ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1241.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1241/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2007 o dovolání, které podal obviněný L. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 8 To 68/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 14/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 34 T 14/2006, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v nočních hodinách kolem půlnoci ze dne 22. 6. 2005 na den 23. 6. 2005 v koupelně rodinného domu, v obci K.-R., okr. P. s., úmyslně usmrtil svoji manželku J. K., tím způsobem, že v době, kdy se koupala ve vaně, za užití fyzického násilí vedeného rukama proti jejímu tělu, konkrétně proti obličeji, krku a hrudníku, jí potopil hlavu pod vodu a uzavřel dýchací cesty, v důsledku čehož došlo k udušení poškozené, následně její smrt fingoval jako náhodný úraz elektrickým proudem, který měl nastat pádem elektrického vysoušeče vlasů použitého poškozenou při koupání ve vaně do vody.
Za to byl obviněnému L. K. uložen podle §219 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo též rozhodnuto o nároku poškozených nezletilých dětí D. K. a L. K. na náhradu škody.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl obviněný L. K. odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 8 To 68/2007, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný L. K. podal dne 6. 9. 2007 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 8 To 68/2007, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného nejsou závěry soudů nižších stupňů v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Dále je obviněný přesvědčen, že soudy vycházely z procesně nepoužitelných důkazů, neboť nikoli všechny úkony provedené do okamžiku zahájení jeho trestního stíhání, lze považovat za neodkladné a neopakovatelné úkony ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu, byť odpovídaly ustanovení §158 odst. 3 tr. řádu. Obviněný s poukazem na konkrétní rozhodnutí některých soudů zpochybňuje možnost opatření znaleckých posudků před zahájením trestního stíhání, jak se stalo v jeho věci, a navíc nesouhlasí s jejich závěry, které podrobně rozebírá a dospívá k názoru, podle něhož není znám přesný mechanismus zranění poškozené, který vedl k její smrti, přičemž není vyloučen úraz elektrickým proudem. Odvolacímu soudu pak obviněný vytýká, že odmítl jeho návrh na provedení důkazu v podobě předloženého znaleckého posudku, a to z důvodu podjatosti znalce a možnosti porušení jeho mlčenlivosti.
Závěrem svého dovolání obviněný L. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného L. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce považuje námitky obviněného za nezpůsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody a neztotožňuje se s názorem obviněného, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů, existuje nesoulad. Podle přesvědčení státního zástupce totiž skutkové závěry soudů obou stupňů nejsou v rozporu s obsahem provedeného dokazování. Proto státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný L. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný L. K. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný L. K. však především zpochybňuje použitelnost důkazů, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, protože podle obviněného převážnou část těchto důkazů nebylo možné provádět jako neodkladné a neopakovatelné úkony ve smyslu §158 odst. 8 a §160 odst. 4 tr. řádu. Obviněný též zpochybňuje závěry znaleckých posudků a uvádí vlastní verzi skutkového děje. Dále obviněný vychází ve svém dovolání z přesvědčení, podle něhož existuje nesoulad mezi závěry soudů nižších stupňů a jejich skutkovými zjištěními.
Ke zmíněným dovolacím námitkám obviněného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být samo o sobě tvrzení vytýkající nesprávné (resp. neúplné, odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný L. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, z námitek proti hodnocení provedených důkazů, z neakceptování jeho důkazního návrhu a z údajného rozporu mezi závěry soudů nižších stupňů a jejich skutkovými zjištěními, pak ve skutečnosti nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného L. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný L. K. tedy svými dovolacími námitkami ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Obdobný závěr platí, pokud obviněný L. K. dále soudům nižších stupňů obecně vytýká nesoulad mezi jejich závěry a učiněnými skutkovými zjištěními. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací soud zde odkazuje na svou ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci uvedeného dovolacího důvodu, takže zde není důvod odchylovat se od této ustálené soudní praxe. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud k části dovolací argumentace obviněného L. K., v níž soudům nižších stupňů vytýká procesní nepoužitelnost těch důkazů, které byly provedeny jako neodkladné a neopakovatelné úkony, připomíná následující skutečnosti. Za neodkladný úkon se ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu považuje úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést (např. z toho důvodu, že dojde ke spotřebování zkoumaného materiálu). Zatímco neodkladný úkon se vztahuje k okamžiku zahájení trestního stíhání (srov. slovní spojení „než bude zahájeno trestní stíhání“), neopakovatelný úkon má přímou vazbu na řízení před soudem (srov. slovní spojení „nebude možno před soudem provést“). Otázka, zda se v konkrétní věci jedná o neodkladný a/nebo neopakovatelný úkon, se posoudí vždy podle okolností každého jednotlivého případu. O provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu pořizuje policejní orgán protokol, v němž je povinen uvést skutečnosti odůvodňující povahu takového úkonu. Jak je tedy patrné z uvedených pravidel, o neodkladnosti nebo neopakovatelnosti úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu zpravidla rozhoduje nejdříve policejní orgán, který současně ve vztahu ke konkrétní osobě posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky citovaného ustanovení. Výjimkou je pouze neodkladný nebo neopakovatelný úkon, který spočívá ve výslechu svědka či v rekognici a je prováděn podle §158a tr. řádu, o jehož povaze rozhoduje státní zástupce, který je oprávněn též navrhnout provedení takového úkonu za účasti soudce. O procesní použitelnosti tohoto důkazu přitom platí ustanovení §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu, tj. soud může přečíst protokol o dřívější výpovědi svědka, pokud byl jeho výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený za účasti soudce podle §158a tr. řádu.
Pokud jde o konečné posouzení povahy úkonu, který byl ve stadiu přípravného řízení proveden jako neodkladný či neopakovatelný, je k závěru o jeho neodkladnosti nebo neopakovatelnosti povolán věcně a místně příslušný soud, který rozhoduje o vině a trestu. Zmíněná úvaha soudu současně znamená i vyřešení otázky, zda lze takový úkon považovat za procesně použitelný ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému. I když tedy policejní orgán provedl neodkladný či neopakovatelný úkon, neznamená to bez dalšího jeho neomezenou použitelnost v dalších stadiích trestního řízení. V tomto směru není tudíž podstatné, zda policejní orgán prováděl úkony jako neodkladné či neopakovatelné před zahájením trestního stíhání nebo po něm (srov. §158 odst. 3 tr. řádu, resp. přiměřené použití ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu k §164 odst. 1 tr. řádu). Ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu totiž obecně definuje neodkladné a neopakovatelné úkony pro celé trestní řízení, přičemž nezakládá jakýsi dvojí režim těchto úkonů, jak ve svém dovolání naznačuje obviněný. Platí však, že neodkladné nebo neopakovatelné úkony provedené před zahájením trestního stíhání nemusí policejní orgán opakovat, pokud byly provedeny zákonným způsobem (srov. §164 odst. 2 tr. řádu). Obviněný, resp. jeho obhájce má ovšem možnost v řízení před soudem zpochybňovat důkazy opatřené na podkladě neodkladných nebo neopakovatelných úkonů, a to stejně jako kterékoli jiné důkazy. Proto podle dovolacího soudu neobstojí ani tvrzení obviněného L. K., podle něhož se obhajoba nemohla zúčastnit provádění neodkladných nebo neopakovatelných úkonů, nehledě již na skutečnost, že tato námitka nemá nic společného s případným nesprávným právním posouzením skutku ani s jiným nesprávným hmotněprávním posouzením, které je podstatou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Navíc podle názoru Nejvyššího soudu se v trestní věci obviněného L. K. soudy obou stupňů náležitě zabývaly tím, které úkony provedené před zahájením trestního stíhání obviněného jsou úkony neodkladnými, resp. v případě odborných vyjádření zařazených na č. l. 385, č. l. 392 a 393 a č. l. 395 a 396 trestního spisu i úkony neopakovatelnými. Jestliže totiž trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 2. 8. 2006 (viz č. l. 3 trestního spisu), tedy více než 1 rok od doby spáchání posuzovaného skutku, musely orgány činné v trestním řízení po celou tuto dobu zajišťovat podklady pro rozhodnutí o následném trestní stíhání obviněného. Nadto dovolací soud uvádí, že jako neodkladné či neopakovatelné úkony soudy nižších stupňů hodnotily výhradně znalecké posudky a odborná vyjádření znalců, kteří byli vyslechnuti k obsahu svých zkoumání zákonným způsobem, jak ostatně vyplývá z č. l. 558 až 566 trestního spisu. Aniž by tedy Nejvyšší soud hodlal jakkoli přezkoumávat postup a výsledky dokazování v této trestní věci, svědčí všechny uvedené skutečnosti o tom, že nemohlo dojít k nedostatkům v procesní použitelnosti důkazů, jak – mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu – namítal obviněný ve svém dovolání.
Pokud jde o námitku obviněného L. K., kterou brojil proti odmítnutí navrhovaného důkazu odvolacím soudem, nemohl ji Nejvyšší soud akceptovat a na doplnění shora uvedené argumentace k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zdůrazňuje následující skutečnosti. Pokud jde o rozsah dokazování, závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného L. K. se tak stalo, protože soud prvního stupně (viz str. 32 jeho rozsudku) i odvolací soud (viz str. 7 jeho usnesení) odůvodnily, proč nevyhověly návrhu obviněného na provedení dalšího důkazu, resp. co bylo důvodem neprovedení jím předloženého důkazu.
Obviněný L. K. uplatnil ve svém dovolání i další důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Ten může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je dovolací důvod podle citovaného ustanovení dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného L. K. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení příslušných procesních ustanovení odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy, kterou obviněný L. K. ve svém dovolání výslovně zmiňuje, je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného byl dán v předcházejícím řízení dovolací důvod obsažený v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. K. podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, tudíž je bylo nutné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout. Navíc obviněný ve svém dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y