsah jejich úrokového závazkového právního vztahu v rámci smluvní autonomie (pokud jde o dobu, na niž se úroky sjednávají). Nelze tedy vyloučit, aby si smluvní strany při peněžité půjčce dohodly úroky i za dobu, po kterou bude jistina dlužníkem skutečně užívána (do jejího faktického vrácení věřiteli), tedy i za dobu, v níž se dlužník případně ocitne v prodlení se splněním svého závazku, neboť jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí. Tomuto závěru odpovídá i to, jak jsou právní teorií a rozhodovací praxí soudů obecně pojímány instituty smluvních úroků a úroků z prodlení, jež jsou sice obojí příslušenstvím pohledávky (§121 odst. 3 obč. zák.), avšak mají odlišné funkce a je třeba je odlišovat. Zatímco smluvené úroky jsou odměnou za užívání jistiny, úroky z prodlení představují zákonnou sankci za prodlení s placením jistiny a na rozdíl od smluveného úroku je může věřitel požadovat, i když nebyly smluveny (§517 odst. odst. 2 obč. zák.). Přitom platí, že mohou existovat vedle sebe. S právním závěrem odvolacího soudu, že úroky podle §658 odst. 1 obč. zák. lze zásadně dohodnout jen na dobu do sjednaného dne splatnosti jistiny, že od tohoto okamžiku již smluvené úroky nenabíhají a nastupují úroky z prodlení, se proto nelze ztotožnit. Z hlediska posouzení doby, za kterou byly při peněžité půjčce dohodnuty úroky, bude proto vždy určující obsah smlouvy, jak si jej smluvní strany upravily.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. opodstatněně. Měnící výrok napadeného rozhodnutí týkající se smluveného úroku za dobu od 1. 12. 2000 do 16. 10. 2000 v částce 524.712,- Kč totiž spočívá na nesprávném právním posouzení věci, protože odvolací soud sice správně určenou právní normu chybně vyložil.
Protože žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustnost tohoto dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci samé určující význam, tedy že nešlo jen o otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004).
Bez významu je proto námitka žalované, že dohoda o smluvní pokutě je neplatným právním úkonem pro její neurčitost. Žalovaná sice v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, avšak její výhrada (posuzována podle obsahu) je ve skutečnosti založena na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud vybudoval svůj závěr, že smluvní pokuta byla sjednána určitě a je tudíž platná (§37 odst. l a §39 obč. zák.). Žalovaná totiž není srozuměna s tím, že odvolací soud ujednání, podle něhož se pokuta sjednává „pro případ prodlení s placením půjčky nebo úroků nebo jejich části“ ve výši 2.000,- Kč za každý den prodlení, vyložil tak, že povinnost platit smluvní pokutu počíná prvním dnem prodlení s placením půjčky, sjednaného úroku, popř. jejich části a končí dnem, kdy bude celá jistina včetně sjednaných úroků splacena. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání mezi smluvními stranami vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li (tak jako v této věci) soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním, vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Tato dovolací námitka, která je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., nemohla z uvedených důvodů založit přípustnost dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti zaplatit na smluvní pokutě částku 1,368.000,- Kč. Dovolání žalované bylo proto v tomto rozsahu odmítnuto (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Ani námitka žalované, že soudy při posouzení aktivní legitimace žalobkyně vycházely ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalobkyní jako postupníkem a společností A. jako postupitelem, přičemž nezkoumaly, zda bylo toto postoupení žalované jako dlužníkovi oznámeno, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť oznámení postoupení pohledávky a tedy změna v subjektech závazkového vztahu (na straně věřitele) ve smyslu §526 obč. zák. má pouze ty právní účinky (pokud nebylo mezi stranami sjednáno něco jiného), že dokud není dlužníku postoupení prokázáno, může plnit i původnímu věřiteli (postupiteli), který je povinen takto poskytnuté plnění přijmout. V případě vymáhání nároku soudní cestou pak postačuje, je-li okolnost o postoupení pohledávky součástí žalobních tvrzení a přiloženými důkazy i prokázána s tím, že doručením žaloby je žalovanému jako dlužníkovi oznámeno postoupení pohledávky. Odvolací soud v tomto ohledu tedy nepochybil. Rovněž výhrada, že se odvolací soud dostal do kolize s exekučním soudem v otázce posouzení určitosti ujednání o smluvní pokutě a úrocích, nemá žádnou právní relevanci při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1012/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 762/10). Také dovolání žalované směřující proti nákladovým výrokům nemůže přípustnost dovolání založit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalovaná dále není srozuměna s odvolacím soudem, který zjevně ve shodně se soudem prvního stupně při rozhodování ve věci vycházel z právního názoru, že dohoda o smluvených úrocích za dobu od 19. 4. 2000 do 30. 11. 2000 je platným právním úkonem. I nadále tvrdí, že dohoda o úrocích je pro svou neurčitost neplatná.
Otázka aplikace §37 odst. 1 obč. zák. nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny. Z dále uvedených důvodů lze však k řešení této právní otázky přiznat rozsudku odvolacího soudu, pokud jím rozhodoval o smluvených úrocích za dobu od 19. 4. 2000 do 30. 11. 2000, zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu sice po jazykové stránce srozumitelné, ale jeho obsah je neurčitý (má věcné nedostatky). Jen právní úkony, které nelze vyložit podle stanovených interpretačních pravidel (§35 odst. 2 obč. zák.), jsou pro nesrozumitelnost nebo neurčitost neplatné (srovnej např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 8, strana 205, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 7, strana 372).
Jak již bylo výše vyloženo, pro posouzení otázky, jaká práva a povinnosti z dohody o úrocích uzavřené podle §658 odst. 1 obč. zák. pro její účastníky vyplývají, je rozhodující obsah této dohody. Odvolací soud se sice zabýval posouzením platnosti smlouvy o půjčce, avšak výlučně z toho pohledu, zda tento úkon byl žalovanou učiněn svobodně. Otázku jeho určitosti jakožto další nezbytné náležitosti, kterou právní úkon musí splňovat, aby byl platným, neposuzoval. Žalobnímu požadavku na zaplacení smluveného úroku za dobu od 19. 4. 2000 do 30. 11. 2000 vyhověl, aniž by za pomoci interpretačních pravidel uvedených v §35 odst. 2 obč. zák. dohodu o úrocích vyložil a dovodil, jaká práva a povinnosti pro smluvní strany z této dohody vyplývají a zda je smlouva o půjčce v této části určitá (alespoň z odůvodnění jeho rozhodnutí nic takového neplyne). Jeho právní posouzení je tak neúplné a tudíž nesprávné. Žalované se proto prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku v potvrzujícím výroku, jímž bylo rozhodnuto o smluveném úroku za dobu od 19. 4. 2000 do 30. 11. 2000 v částce 173.370,- Kč.
Vzhledem k učiněným závěrům dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ohledně částky 524.712,- Kč a v části potvrzujícího výroku ohledně částky 173.370,- Kč zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném rozsahu i je a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena i v akcesorických nákladových výrocích (§243b odst. 3 věta druhá, §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). V dalším řízení bude soud prvního stupně (soud odvolací) vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu