ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1028.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1028/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2007 o dovolání, které podal obviněný J. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 9 To 187/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 163/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. C. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 2 T 163/2006, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., jehož se společně s dalším obviněným P. B. dopustili jednáním, které je blíže konkretizované ve výroku o vině citovaného rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný J. C. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvoláních obviněného J. C. a státního zástupce, který podal odvolání v neprospěch tohoto obviněného, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 9 To 187/2007, tak, že k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1, písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl o trestu obviněného, když mu při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Dne 31. 7. 2007 podal obviněný J. C. prostřednictvím své obhájkyně proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný popírá spáchání posuzovaného skutku a soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhoval. Podle názoru obviněného jeho jednání směřovalo k obraně poškozeného, přičemž skutková zjištění učiněná oběma soudy jsou údajně v extrémním nesouladu s právními závěry. Jak dále uvádí obviněný, rozhodnutí soudů obou stupňů jsou též „v rozporu s ustanovením §81 odst. 1 tr. zák.“ (jde však o ustanovení, které bylo zrušeno zákonem č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů). Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 9 To 187/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 2 T 163/2006, a aby dovolací soud sám zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. c) tr. řádu, anebo aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného J. C. ke dni vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. C. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. C. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný J. C. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci a nevyhověly důkazním návrhům obviněného. Dále obviněný vytýká existenci údajného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. C., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen námitek proti hodnocení provedených důkazů a z nedostatečného rozsahu dokazování, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného J. C. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný J. C. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto obviněný podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nad rámec shora uvedené argumentace Nejvyšší soud k námitce obviněného, jíž soudům nižších stupňů vytýká neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, doplňuje následující. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného J. C. se tak stalo, protože soud prvního stupně ústně odůvodnil (viz č. l. 194 trestního spisu), proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů, a odvolací soud tento závěr rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz str. 7 a 8 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 9 To 187/2007).
Pokud jde o námitku obviněného J. C., podle níž mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů údajně existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Na podkladě všech popsaných skutečností tedy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. C. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y