ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1009.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1009/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 9. 2007 o dovolání obviněného M. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 12 To 9/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 17 T 30/2005, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., který spáchal tím, že jako jednatel obchodní společnosti T., spol. s r. o., se sídlem v Č. B., J. J. (dále jen T.), na základě smlouvy o obchodní spolupráci, kterou uzavřel dne 22. 5. 2003 s obchodní společností Č. L., a. s., se sídlem v P., R. (dále jen Č. L.), zastoupenou ředitelem pobočky v Č. B. Ing. J. M., přičemž společnost T. vystupovala v této smlouvě jako dodavatel předmětu finančního leasingu – osobních vozidel, tov. zn. Škoda Superb, pod záminkou, že dodá v níže uvedených případech tato vozidla jednotlivým leasingovým nájemcům, které sám zkontaktoval, těmto vozidla nedodal, jejich předání předstíral a nechával si předmět leasingu proplácet od Č. L., jež uzavřela:
I.
1) Leasingovou smlouvu dne 7. 7. 2003 s nájemcem – společností P. G., spol. s r.o., se sídlem Ž., P., zastoupenou jednatelem P. H. s předmětem leasingu – osobní automobil Škoda Superb, součástí leasingové smlouvy byly i Všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu Č. L. a splátkový kalendář, podle něhož byl nájemce povinen uhradit za celou dobu trvání LS částku 1.170.564,- Kč, když vstupní cena předmětu leasingu včetně DPH představovala částku 970.000,10 Kč, nájemce měl uhradit na základě faktury - zálohy, vystavené dne 7. 7. 2003, splatné týž den, jménem Č. L. na běžný účet dodavatele společnosti T. , vedený u K. b., a. s., pobočka v Č. B. finanční částku ve výši 173.974,- Kč (jež je součtem zálohy na nájemné ve výši 145.500,- Kč a 1. splátky nájemného ve výši 28.474,- Kč), obviněný M. H. jako statutární zástupce společnosti T. vystavil Č. L. dne 7. 7. 2003 fakturu splatnou dne 14. 7. 2003 na částku 796.026,- Kč a tuto částku poukázala Č. L., a. s., dne 8. 7. 2003 na běžný účet společnosti T., vedený u Č., a. s, pobočka Č. B.; obviněný M. H. toho dosáhl tím, že předstíral úmysl prodat Č. L. osobní automobil a protokolem ze dne 7. 7. 2003 o předání a převzetí vozidla leasingovému nájemci, předstíral, že osobní automobil předal společnosti P. G., spol. s r. o., zastoupené P. H., přestože automobil nikdy fyzicky nepředal, tím způsobil Č. L. škodu ve výši nejméně 796.026,- Kč,
2) Leasingovou smlouvu dne 8. 9. 2003 s nájemcem – společností P. G., spol. s r. o., se sídlem Ž., P., zastoupenou jednatelem P. H., s předmětem leasingu – osobní automobil Škoda Superb, součástí leasingové smlouvy byly i Všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu Č. L. a splátkový kalendář, podle něhož byl nájemce povinen uhradit za celou dobu trvání leasingové smlouvy částku 1.164.092,- Kč, když vstupní cena předmětu leasingu včetně DPH představovala částku 970.000,10 Kč, nájemce měl uhradit na základě faktury – zálohy, vystavené dne 8. 9. 2003, splatné dne 9. 9. 2003, jménem dodavatele Č. L. na běžný účet dodavatele společnosti T., vedený u K. b., a. s., pobočka v Č. B. finanční částku ve výši 220.947,- Kč (jež je součtem zálohy na nájemné ve výši 194.000,- Kč a 1. splátky nájemného ve výši 26.947,- Kč), obviněný M. H. jako statutární zástupce společnosti T. vystavil Č. L. dne 8. 9. 2003 fakturu splatnou dne 15. 9. 2003 na částku 749.053,- Kč a tuto částku poukázala Č. L. dne 10. 9. 2003 na běžný účet společnosti T. vedený u Č., a. s., pobočka Č. B.; obviněný M. H. předstíral, že společnost T. je vlastníkem osobního automobilu i úmysl tento automobil Č. L. prodat, protokolem o předání a převzetí vozidla nájemci ze dne 9. 9. 2003 předání osobního automobilu P. H. jako zástupci leasingového nájemce společnosti P. G. a předložil i další písemnosti potřebné k uzavření leasingové smlouvy, na nichž byly padělané podpisy zástupce společnosti P. G., čímž způsobil Č. L. škodu ve výši nejméně 749.053,- Kč,
II.
Leasingovou smlouvu dne 29. 7. 2003, s nájemcem S. S. – F. „S“, P., Č. B., s předmětem leasingu – osobní automobil Škoda Superb, součástí leasingové smlouvy byly i Všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu Č. L. a splátkový kalendář, podle něhož byl nájemce povinen uhradit za celou dobu trvání leasingové smlouvy částku 1.351.220,- Kč, když vstupní cena předmětu leasingu včetně DPH představovala částku 1.120.000,30 Kč, nájemce měl uhradit na základě faktury – zálohy, vystavené dne 29. 7. 2003, splatné týž den, jménem Č. L. na běžný účet dodavatele společnosti T. vedený u K. b., a. s., pobočka v Č. B., finanční částku ve výši 266.745,- Kč (jež je součtem zálohy na nájemné ve výši 224.000,- Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 11.760,- Kč a 1. splátky nájemného ve výši 30.985,- Kč), tuto částku S. S. v hotovosti obviněnému M. H. uhradil, obviněný M. H. jako statutární zástupce společnosti T. vystavil Č. L. dne 29. 7. 2003 fakturu splatnou dne 4. 8. 2003 na částku 853.255,- Kč a tuto částku poukázala Č. L. dne 30. 7. 2003 na běžný účet společnosti T. vedený u Č. L., a. s., pobočka Č. B.; obviněný M. H. předstíral společnosti Č. L., že společnost T. je vlastníkem automobilu i úmysl tento automobil Č. L. prodat, protokolem o předání a převzetí vozidla nájemci předání osobního automobilu leasingovému nájemci S. S., i když nikdy fyzicky vozidlo nepředal, způsobil tak společnosti Č. L. škodu ve výši 853.255,- Kč,
III.
Leasingovou smlouvu ze dne 11. 8. 2003, s nájemcem M. N. jako podnikatelem – fyzickou osobou podnikající pod obchodním jménem P. G., M. N., P., B., s předmětem leasingu – osobní automobil Škoda Superb, součástí leasingové smlouvy byly i Všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu Č. L. a splátkový kalendář, podle něhož byl nájemce povinen uhradit za celou dobu trvání leasingové smlouvy částku 1.162.488,- Kč, když vstupní cena předmětu leasingu včetně DPH představovala částku 959.999,70 Kč, přičemž nájemce měl uhradit na základě faktury – zálohy, vystavené dne 11. 8. 2003, splatné dne 12. 8. 2003, jménem dodavatele Č. L. na běžný účet dodavatele společnosti T., vedený u K. b., a. s., pobočka Č. B., finanční částku ve výši 228.758,- Kč (jež je součtem zálohy na nájemné ve výši 192.000,- Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 10.080,- Kč a 1. splátky nájemného ve výši 26.678,- Kč), obviněný M. H. jako statutární zástupce společnosti T., vystavil Č. L. dne 13. 8. 2003 fakturu splatnou dne 20. 8. 2003 na částku 731.242,- Kč a tuto částku poukázala Č. L. dne 13. 8. 2003 na běžný účet společnosti T. vedený u Č., a. s., pobočka Č. B.; obviněný M. H. předstíral, že je vlastníkem osobního automobilu, předstíral i úmysl tento automobil Č. L. prodat, a protokolem o předání a převzetí vozidla nájemci předání osobního automobilu M. N., nikdy však fyzicky osobní automobil nepředal a způsobil tak tímto jednáním škodu Č. L. ve výši nejméně 731.242,- Kč,
IV.
Leasingovou smlouvu ze dne 28. 8. 2003 s nájemcem K. D., jako podnikatelem – fyzickou osobou podnikající pod obchodním jménem K. D., pomocné stavební práce, O., Č. B., s předmětem leasingu – osobní automobil Škoda Superb, součástí leasingové smlouvy byly i Všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu Č. L., a. s., splátkový kalendář, podle něhož byl nájemce povinen uhradit za celou dobu trvání leasingové smlouvy částku 1.177.490,- Kč, když vstupní cena předmětu leasingu včetně DPH představovala částku 970.000,10 Kč, přičemž nájemce měl uhradit na základě faktury – zálohy, vystavené dne 28. 8. 2003, splatné týž den, jménem dodavatele Č. L. na běžný účet společnosti T. vedený u K. b., a. s., pobočka Č. B., finanční částku ve výši 278.374,- Kč (jež je součtem zálohy na nájemné ve výši 242.500,- Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 10.185,- Kč a 1. splátky nájemného ve výši 25.689,- Kč); obviněný M. H. jako statutární zástupce společnosti T. vystavil Č. L. dne 28. 8. 2003 fakturu splatnou dne 4. 9. 2003 na částku 691.626,10 Kč a tuto částku poukázala Č. L. dne 29. 8. 2003 na běžný účet společnosti T. vedený u Č., a. s., pobočka Č. B.; obviněný předstíral, že společnost T. je vlastníkem osobního automobilu, protokolem o předání a převzetí vozidla nájemci, že osobní automobil předal leasingovému nájemci K. D., jemuž nikdy fyzicky vozidlo nepředal a předložil i další písemnosti potřebné k uzavření leasingové smlouvy, na nichž byly padělané podpisy K. D., a způsobil tak Č. L. škodu ve výši nejméně 691.626,10 Kč,
V.
Leasingovou smlouvu ze dne 12. 9. 2003 s nájemcem M. H., jako podnikatelem – fyzickou osobou podnikající pod obchodním jménem M. H., velkoobchod, L., Č. B., s předmětem leasingu – osobní automobil Škoda Superb, součástí leasingové smlouvy byly i Všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu Č. L. a splátkový kalendář, podle něhož byl nájemce povinen uhradit za celou dobu trvání leasingové smlouvy částku 1.167.805,- Kč, když vstupní cena předmětu leasingu včetně DPH představovala částku 970.000,10 Kč, přičemž nájemce měl uhradit na základě faktury – zálohy, vystavené dne 12. 9. 2003, splatné 15. 9. 2003, jménem dodavatele Č. L. na běžný účet společnosti T., vedený u K. b., a. s., pobočka Č. B. finanční částku ve výši 278.105,- Kč (jež je součtem zálohy na nájemné ve výši 242.500,- Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 10.185,- Kč a 1. splátky nájemného ve výši 25.420,- Kč), obviněný M. H. jako statutární zástupce společnosti T. vystavil Č. L. dne 15. 9. 2003 fakturu splatnou dne 22. 9. 2003 na částku 691.895,- Kč a tuto částku poukázala Č. L. dne 16. 9. 2003 na běžný účet společnosti T., vedený u Č., a. s., pobočka Č. B.; obviněný M. H. předstíral, že společnost T. je vlastníkem osobního automobilu, a protokolem o předání a převzetí vozidla nájemci ze dne 15. 9. 2003, že osobní automobil předal leasingovému nájemci M. H., i když nikdy fyzicky vozidlo nepředal a předložil i další písemnosti potřebné k uzavření leasingové smlouvy, na nichž byly padělané podpisy M. H. a způsobil tak Č. L. škodu ve výši nejméně 691.895,- Kč.
VI.
Leasingovou smlouvu ze dne 30. 9. 2003 s nájemcem společnosti E. A.&C., s. r. o., K., B., zastoupenou jednatelkou firmy I. M., s předmětem leasingu – osobní automobil Škoda Superb, součástí leasingové smlouvy byly i Všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu Č. L. a splátkový kalendář, podle něhož byl nájemce povinen uhradit za celou dobu trvání leasingové smlouvy částku 1.354.912,- Kč, když vstupní cena předmětu leasingu včetně DPH představovala částku 1.120.000,30 Kč, přičemž nájemce měl uhradit na základě faktury – zálohy, vystavené dne 30. 9. 2003, splatné týž den, jménem dodavatele Č. L. na běžný účet společnosti T., vedený u K. b., a. s., pobočka Č. B., finanční částku ve výši 321.292,- Kč (jež je součtem zálohy na nájemné ve výši 280.000,- Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 11.760,- Kč a 1. splátky nájemného ve výši 29.532,- Kč), obviněný M. H. jako statutární zástupce společnosti T. vystavil Č. L. dne 30. 9. 2003 fakturu splatnou dne 07. 9. 2003 na částku 798.708,- Kč a tuto částku poukázala Č. L. dne 30. 9. 2003 na běžný účet společnosti T., vedený u Č., a. s., pobočka Č. B.; obviněný M. H. předstíral, že je vlastníkem osobního automobilu, protokolem o předání a převzetí vozidla nájemci ze dne 30. 9. 2003, že osobní automobil předal I. M. jako zástupci společnosti E. A.&C., s. r. o., přestože osobní automobil nikdy fyzicky nepředal a způsobil tak Č. L. škodu ve výši nejméně 798.708,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný M. H. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 5 let.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného M. H. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství, podaných proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 17 T 30/2005, rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 12 To 9/2007, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 12 To 9/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 17 T 30/2005, podal obviněný M. H. prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. K. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení uvedeného trestného činu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný nejprve stručně shrnul průběh předcházejícího trestního řízení, přičemž konstatoval i obsah rozhodnutí odvolacího soudu a namítl, že argumenty pro závěry Vrchního soudu v Praze vycházejí ze skutečnosti, že soud považuje skutková zjištění ohledně trestné činnosti odsouzeného za správná a nevidí důvod pro změnu právní kvalifikace. Podle obviněného se však odvolací soud nevypořádal s námitkou obviněného, spočívající v tom, že obviněný společnosti Č. L., a. s., prodával vlastní vozidla, která zakoupil na základě ústně uzavřené kupní smlouvy se společností C. M., která byla dovršena vystavením faktur se stanovením termínu splatnosti. Soud druhého stupně stejně jako soud nalézací nerozlišil rozdílnosti jednotlivých obchodních případů tak, jak na ně bylo upozorněno v doplněném odvolání obviněného. Pokud by tyto námitky byly totiž akceptovány, pak by závěr o skutkových zjištěních, popsaných ve skutkové větě a odůvodnění rozsudku soudu první instance, byl v rozporu se zvolenou právní kvalifikací, a to zejména za situace, kdy nebyla ani vyvrácena, ani potvrzena obhajoba obviněného, že byl okraden. Pokud by soud vycházel z toho, že obviněný automobily nakoupil, pak by v použité právní kvalifikaci chyběl úmysl obviněného od počátku svého jednání obchodní partnery podvést, a jednalo by se tak nanejvýš o trestný čin zpronevěry.
Obhájkyně na závěr dodala, že obviněný byl poučen o nepřípustnosti skutkových námitek v rámci dovolání, nicméně přesto trvá na tom, aby bylo dovolání podáno a tyto námitky v něm uvedeny. Obviněný je toho názoru, že skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů, jakož i nato navazující závěry právní, vybočují ze zákonných mezí, protože on jednoznačně vylučuje podvodný úmysl ke kterékoliv straně jeho obchodních aktivit a je přesvědčen, že právní základ musí být spatřován v tom, že dovolatel uzavřel řádné kupní smlouvy, jejichž ústní forma není zákonem vyloučena.
V závěru dovolání obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., shrnula dosavadní provedené dokazování vztahující se k jediné právně relevantní námitce odvolatele týkající se nesprávného právního posouzení nabytí vlastnického práva obviněným. Následně konstatovala, že je namístě veškerou uplatněnou dovolací argumentaci odmítnout a v souvislosti s tím uzavřít, že se lze se způsobem posouzení trestní odpovědnosti obviněného M. H. ze strany obou soudů plně ztotožnit. Přitom takový právní závěr, že obviněný na poškozenou společnost převáděl fiktivní vlastnictví k předmětu budoucího finančního pronájmu, nemůže být ovlivněn ani jím tvrzenými výlučně skutkovými okolnostmi o jeho přepadení a oloupení, které mu v jednom z přisouzených případů zabránily zaplatit dodavatelské firmě C. kupní cenu a tím znemožnily předání vozidla do jeho dispozice, potřebné pro nabytí vlastnického práva ve smyslu §443 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění platném a účinném k době spáchání činu (dále jen „obchodního zákoníku“).
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněného M. H. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá a současně navrhla, aby takto učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav věci. Přitom podle shora uvedených rozhodnutí byla skutková zjištění soudů obou předchozích instancí správná a zároveň i úplná a Nejvyšší soud se s nimi zcela ztotožňuje. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a ve shora rozvedených úvahách k jednotlivým námitkám uplatněným obviněným v dovolání, nelze učinit.
V rámci tohoto dovolacího důvodu pak obviněný M. H. namítl jiné nesprávné hmotně právní posouzení, spočívající v nesprávném posouzení otázky vlastnictví předmětných automobilů ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Konkrétně namítl, že prodával vozidla, která ovšem vlastnil, neboť je nabyl na základě ústně uzavřené kupní smlouvy od společnosti C. M.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu.
Jak Nejvyšší soud zjistil po důkladném prostudování spisového materiálu, touto otázkou se ve značném rozsahu zabýval zejména soud první instance, který na straně 9 a 10 svého rozsudku shrnul skutková zjištění, z nichž vyplynulo, že ani u jednoho ze shora uvedených osobních automobilů nedošlo k jeho předání, nebyly sepsány žádné předávací protokoly, nejsou také doložena žádná ujednání mezi kupujícím a prodávajícím o převodu vlastnického práva v jiném okamžiku, nežli při předání vozidla. Svědci ze společnosti C. M. naopak tvrdí, že k předání automobilů docházelo až poté, co kupní cena byla zaplacena, přičemž v takové situaci se pak termín předání vozidla a přechodu vlastnického práva časově shoduje. V posuzovaném případě je však rozhodující, že nedošlo k uzavření písemného ujednání ve smyslu §444 obchodního zákoníku (že kupující nabude vlastnické právo před dobou uvedenou v §443 obchodního zákoníku) a že nedošlo k předání žádného vozidla. Vozidla byla ve skutečnosti pouze převážena k prohlédnutí do leasingové společnosti a leasingovému nájemci a poté byla vrácena zpět do společnosti C. M. (viz str. 10 rozsudku nalézacího soudu). S ohledem na příslušná ustanovení obchodního zákoníku pak soud první instance uzavřel, že nedošlo k převodu vlastnického práva na společnost T., za kterou jednal obviněný.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a na straně 6 odůvodnění svého usnesení stručně uvedl, že námitky obviněného vznesené v podaném odvolání ohledně skutkových zjištění byly jen opakováním obhajoby z řízení před soudem prvního stupně, se kterou se Krajský soud v Českých Budějovicích přesvědčivým způsobem vypořádal. O jednání obviněného neměl proto ani odvolací soud pochyb, subjektivní i objektivní stránka byla v rámci dokazování před soudem prvního stupně spolehlivě prokázána a odvolací soud proto plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně vlastnictví automobilů pak odvolací soud odkázal na obsáhlé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na straně 9 a 10, přičemž podotkl, že se s těmito závěry ztotožňuje a nemá k nim co dodat.
Nejvyšší soud pak k tomu považuje za nutné uvést, že skutkové i právní závěry soudů obou instancí, jejichž rozhodnutí byla dovoláním obviněného napadena, jsou správné, a to jak vzhledem k právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., tak i ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §250 odst. 4 tr. zák.
Při posouzení otázky případného převodu vlastnictví předmětných automobilů na společnost T., jejímž jednatelem byl obviněný, se nalézací i odvolací soud správně řídily obchodním zákoníkem, když obě strany kupní smlouvy byly podnikateli ve smyslu §261 odst. 1 obchodního zákoníku. Převod vlastnického práva na základě kupní smlouvy je upraven v ustanovení §443 odst. 1 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení kupující nabývá vlastnického práva ke zboží jakmile je mu dodané zboží předáno. Z výpovědi svědků jednajících jménem společnosti C. M., zejména I. K., vyplynulo, že již v minulosti od jejich společnosti obviněný odebral nějaká auta a postup byl vždy takový, že automobily byly obviněnému předány až po zaplacení kupní ceny. V případě platby v hotovosti zákazník obdrží příjmový pokladní doklad, je s ním uzavřena kupní smlouva na vozidlo a zákazník při faktickém převzetí vozidla podepíše předávací protokol a současně s ním i technický stav vozidla. Majitelem se stává až po splnění všech těchto podmínek po úplném zaplacení kupní ceny. Tyto skutečnosti potvrdil i svědek J. M., zvláště pokud jde o skutečnost, že k předání vozidel docházelo až tehdy, pokud bylo vozidlo co do výše ceny plně uhrazeno, přičemž nikdy nedal souhlas k tomu, aby vozidlo bylo kupujícímu předáno před tím, než byla cena v plné výši zaplacena. Po zaplacení kupní ceny byl sepisován předávací protokol, kupní smlouva, doklad, že vozidlo bylo zaplaceno, záznam o technickém stavu vozidla a servisní knížka. Před předáním vozidla byla vystavována faktura, nikoli však faktura ostrá, ale pouze jako doklad pro zákazníka, aby věděl, kolik má zaplatit. S nikým neuzavíral žádnou dohodu ani ústní, ani písemnou o tom, že by vlastnictví k automobilu přešlo na kupujícího dříve, než bude vozidlo zaplaceno.
Z výpovědi svědka J. M. bylo také prokázáno, že výjezdy a předvádění vozidel mimo provozovnu mohly být bez problémů realizovány na základě telefonického souhlasu. Pokud tedy měl obviněný po určitou krátkou dobu k dispozici předmětné automobily, jejichž kupní cenu následně nezaplatil, pak toto bylo pouze za účelem předvedení leasingové společnosti a případným leasingovým nájemcům, přičemž za zapůjčení každého vozidla k tomuto účelu si společnost C. M. dohodla s obviněným finanční odměnu. Z výpovědí již shora uvedených zaměstnanců společnosti C. M. a z listinných důkazů vyplynulo, že sice byly obviněnému vystaveny faktury, nicméně v souzených případech tyto faktury nebyly zaplaceny ani nebyla kupní cena uhrazena jiným způsobem. Uvedený způsob předvádění vozidel tedy umožňoval obviněnému tato vozidla prezentovat leasingové společnosti jako předměty leasingu, kdy své údajné „vlastnictví“ dokladoval fakturami, které v době, kdy jimi dokládal vlastnictví, ale ani později nebyly uhrazeny. Nejvyšší soud proto konstatuje, že nedošlo k předání předmětu kupní smlouvy, a proto tento kontrakt nebyl realizován. Pokud obviněný namítá, že vlastnictví k vozidlům mělo na společnost T. přejít již v okamžiku zaslání zálohových faktur, pak je třeba poukázat na ustanovení §444 obchodního zákoníku, podle nějž si strany mohou písemně dojednat, že kupující nabude vlastnické právo před dobou uvedenou v §443 obchodního zákoníku, tedy před předáním zboží, jestliže předmětem koupě je zboží jednotlivě určené nebo zboží určené podle druhu a v době přechodu vlastnického práva bude dostatečně označeno k odlišení od jiného zboží, a to způsobem sjednaným mezi stranami, jinak bez zbytečného odkladu sděleným kupujícímu. Žádná taková skutečnost ohledně písemné dohody v této souvislosti nebyla doložena a zástupci společnosti C. M. existenci takové skutečnosti také nepotvrzují, ba výslovně ji popírají. K přechodu vlastnického práva tedy nemohlo dojít, a proto se Nejvyšší soud naprosto ztotožňuje se závěry soudů obou předchozích instancí a tudíž i s použitou právní kvalifikací jednání obviněného M. H. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Nad rámec k tomu dovolací soud doplňuje, že z výpovědí několika svědků vyplynulo, že obviněný zpočátku při původním jednání ve společnosti Č. L. v P. po zjištění jeho trestné činnosti uváděl, že vozidla nejsou jeho, neboť ještě nezaplatil kupní cenu, což se plně shoduje s tvrzením shora uvedených svědků ze společnosti C. M. Takto například svědek M. G. při výslechu u hlavního líčení vypověděl, že s obžalovaným byl přítomen jednání dne 11. 12. 2003 ve společnosti Č. L. v P. Při tomto jednání bylo panem M. H. řečeno, že vozidla nejsou jeho, že ještě to není vyrovnáno s C. M. Svědek Ing. J. K., pracovník oddělení ohrožených aktiv Č. L. pak vypověděl, že pan H. při jednání s ním uváděl, že vozy společnosti C. M. nezaplatil a finanční prostředky, které mu byly Č. L. poukázány, nepoužil na zaplacení automobilů firmě C. M., ale pro vlastní potřebu. Ze zápisu pak bylo zjištěno, že podle tvrzení obviněného, vozidla leasingoví nájemci nikdy neviděli, podepisovali doklady s tím, že do měsíce automobil obdrží, předávací protokoly byly podepisovány jak na pobočce Č. L., tak v místě sídla společnosti T. Uvedené finanční prostředky použil obviněný M. H. podle vlastní výpovědi pro jejich další zhodnocování a nikoliv na úhradu společnosti C. M. Nejvyšší soud k tomuto jednání obviněného zdůrazňuje, že takové nakládání s předmětnými penězi dokládá jeho podvodný úmysl, protože pokud tyto finanční prostředky převzal, pak je měl bez prodlení předat společnosti C. M. nebo je této společnosti poukázat jako úhradu kupní ceny, aby mohly být realizovány již uzavřené shora uvedené leasingové smlouvy. Pokud takto neučinil a poskytl je jinému subjektu k tzv. „zhodnocení“, použil je pro vlastní potřebu a současně maximalizoval ohrožení těchto finanční prostředků. Proto i případné pozdější přepadení (v rámci vyšetřování Policií České republiky nebylo potvrzeno), při kterému mu měly být podle jeho tvrzení peníze odcizeny, nemá z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. význam, když vůbec nebyl oprávněn peníze uvedeným způsobem pro vlastní potřebu používat. Naopak tento způsob použití peněz svědčí vedle dalších shora uvedených okolností (zejména předstírání vlastnictví automobilů společností T., předkládání nepravdivých protokolů o předání a převzetí předmětných automobilů leasingovými nájemci, když na některých dokladech byly i padělané podpisy) pro podvodný úmysl obviněného M. H. charakterizovaný ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu slovy: „…předstíral úmysl prodat Č. L. osobní automobily … pod záminkou, že dodá v … uvedených případech tato vozidla jednotlivým leasingovým nájemcům, které sám zkontaktoval, těmto vozidla nedodal, jejich předání předstíral a nechával si předmět leasingu proplácet od Č. L. …“.
Svědek Ing. J. K. dále také uvedl, že obžalovaný při jednání s ním dluh vůči společnosti Č. L. uznával, přičemž v době jednání s tímto svědkem ještě obžalovaný netvrdil, že společnost T. se stala vlastníkem automobilů a že tyto firmě Č. L. prodala. Obhajobu, že společnost T. se stala vlastníkem automobilů a že je tedy řádným způsobem zakoupila od C. M., čímž došlo k převodu vlastnického práva, obviněný počal uplatňovat až následně, zřejmě po poradě se svým právním zástupcem. Jednání na společnosti Č. L. probíhalo dne 11. 12. 2003 a po několika dnech, kdy sám obviněný uváděl, že se poradí s právníkem, dne 17. 12. 2003 napsal obviněný společnosti Č. L. přípis (č. l. 1221 spisu), v němž projevil nesouhlas s odstoupením od kupních smluv, a dále i přípis na společnost C. M. (č. l. 1222 spisu), v němž vznáší vlastnická práva na vozidla značky Škoda Superb s tvrzením, že byla prodána firmě Č. L. Vysvětluje to také důvod, proč se již společností Č. L. neozval v souvislosti s jednáním o uzavření dohody o uznání dluhu. To jej také vedlo nepochybně ke změně postoje v tvrzení vůči komu má společnost T. dluh.
Nejvyšší soud se z těchto důvodů ztotožnil s názorem soudů obou stupňů ohledně viny obviněného M. H. vymezené ve výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 17 T 30/2005, který pak potvrdil Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 12 To 9/2007, když podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, přičemž současně shledal uvedené skutkové i právně relevantní výhrady dovolatele nedůvodnými. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněného M. H. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl uznán vinným shora uvedeným rozsudkem. S ohledem na uvedené rozhodné okolnosti vztahující se k jednání obviněného a k trestnému činu, kterým byl uznán vinným, byl podle názoru Nejvyššího soudu postup odvolacího i nalézacího soudu zcela v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 12 To 9/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. 17 T 30/2005, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, které pak v souladu se zákonem právně kvalifikoval, a s jeho skutkovými i právními závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu odvolání obžalovaného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno také zdůraznit, že právně relevantní i skutkové námitky uvedené obviněným v dovolání ve vztahu k výroku o vině i trestu jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného M. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, s kterými se oba tyto soudy již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.